PART III.--DÍL III.

ČESKÁ ČETBA.

NESTEJNÉ DĚDICTVÍ.

Bohatý kupec měl dva syny. Starší z nich byl otcovým miláčkem a otec

hodlal mu odkázati všecko své jmění. Matka litovala mladšího syna a

prosila muže, aby synům neříkal, dokud nebude nutno, jak je rozdělil,

neboť doufala, že se jí podaří nějak je porovnati. Kupec jí poslechl a

neprozradil svého pořízení.

Kdysi matka seděla u okna a plakala. Přišel k ní soused a tázal se,

proč pláče. Ona odpověděla: “Jak nemám plakati? Oba synové jsou

stejní, a otec chce jednomu odkázati všecko a druhému ničeho. Prosila

jsem muže, aby neodhaloval synům svého rozhodnutí, dokud bych si

nevymyslila, jak mladšímu pomoci. Ale vlastních peněz nemám, nevím

tedy, jak bych se domohla pomoci.”

Soused odvětil: “Lehká je rada tvé starosti. Pojď, pověz synům, že

starší dostane vše a mladší ničeho, a oni se porovnají.”

Mladší syn, jak uslyšel, že nebude míti žádného majetku, odešel do

ciziny, pilně se tam učil a vzdělal se ve vědách i v řemeslech. Starší

však zůstal doma, žil s otcem a neučil se ničemu, protože věděl, že

bude bohat.

Když otec umřel, starší syn, ničeho neuměje, protrávil všecko jmění

své, kdežto mladší, vyučiv se v cizině vydělávati, brzy zbohatl.

Z čítanky Lva N. Tolstého.

PŘIŠLA ZIMA.

Za týden po Dušičkách, když babička děti budila, oznamovala jim, že

přijel svatý Martin na bílém koni. Děti rychle vyskočily z postelí,

běžely k oknu, a hle, všude bílo! Na stráni po zeleném listu ani

památky, ani na vrbách u řeky, na olších u potoka. V lese zelenaly se

toliko jedle a smrky, ale jejich větve ohýbaly se pod tíží sněhu. Na

jeřábu, který stál blízko stavení a na němž visely vrcholíky zmrzlých

plodů, seděla vrána, a drůbež na dvoře stála tiše a dívala se s

podivením na tu novotu. Jenom vrabci skákali vesele po záspi sbírajíce,

čeho jim tam slepice nechaly. Kočka, vracejíc se s lovu, oklepávala při

každém kroku tlapy a rychle pospíchala na pícku. Ale psi, zarousaní po

kolena, vesele se proháněli ve sněhu.

“Sníh, sníh, to je dobře, budeme jezditi na saních!” zavýskly si děti,

vítajíce zimu, která jim přinášela nové radosti. Svatý Martin jim

přinesl dobré rohlíky, a po svatém Martině nastaly dračky. Děti měly

ovšem přástvy radši, mělyť při nich více svobody. Když zasedly dračky v

kuchyni okolo dlouhého stolu, a na stole se octla vysoká hromada peří,

jako závěj sněhu, odháněla babička Adélku a chlapce ustavičně od stolu.

Přihodilo se totiž jednou, že Jan, jsa puštěn mezi dračky, upadl do té

hromady. Jaký to byl poprask, snadno si můžeme pomysliti.

Božena Němcová.

=Dušičky=--All Souls’ day.

=Jeřáb=--mountain ash.

=pícka=--oven.

=olše=--alder.

TRPASLÍCI A VEJCE.

Byla tichá noc. Měsíček svítil jako rybí oko. Od lesa k farmě přicházel

trpaslík. Měl dlouhé vousy a červenou čepici. Přišel až na farmu.

Všichni tvrdě spali. Trpaslík všechno prohledával.

Co tak chodil, uviděl ve hnízdě vejce. Myslil si asi, že je to soudek

vína. S radostí utíkal k lesu. Pověděl to svým kamarádům. Hned se

trpaslíci vydali na farmu. Našli si to vajíčko na hnízdě. Naložili si

je na vozík a tlačili jej k lesu. Tam měli nádherný palác. Ale nemohli

vozík s vajíčkem utlačit.

Co dělat? Radili se. Potom se uradili, že soudek rozbijí a víno vypijí.

Hned si přinesli svá kladiva a tloukli do soudku. To bylo nějakých ran.

Celí se zapotili. Ale soudeček nepovolil. Tak se uradili, že shodí

soudek na zem a pojedou domů. Kdo ví, co to vlastně je! Aby se jim

ještě zle nevedlo.

Vyskočili na vůz, strčili do soudečku. Vajíčko spadlo s vozu, skořápka

bílá praskla. Z vajíčka vyskočilo kuřátko a volalo “pipipi.”

