Bylo po večeři. Pět harantů sedělo za stolem s neobyčejně vážnými
tvářemi. Kdo sebou jen maličko zavrtěl, na toho dopadl přísný
pohled nejstaršího, dvanáctiletého Karla. Přišla veliká, slavná chvíle.
Tatínek již před chvílí odešel z jizby. Maminka ještě uklízela se
stolu zbytky bohaté štědrovečerní večeře. Když byla se vším hotova,
řekla:
„No, a včil buďte pěkně potichu! Dybyste dělali křik, Ježíšek by
sa u nás nezastavil.“
Vtom se ozval tichý, tlumený hlas zvonku. Děti sebou trhly.
Ježíšek už jde! Malý Joza zapištěl:
„Mami, děte mu ukázat, gde býváme! Dyby k nám tak nemohl trefit!
Otevřete vráta a postavte sa do nich s lampú, aby vás bylo zdaleka
vidět —“
„No, půjdu sa tam podívat,“ povídá matka. „Enom sa ně tu nepobijte,
lebo byste měli po radosti.“
Vyšla do síně. Děti sedí potichu, ani nedutají. Oči jsou upřeny
na dveře. A zase — slyš! Hlas zvonku se ozval jasněji, jako by to bylo
na jejich dvoře.
Kdosi klepe na dveře. Vchází maminka, za ní tatínek. Maminka drží
v ruce malý, ale cukrovím a ozdobami bohatě ověšený stromeček.
„Tak, děti, to máte za to, že ste byly hodné.“
Postavila jej na stůl.
„Jéjdanečky, ten je pěkný!“ vykřikuje Joza.
Klima tahá tatínka za kabát.
„Tati, toť je voják a má aj flintu!“
„Panečku, to Valentovi istě nebudú mět takový jako my!“ rozumuje
Mařka.
„Jak to možeš vědět?“ ptá se matka.
„Dyž jejich Lida sa s každým enom hádá —“
„A hen, hen,“ Tonek ukazuje vzrušeně na horní větévku, „Karle,
podívaj sa, vidíš ho?“
„Co? Co?“ všichni se zvědavě dívají na místo, kam ukazuje.
„No teho koníčka. . . páni, celý z čokolády!“ Nemůže tomu ani
uvěřiti.
Opravdu! Na silné větévce se houpal čokoládový koník, veliký
skoro jako pěst.
„Ten by stál aspoň tisíc korun!“ rozumuje Joza. Školáci —
Karel, Mařka a Tonek — se dávají do smíchu.
„Ty tomu rozumíš!“
Prohlížejí stromeček se všech stran. Ne, takové krásy ještě
neviděli! A ten kůň, Bože, ten čokoládový kůň! Kdyby jich tam bylo
aspoň pět takových! Vždyť jak se o něj rozdělí?
Karel se tajemně usmíval. Vždyť už ví, jak to udělá: sám si nechá
břicho a hlavu. Ostatní podělí tak, že na každého se dostane jedna
noha. Ale křik bude, to je jisté. Zvláště až Joza spustí!
„Ale to vám povídám,“ napomínal otec, „do Třech králů sa nesmí
utrhnút ani jeden kúsek. Jináč byste už po druhéj stromku nedostali!“
Konečně byl čas ke spaní.
Nějak se jim dnes nechtělo.
V celé jizbě měli jenom dvě postele. Proto Karel spával na zemi,
Tonek na lávce a Mařka za stolem.
Tonečka přepadla pojednou lítost. Ten koník! Pravda, je tak
krásný, že podobného ještě ani neviděl. Ale jak to s ním dopadne? Sotva
zítra vyjdou na dvůr, Karel odskočí do jizby a uštípne mu kousek nohy.
Za chvilku odskočí Mařka, udrobí mu kousek hřbetu. Joza to uvidí a dá se
do křiku. Maminka ho bude chtít uchlácholiti — ulomí pro něho celou
nohu. A jaký je kůň bez nohy?! Ne, ne, tak z toho nebude mít nikdo nic!
A kdyby jej dostal on celého, pěkně by si jej schoval do sotora a ani by
se ho nedotkl. To by se kluci ve škole divili a záviděli mu, až by jim
točil před očima čokoládovým koníkem!
A bať. . . nějak se musí zmocniti toho koníka sám. Ale kdy? Nešlo by
to nejlépe teď, když všichni spí?
Napjal sluch. Joza spravedlivě chrápal a ostatní klidně oddychovali.
Jistě, teď — anebo nikdy! Zítra by bylo již pozdě!
Opatrně, aby nezpůsobil ani nejmenšího šramotu, stáhl se sebe
těžkou přikrývku.
Štěstí mu přálo. Bez nehody se dostal až ke stolu, na němž stál
stromeček. Tož teď! Pomalu, pomaloučku zvedal ruce k tomu místu, kde
tušil koníka.
Pojednou jeho ruka zavadila o něco měkkého, teplého. O něco, co
se pohybovalo. Když to stiskl, leknutím vykřikl. Byla to lidská ruka.
Téměř současně zazněl malou jizbou ještě jeden výkřik. Tatínek byl
okamžitě vzhůru. Posvítíl si elektrickou svítilnou. Při pohledu,
který se mu naskytl, nevěděl, má-li se zlobit nebo smát. U vánočního
stromku stáli zkroušeně dva mladí lupiči — Tonek a Karel, které tam
přilákal čokoládový koník.