Oldřich zanesl oběd tatínkovi, který lámal „Pod skalou“ kámen. Řekl
mu, co je doma nového, ale dlouho se s ním nezdržoval. Rozběhl se
na vršek skály, odkud byl tak krásný rozhled na daleký kraj. Na jedné
straně hrad Buchlov trčel do výše jako tichý, zamlklý svědek zašlých
časů, na druhé straně ležela úrodná rovina, vroubená výběžky Bílých
Karpat. To bylo Oldřichovo zamilované místo, na němž by dovedl proseděti
celý život. Hluboko pod ním pracovali lidé. Jejich kladiva temnými údery
si vyprávěla pohádku o tvrdém životě.
Lehl si na skálu, ruce si dal pod hlavu, aby to tak netlačilo, a
díval se za malými obláčky, které pluly oblohou. Oh, kdyby se tak mohl
jednou vznésti až k obloze a dívati se se závratných výšin na zemi! Jak
malinká by byla města! A řeky! Ten jejich potok by asi vůbec nebylo
vidět. A co lidé? Rozeznal by člověka od neživého předmětu?
Sluníčko příjemně hřálo a sladká únava zavírala oči. Ostatně, však
tatínek na něj zavolá, až půjde domů. Oldřich usnul.
Jak dlouho tak ležel, nevěděl. Ale probudil ho zlý sen. Zdálo se mu,
že se setkal s jakýmsi zarostlým pobudou, který chtěl na něm peníze.
Nadarmo mu Oldřich dokazoval, že žádných nemá. Pobuda se k němu blížil,
zlé jeho oči se potměšile blýskaly a náhle povalil Oldřicha k zemi.
Dopadl na něj celou vahou svého těla. Až se mu dech zatajil. A cizinec
tlačil na jeho prsa čím dále tím prudčeji. Oldřich cítil, že to dlouho
nevydrží, že za chvilku přestane dýchat — — Vtom procitl. Slunce ještě
svítilo a Oldřich si spokojeně oddechl. Chtěl radostí zavýsknout, že
všechna ta hrůza byla jen snem, ale podivná tíha na prsou mu v tom
zabránila. Jako by tam měl nějaký balvan. Pohled jeho se svezl na hruď.
Na prsou mu ležel had. Vyšel si patrně na procházku a na měkkém
místečku se zastavil a vyhříval se. Oldřich leknutím zbledl a na čele mu
vyvstal studený pot. Co teď? Pohne-li se, had to ucítí a může uštknout.
Zůstane raději ležet nepohnutě. Ale jak dlouho to vydrží? A co, když
zakašle? Jak si pomoci z tohoto strašného postavení?
A dole, necelých sto metrů pod ním, pracuje tatínek. Oh, kdyby tak
věděl, jaké nebezpečí hrozí Oldřichovi! Jistě by okamžitě nechal
práce a spěchal nahoru zahnat nepohodlného hosta! Ale jak ho o tom
uvědomiti? Vykřiknout? Nebyla by to jistá záhuba? Jak si jen pomoci? Jak?
Minuty se vlekly nekonečně pomalu. Oldřich přimhouřenýma očima
pozoroval hada. Měl vztyčenou hlavu a volně jí otáčel. Nebylo možno
zůstati tak ležet. Celé tělo bylo otlačeno od tvrdé skály. Musí se nějak
osvobodit, a kdyby to bylo i s nasazením vlastního života. Smělý,
odvážný plán bleskl Oldřichovými myšlenkami.
Had zase otočil hlavu, takže se díval tím směrem jako Oldřich.
To byla nejpříhodnější chvíle! Oldřich se bleskurychle rozehnal, pravou
rukou uchopil zmiji těsně pod hlavou a sevřel ji tak prudce, že se mu
nehty zaryly do dlaně. Had sebou prudce smýkal v zoufalém úsilí po
svobodě, ale nadarmo. Oldřich nepustil. . .
A potom, zesláblý přestálým strachem a nebezpečím, ale s vítězným
úsměvem na tváři, spěchal za tatínkem, aby mu ukázal zabitého
nepřítele.