Trpaslíci se ulekli a rozběhli se na všechny strany. Ale kuřátko rovnou

zpět na farmu.

=Trpaslík=, dwarf.

=Skořápka=, shell.

SNÍH.

Víš, co je sníh?

Tam na nebeském luhu

se pampelišky v zdobnou pojí stuhu.

Když odkvetou, tu v jejich hebké pýří

pro radost fouká andělíčků sbor,

a juž to vzduchem víří

a halí pláně, pole, srázy hor--

a sedí na římsách i na větvích

sníh

Jar. Vrchlický.

=Pampeliška=--dandelion

=pýří=--fluff

=římsa=--window sill

=srázy hor=--bluffs.

DĚLENÝ VÝDĚLEK.

Radúz, královský princ slovenské země pod Tatrami, vyjel si se starým

sluhou Radovidem na lov. Zabrali se do hlubokého hvozdu, a panic, žena

se za krásným jelenem, odtrhl se od svého průvodčího a zabloudil v

lese. Darmo volal, darmo troubil na lesní roh, nikdo se mu neozýval.

Šel tedy na zdařbůh, kam ho oči vedly a nohy nesly.

Pojednou octl se na jakési stezce a spatřil proti sobě kráčeti muže

chudobně oděného, nesoucího v ruce pádnou sekyru a na rameni otep

dříví. Požádal ho, aby mu ukázal cestu z lesa, a neznámý ochotně se mu

nabídl, že jej vyvede až na mýtinu, od které již bude moci sám jíti.

Šli, a Radúz se otázal svého průvodčího, jak se jmenuje.

“Vratko mi říkají”, odvětil tázaný.

“A čím se živíš?” zeptal se dále princ.

“Nu, rubám dřeva v lese a mám také políčko, které mne pomáhá živiti.”

“A kolik asi denně vyděláš?”

“To, pane, dost,” dí Vratko. “Tři plné groše.”

“A to ti stačí, abys se uživil?”

“Tři groše denně utráceti?” podivil se Vratko. “Kam bych se poděl!

Nikoli, jeden živí mne, druhý půjčuji na úrok a třetí vracím.”

“Jak to myslíš?” otázal se Radúz. “Nerozumím dobře.”

“Pane”, pravil Vratko, “to je tak: mám doma starého otce, ten mne

vychoval, jemu tedy nyní vracím. Pak je tu synek můj, má radost! Nuž,

tomu půjčuji. Až budu stár a sláb, pak bude vraceti mi on, jak nyní

otci já. Zbývá tedy třetí groš--nu, z toho žijeme.”

Líbila se panici řeč poctivého dřevorubce. Vyňal tři zlaté peníze a

podávaje je Vratkovi pravil: “Ten vezmi pro otce, ten pro sebe a tento

pro syna!”

=groš=, shilling.

Dle Julia Zeyera.

JITRO V ZÁŘÍ.

Mlha padá, bude krásný den!

Zlatý září v zralých hroznů kráse

pavučinami, hle usmívá se

jako mudřec v sny své zapředen.

Slední zbytky květů luk a niv

plny perel patří v azur čistý,

les je žíhán, různým ohněm hoří,

kaštan mědí, dříny amethisty.

Zdá se, všecko že jest jako dřív,

řeka v mlze zátoka jak v moři,

kostelík jak maják na předhoří

svítí v dálku, vše plá v barev strži,

a přec vše již zima v spárech drží.

Mlha padá, bude krásný den!

Jaroslav Vrchlický.

O HLOUPÉM MEDVĚDOVI.

Jednou z jara oral farmář u lesa. Najednou přiběhne z lesa medvěd.

Bručí, zuby cení, povídá: “Farmáři, rozluč se se světem. Sním tě a

tvého koně taky.”

“Slituj se, medvěde”, prosil farmář. “Mám ženu a malé děti. Když jim

pole nezorám, budou bez chleba.”

Medvěd svolil: “Dobrá, doorej, já počkám.”

Odešel medvěd stranou a lehl si pod vůz u cesty. Farmář oral, neoral a

díval se po medvědovi. Slzy mu tekly, bál se smrti.

Běžela kolem liška. Ptala se: “Proč pláčeš, farmáři?”

Farmář povídá: “Jak nemám plakati? Tam pod vozem medvěd na mne čeká.”

Liška hodila chlupatým ocasem a šeptala mu: “Co mi dáš? Já tě od

medvěda vysvobodím.”

“Ach liško, lištičko! Dva páry kuřat ti dám, když to provedeš.”

Liška odběhla a začala v lese hvízdati. Potom štěkala jako psi. Medvěd

se ulekl a povídá: “Farmáři, co to tam v lese hvízdá?”

Ale liška přiběhla zpátky a šeptala farmářovi: “Řekni, že jsou to

lovci. V lese zvěř loví.”

Jak uslyšel medvěd o lovcích, lekl se ještě více. Prosil farmáře:

“Polož mne rychle na vůz. Až se lovci zeptají, co na voze leží, řekni:

pařez.” Farmář to udělal.

Liška přišla k vozu. Ptala se silným hlasem: “Farmáři, co máš na voze?”

“Pařez, milý lovče.”

“Když je to pařez, tak si jej přivaž.”

Medvěd strachem zavřel oči. Zašeptal: “Rychle mne přivaž.” Farmář

přivázal medvěda provazem.

A liška zase povídá: “Co máš, farmáři, na voze?”

“Pařez, milý lovče, pařez. Vidíš, že je uvázaný”, povídal farmář. Smál

se.

“Když je to pařez, proč do něj není sekyra zaseknuta? Co je to za pařez

bez sekyry?”

Medvěd zase zašeptal: “Zasekni do mne sekyru. Ale maloučko!”

Tu farmář popadl sekyru. Rozpřáhl se a vší silou bác! Medvěda zabil.

A lišce dal potom tři páry kuřat za to, že mu od medvěda pomohla.

=Medvěd=, bear;

=pařez=, stump.

PRAŽSKÉ POSVÍCENÍ.

Za starých časů bývalo posvícení v Praze slaveno vždy o sv. Martině a

nikoli o sv. Václavě, jak se koná již od časů husitských. Proč kdysi

bylo zavedeno posvícení Martinské, o tom vypravuje se tato pověst.

Kdysi vyjel si český kníže Oldřich loviti do lesů křivoklátských,

kdež však se odloučil od své družiny a zmátl si cestu v hustém lese.

Troubení jeho přivolalo uhlíře z nedaleké osady, kde právě slavili

posvícení. Uhlíř vyvedl knížete, jehož neznal, z lesa a pozval ho do

své chatrče na husu. Kníže, jenž se vydával za knížecího komorníka

Janka, přijal pozvání uhlířovo a poživ husy posvícenské a pobaviv se

v chatrči jeho, pozval ho, aby ho v Praze na hradě navštívil. Uhlíř

to slíbil za tou výminkou, že mu tam pan Janek dá též upéci husu.

Potom vyvedl knížete z lesů. Kníže sešel se svou družinou a vesele jí

vyprávěl, co se mu přihodilo.

V den sv. Martina dostavil se uhlíř skutečně na hrad Pražský a poptával

se po panu Jankovi. Dvořané, jsouce již na příchod jeho připraveni,

uvedli jej ke knížeti, s nímž užaslý uhlíř potom stoloval a na huse

si pochutnal. Na památku tohoto vysvobození svého z lesa a srdečné

pohostinnosti českých uhlířů ustanovil kníže Oldřich, aby Pražané

každého roku slavili den sv. Martina pečenou husou, a z toho ustanovení

mělo počátek posvícení Martinské.

=posvícení=--festival of the saint of the local church, celebrated by

feasting like our Thanksgiving day.

=komorník=--chamberlain.

=uhlíř=--charcoal burner.

=pečená husa=--roast goose (takes place of our turkey).

Josef Svátek.

JARNÍ.

Skřivánek vylít’ do mraku a jásá,

a s lemu šedých oblaků

na svět, jenž plný zázraků,

déšť zpěvných perel střásá.

A každý tón jak ze zlata jen zvoní,

a zem’ poslouchá dojata

a tuší v ňadrech poupata,

a čerstvou should be hlínou voní.

Jar. Vrchlický.

=jásati=--to exult, to triumph.

=zpěvné perly=--the pearls of song.

=lem=--rim.

=ňadra=--bosom.

SLAVNOST TŘEŠŇOVÉHO KVĚTU V ŽAPONSKU.

Žaponec vyniká neobyčejnou láskou ke květinám a stromům. Má však jiný

vkus než my; miluje stromečky zakrslé, uměle znetvořené, na příklad

borovičky, jejichž větve skoro by mohly býti těžítky na psaní. Pro

pestré záhony našeho kvítí nemá smyslu; toliko kopretiny a kosatce,

těšící se zvláštní zálibě jeho, jsou vítány v jeho zahrádkách. Podobně

neváže si květin ve veliké kytice jako my; tři--čtyři květy kopretinové

nebo větévka třešňová v malé váze jsou jeho světnici dostatečnou

ozdobou. Růží v zahradách žaponských skoro ani neuvidíme, ale za to

různé stromy, pěstované ovšem ne pro ovoce, nýbrž pro květ.

Mezi stromy pak pravým miláčkem žaponského lidu jest “sákura”, divoká

třešeň. Básníci ji opěvují, z každého obrazu, z každého díla uměleckého

usmívá se na nás, všecky jiné stromy, jež časné jaro probudilo k

životu, ustupují před ní.

Slunce ukazuje svoji nejusměvavější tvář, sákura rozkvétá. Rozpuklá

její poupata dotýkají se Tokia jako proutek čarodějův; odevšad zaléhá

radostný smích, tepna velkoměstkého života bije prudce i rychle,

zábava millionů vlní se vzduchem a čtyřnásobný klepot špalíčků i

dřeváků--pokud a kde ulice jsou dlážděny--připomíná hukot jarní, sněhem

rozvodněné bystřiny skalní. Nepřehledné, nekonečné davy lidu, na

tisíce malých vozíčků, dvoukolek, tažených obratnými běhouny lidskými,

vše dnes v několika proudech valí se hlavními ulicemi k výletním

místům--dívati se na květy.

Časopisy přinášejí obšírné zprávy o stavu květů v té neb oné končině,

jako jinde ohlašují se důležité zvěsti s bojiště. Dnes, že již odkvétá

v Uyeno, zítra, že asi právě z rána rozvije se na březích Sumidy. A lid

od nejchudšího k nejbohatšímu spěchá s místa na místo, po léta a vždy

v stejném nadšení obdivuje se svým mazlíčkům třešňovým, veselí se pod

jejich korunami, přirovnává květné bohatství posledních let a odnáší si

koupené větévky domů. Nejchudší opatří si alespoň malou haluzku za dva,

tři haléře--snad pro starou matku nebo chorého otce.

Za svého pobytu v Tokiu dal jsem se o slavnosti sákury zachvátiti

všeobecným nadšením a ujížděl jsem na dvoukolce do Uyenského parku.

Tu zahlédl jsem ve víru lidstva, valícího se stejným směrem se mnou,

zuboženou postavu slepce, jenž píšťalkou dovolával se soucitu davů

mimo proudících. Bezděky věnoval jsem mu pozornost, bylať to jediná

smutná tvář v nesčetných zástupech radujícího se lidu. Tu hnala se

kolem tlupa mladíků šaškovitě maskovaných a jeden z nich v nevázané

rozpustilosti vtiskl za smíchu soudruhů rozkvetlou, větvičku třešňovou

v ruku slepcovu. Stařec se ulekl, ale chytl pevně a ohmatával ji ve

zjevné nedůvěře po listech i květech--a pojednou rozlila se jeho tupou,

zuboženou lící záře, úsměv krátkého štěstí, způsobený odleskem květu!

Taková tedy jest tvá moc, čarodějná sákuro!

Vozík můj uháněl dále, a mně bezděky připadla myšlenka: Jak šťasten

jest národ květům se kořící a jak šťastny jsou květy, jež působí lidem

tolik blaženosti!

=kopretina=--daisy.

=kosatec=--iris.

E. St. Vráz.

MYŠÍ SCHŮZE.

Stará myš povídala: “Svolejme schůzi. Poraďme se, co dělat. Musíme se

přece bránit. Nebo nás kočky všecky zabijou.”

Stalo se. Schůze byla v noci v komoře. Přišlo na ni asi patnáct šedých

myšek. Zasedly ke stolu. Starý myšák byl předsedou. Byl to moudrý

myšák. Nikdy ho kočky nechytily. Uměl utíkat.

Mladá myška zapisovala.

“Ctěný předsedo,” hlásila se jedna myška o slovo. Dostala je.

“Ctěné sestry a bratři! Tak nemůžeme dále žít,” začala myška.

“Pravda! Pravda!” volali všichni.

“Musíme se bránit před zlým kocourem!”

“Svatá pravda!”

“Ale jak se bránit? Kocour je silný, my slabé. Utéci? Jeden kocourův

skok jako deset našich. A potom: kočky jsou falešné. Ani nevíme, už nás

drží. Umějí číhat. Jak se máme bránit?”

Nikdo nevěděl, jak se bránit.

Tu starý myšák otevřel knihu. Podíval se do ní. Hledal moudrou radu.

Potom řekl:

“Ctěné sestry a bratři. Moje rada se vám bude líbit.”

“Poslechněte předsedu. Ví moudrou radu!” volaly myši.

Starý myšák nakroutil si vousy. A začal:

“Co uděláme? Uvážeme kocourovi zvoneček na krk. Zvoneček bude zvonit. A

my poznáme, že kocour jde. Lehko pak utečeme. To je moje rada!”

“Dobře! Výborně!” volaly myšky.

“Náš předseda je moudrý pán. To je to: umí v knihách čísti.”

Potom návrh odhlasovaly. A přijaly.

“Nyní musíme jednoho zvolit--řekl starý myšák--kdo zavěsí zvoneček

kocourovi na krk.”

“Tak, tak, to musíme,” kývaly všechny myšky.

“Sestry, mne nevolte. Mám slabý zrak,” povídala stará myška--babička.

“Ani mne nevolte. Zlomila jsem si nedávno zub na kosti. Nemohu se

bránit,” řekla jiná.

“Mně otekla ústa. Nevolte mne.” Tak se vymlouvala třetí.

Čtvrtá povídala: “Mám slabé srdce.”

Pátá myška si odřela koleno. Nemůže prý ani chodit. Šestá a sedmá

se krčily pod stůl. Aby je vidět nebylo. Osmá, že taky nemůže. Ani

nedořekla, proč.

Kde se vzal, tu se vzal, byl tady Hájkův černý macek. Běhal po střeše.

Potom se šel podívat do komory. Velikým skokem padl mezi myšky.

Zapištěly strachy. Hned byly v děrách. Štěstí jim přálo. Ani jedinou

macek nechytil.

Ale schůze byla zkažena. Nemohly se poradit. A tak také nemohly mackovi

zvonek na krk zavěsit.

KOMÁR A LEV.

Komár přilétl ke lvu a pravil: “Myslíš, že jsi silnější než já? Jak

pak by ne? Jakou pak ty máš sílu? Drápeš svými drápy, koušeš svými

zuby, to dovedou ženy s mužíky také. Jsem tebe silnější; chceš-li, dej

se v zápas se mnou!” Komár zatroubil k boji a začal lva štípati do

holých tváří a nozder. Lev se bil tlapami do tváří, a drápy se škrábal;

rozedral si do krve celou tvář a klesl únavou. Komár zabručel radostně

a ulétl. Na to se zamotal do pavučiny a pavouk mu začal krev ssáti. I

pravil komár: “Silné zvíře jsem přemohl a hle! teď mne bídný pavouk

zabíjí.”

L. N. Tolstoj.

POHÁDKA O BÍDĚ JEDNOOKÉ.

Byl jeden kovář. “Hm”, povídá, “já jsem nikdy žádné Bídy neviděl.

Říkají: je Bída na světě; půjdu a Bídy si vyhledám.” Sebral se a

šel--hledat Bídy.

Potkal krejčího. “Pozdrav Pán Bůh!”--“Dejž to Pán Bůh!”--“Kam

jdeš?”--“Hleď, bratře! pořád říkají, že je na světě Bída, a já jsem

nikdy žádné Bídy neviděl; jdu ji tedy hledat.”--“Dobře, půjdeme spolu.

Mně se taky dobře vede a neznám Bídy, půjdeme a vyhledáme ji.”

Tedy šli a přišli do lesa, do hustého tmavého lesa, a našli malou

pěšinku. Šli pořád po té uzounké pěšince, až přišli k nějakému velikému

stavení. Byla noc a neměli se kde ukrýti. “Půjdeme tuhle do toho

stavení.” Vešli tam; nenašli v něm nikoho, bylo tam pusto a děsno.

Sedli si a čekali. Hle, tu přichází vysoká osoba ženská, hubená, křivá,

jednooká. “Aha!” povídá, “mám tu hosti. Pěkně vítám!”--“Děkujeme pěkně,

babičko, přišli jsme k tobě sem na nocleh.”--“Nu dobře; budu míti co

večeřeti!” Ti dva se ulekli.

Tedy baba šla, přinesla velikou náruč dříví, narovnala do peci a

zatopila. Potom přišla k nim, vzala jednoho, toho krejčího, a zařízla

ho, vsadila do peci a pekla. Kovář seděl a myslil si: Co dělat? Jak se

mi povede?--Ona pak vytáhla pečeni a večeřela. Kovář hledí do peci a

povídá: “Babičko, já jsem kovář”.--“Co umíš dělat?--kovat?”--“Ano, já

všecko umím”.--“Tedy mi ukovej oko”.--“Dobře,” povídá kovář; “máš-li tu

nějaký provaz? Bude potřeba tebe svázat, nebo ty se nedáš, abych ti oko

ukoval.”

Babice šla a přinesla dva provazy, jeden tenký, druhý tlustý. Tedy on

ji svázal tím tenčím provazem. “Nuže, babičko, převal se na zemi!” Ona

se převalila a provaz přetrhla.--“Tak nic není, babičko!” povídá; “ten

provaz se nehodí.” Potom vzal ten tlustý provaz a dobře ji svázal. “Teď

se, babičko, převal!” Tedy ona se převalila a nepřetrhla provazu. On

potom vzal šídlo, rozpálil je, nasadil jí je na oko, na to zdravé, vzal

sekyru a obuchem uhodil na šídlo. Tu ona, jak se převalila, přetrhla

provaz a posadila se na prahu. “Ha, padouchu! nyní mi neujdeš!” On

viděl, že opět není dobře; i usedl a přemýšlel, co dělat. Potom přišly

s pastvy ovce; ona je vehnala do svého stavení na noc. Také kovář tam

zůstal přes noc.

Ráno stařena vypouštěla ovce na pastvu. Kovář vzal kožich a obrátil jej

na ruby, potom jej tak oblekl a přilezl k ní po čtyřech jako ovce. Ona

pouštěla pořád po jedné; chytla každou za záda a vyhodila ji ven. V tom

on také přilezl, a ona ho také popadla za záda a vyhodila. Jakmile byl

venku, vstal a povídá: “S Pánem Bohem, Bído! Zakusil jsem od tebe zlého

dosti; teď už mi ničeho neuděláš!” A ona řekla: “Počkej, však ještě

zkusíš, ještě’s mi neušel!”

Kovář šel opět do lesa tou úzkou pěšinkou. Tu spatřil ve stromě sekyrku

se zlatou rukovětí i chtěl si ji vzíti. Ale jakmile se jí chopil, ruka

mu na ní uvázla, a nikterak se nemohl odtrhnouti. Co dělat? V tom

se ohlédl za sebe a vidí, kterak Bída se žene k němu i volá: “Hleď,

padouchu, neušel jsi mi!” Kovář vytáhl nůž, který měl v kapse, uřezal

si ruku a ušel.

Přišel do své vesnice, ukazoval ruku a říkal, že nyní už viděl Bídu.

“Hle,” povídá, “podívejte se, jak vypadá: já jsem pozbyl ruky, a mého

soudruha dokonce snědla.”

K. J. Erben.

=obrátit na ruby=--to turn over.

=padouch=--villain, knave.

=dokonce=--quite, even.

=šídlo=--awe.

ZE STARÉ PRAHY.

Že se děje dnes jízda po železnici mezi Prahou a Vídní, čtenář ví.

Že se ta jízda někdy započala, čtenář alespoň tuší. Nu, já jsem toho

pamětníkem: započala se, zcela jistě započala! A to na podzim roku

1845, což však jest už věc vedlejší.

Pamatuji se na to jako dnes, totiž ne na první jízdu, ale na rozprávku

o ní. Sešli se k nám na táčky denní, milí navštěvovatelé naši: předně

pan Hartmann, bývalý úředník vrchnostenský, potom písař u pražského

místodržitelství. To byl ten, který nosil Rubšova ‘Palečka’ k nám a

vzal mě kdysi v neděli po prvé s sebou do českého divadla. Pán Bůh

račiž muži tomu, jinak dobráku, milostivě odpustiti, že zasil do mé

duše to české símě! Dále pan Fiškandl, rovněž dřívější “pan Franc” a

potom písař denní, pokládaný za výtečného krasopisce. Miloval jsem ho,

mívalť výtečný muž často pro mne nějaký grošák v kapse. Naučil mě tím

mlsati--zaplať mu to Pán Bůh!

A když viděl vejíti oba pány, také pan Šercl, soused náš z téhož domu

“u dvou slunců”, vstoupil k nám a s ním přišla též jeho choť, oba v

pěkných zástěrách bílých. Bylť pan Šercl hospodský, vedle toho pak i

měšťan a ostrostřelec.

Pan Hartmann vypravoval--dle doslechu--o včerejší první jízdě z

Vídně do Prahy. Jak prý bylo všude kolem nádraží lidstva “ač černo;

k umačkání, k umačkání!” Jak přihlučel vlak s dvěma mašinami napřed

a shromáždění křičeli: “Hoch! Vivat!” Jak pak zase kdosi vstoupil na

mašinu, zatočil kloboukem a zvolal: “Za deset hodin uvidím zase Vídeň!”

A parostroj si hvízdl a už letěl, aby dal ve Vídni zprávu, že první

vlak šťastně sem dojel. Telegrafu totiž tenkrát ještě nebylo.

Chvilku bylo ticho. “A jak pak to jde? Kdo to táhne nebo tlačí?” ptal

se konečně můj otec.

“Nikdo. To táhne pára!”

“Pára.…” Hluboké ticho. Přemýšlení o té páře. Vrtění hlavou.

Paní Šerclová si vzdychla. “I vždyť on nás Pán Bůh nějak ztrestá!”

“I však ono je v tom přece jenom něco.…” zase můj otec. “Za deset hodin

… vždyť by to žádná voj nebo náprava nebo kolo ani nevydrželo!”

“Všechno je ze železa!” na to pan Hartmann. “To asi je peněz, to je

peněz!” bědoval pan Šercl. “Kdyby to dali raději chudým!”

“A co se zkazí polí!--U Pardubic je samé dobré pole!” dodal Fiškandl.

“Jaktěživ mne k tomu nikdo nedostane, abych si tam sedla!” zaříkala se

moje maminka.

A chudinka dostála slovu. Ale mne nejvíce zajímal ten člověk, který

stojí na stroji, točí kloboukem a volá: “Za deset hodin.…” Od té doby

jsem měl utkvělou představu, že každý řidič lokomotivy točí kloboukem.

A podnes, kdykoli spatřím vlak, dívám se hned na lokomotivu a jejího

vůdce. Ale klobouk tam nezatočil ještě žádný.

Jan Neruda.

ŠTĚSTÍ A NEŠTĚSTÍ.

Pohádka ze západní Rusi.

Byl jeden chudý člověk, neměl ani žádného nářadí hospodářského ani

dobytka, ale dětí měl hromadu. Přišlo jaro, a on neměl čím orati. Lidé

jeli s pluhem a s dobytkem, a on jde s motykou. Potkal dvě panny, a ty

panny byly jedna Štěstí a druhá Neštěstí. Tázaly se ho: “Kam, člověče,

jdeš?” A on odpověděl: “Mé zlaté panenky, mám takové neštěstí: lidé

jedou s dobytkem, a já jdu s motykou; nemám, čím děti vyživiti.”--Tedy

ty dvě panny spolu promluvily a řekly: “Darujme mu něco.” A Štěstí

řeklo: “Když je tvůj, tedy mu něco daruj.” Neštěstí mu darovalo deset

rublů a řeklo: “Jdi domů a kup sobě vola.”

On tedy přišel domů a schoval ty peníze do hrnce, v kterém byl popel.

Druhého dne přišla tam sousedka, kmotra bohatá, a řekla: “Nemáte trochu

popelu? Mám prádlo velmi špinavé.” “Stojí tamhle v hrnci, vezmi si,”

řekla žena toho chudého člověka.--Když sedlák přišel domů, ohlížel

se po hrnci s penězi a nevida ho, dal se do ženy, kam dala peníze s

hrncem. Žena se zaříkala, že o penězích nevěděla, a řekla, že ten

hrnek vzala kmotra sousedka. Sedlák hned běžel k sousedce a prosil,

aby mu vrátila peníze, ale nadarmo. A když si stěžoval u pána, dostal

za odpověď: “Žádných peněz jsi neměl, ale chceš jich neprávě na ní

dobýti.” Tak přišel sedlák o peníze.

Plakal ubožák, vzal motyku a šel znova, a tu potká opět ty dvě panny.

Nepoznal jich, ale ony ho poznaly a tázaly se ho jako prve, a on jim

také tak odpověděl, jako dříve. Neštěstí mu darovalo dvacet rublů.

Sedlák přišel domů a peníze schoval na humně v plevách. Druhého dne

přišla táž sousedka vypůjčit si plev telatům, a žena toho chuďasa dala

jí plevy nevědouc, že jsou v nich peníze. Potom přišel sedlák domů a

sháněl se po plevách. Žena mu pověděla, že si je odnesla sousedka. Šel

tedy k ní a prosil, šel k pánovi a žaloval, ale všude ho odbyli.

Co měl dělat? Ponaříkal si a šel zas kopat. Na cestě potkal zas ty dvě

panny a všecko jim pověděl, co a jak bylo. “Vidíš,” řeklo Neštěstí

své sestře, “mé dary mu neprospívají; vezmi si ty jej a daruj mu

něco.” Štěstí mu darovalo dva groše a řeklo: “Jdi k řece Němnu, budou

tam loviti ryby, a ničeho nebudou moci uloviti. Popros jich, aby na

tvé štěstí zatáhli sítě.” Sedlák tak učinil, šel k Němnu a poprosil

rybářův, aby zatáhli na jeho štěstí. Rybáři poslechli a vylovili tolik

ryb, že ani nevěděli, kam s nimi. Divili se tomu a tázali se sedláka:

“Co ti za to dáme?” On odpověděl: “Prodejte mi jich za dva groše.”

Prodali mu za dva groše jednu rybičku a druhou mu přidali darem. On je

vzal, donesl je domů a dal ženě, aby je uvařila. Žena i děti měly z

rybiček velikou radost, neuvařily jich tedy, nýbrž nechaly tak.

V tom jel tou vesnicí nějaký smutný pán. Sedlák byl právě před vraty

a z ničehož nic dal se do smíchu. Pán se ho otázal: “Proč se směješ?”

“Inu, mám doma takovou rybičku, kdo se na ni podívá, každý se směje.”

Tomu smutnému pánovi velmi se zachtělo té rybičky, i dal za ni tomu

sedlákovi koně, voly a tolik obilí, co ho sedlák jen chtěl. A tak

nalezl sedlák štěstí své dvěma groši.

Karel Jaromír Erben.

=pleva (vy)=--chaff.

PŘÁSTKY.

Jednoho dne vrazil Jan Proškův na Starém Bělidle do světnice s křikem:

“Děti, děti, pojďte se podívat, babička snesla s půdy kolovrat!”--“Je

to jaký div?” kárala matka děti, vidouc, že se všecky ženou ze

dveří. Ovšem, div to nebyl žádný, ale matka nepomněla, jaké radosti

přistěhovaly se s babiččiným kolovrátkem do sednice. S kolovrátkem

přišly přástevnice, a s nimi krásné pohádky a veselé písně. Děti

poslouchaly ovšem také rády, když matka jala se líčiti život ve Vídni,

a leckterá přástevnice si povzdychla: “Je to asi krása v takovém

městě!” Ale nade všechno jim všem bylo milé, když babička začala

povídati pohádky o princeznách se zlatými hvězdami na čele, o rytířích

a princích, zakletých ve lvy a psy, nebo docela v kameny, o oříškách,

v nichž byly složeny celé drahé obleky, o zlatých zámcích a mořích, na

jichž dnu přebývají vodní panny.

Matka netušila, když se Barunka někdy při pletení zamyslila a oknem

ven dívala na holé stráně a zasněžené údolíčko, že tam vidí rajskou

zahradu, palác z drahého kamení, ptactvo ohnivých barev, paní, jimž

zlaté vlasy s hlavy splývají, a zamrzlá řeka že se jí proměnila v

modravé, vlnící se moře, na jehož vlnách houpaly se krásné víly v

perlových lasturách. Sultanovi, který chrápal, natažen jsa na podlaze,

nesnilo se o cti, kterou mu chlapci časem prokazovali, majíce ho v

zamyšlení za nějakého zakletého prince.

A jak milo bylo v sednici, když se setmělo! Vorša zavřela okenice, v

kamnech praskaly smolné otýpky, doprostřed sednice postavil se vysoký,

dřevěný svícen, do železných ramen jeho zastrčily se plápolající louče,

a kolem dokola rozestavily se lavice a stoličky přástevnicím, pro něž

mimo to babička uchystala ošatku křížal a švestek--na poslinku. S jakou

dychtivostí čekaly děti, brzy-li klapnou dvéře u síně a přástevnice

se ukáží! Neboť o přástkách babička nezačala dříve povídati, až se

přadleny sešly.

Božena Němcová.

=kolovrat=--spinning wheel.

=přástky=--spinning season.

HODINA Z ČESKÉ MLUVNICE.

“-- -- tedy: to, o čem se ve větě mluví, jmenuje se podmět; a to, co se

předmětu přisuzuje, co se o podmětu ve větě vykládá, povídá, jmenuje se

přísudek, čili, jak se dříve říkávalo, výrok. Aby věta byla větou, čili

slovy vyjádřenou myšlenkou, musí míti podmět i výrok.”

“Na příklad: Venku prší!”, přerušila tátu-učitele desítiletá Sylva,

“podmět je zde ‘venku’ a přísudek ‘prší’.”

“Počkej, počkej, dítě. Příklad je špatně volen. Uslyšíte později o

větách, v nichž na první pohled se zdá, že podmětu není, rozeberete-li

je však pozorně, poznáte, že podmět je skryt v přísudku, je zamlčen, a

takovou větou je ‘venku prší.’ Ptáte-li se po podmětu, Jiřinko, zeptej

se.”

Jiřina, osmiletá bělounká a plavovlasá, protrhla se z nějakého snění,

vyvalila trochu své chrpové oči a otvírajíc ústa polykala vzduch jako

ryba, když se octne na vzduchu.

“Jiřina lapá andělíčky, táto”, poznamenala Sylva.

“Ale Muflíčku”, zahrozil Jiřině táta, “jak může vůbec někdo být živ na

světě, kdo se neumí zeptat po podmětu! To se mi ještě nestalo! Což pak

jsi všecko zapomněla?”

Muflíček přestal lapat andělíčky, zachytil pravou ručkou pramének vlasů

a popotahoval je se zuřivou vážností.

“Aziku”, obrátil se učitel k Sylvě, “zeptej se ty.”

“Po předmětu se ptáme slovem: kdo,” rozhodla vážně Aza, “tedy: kdo

prší?”

Jiřina vyprskla smíchem.

“Kdo prší?” opětovala trochu nerozhodně Sylva.

“Co prší?” vytrumfla Jiřina.

“Nu, ‘kdo’ nebo ‘co’--” bránila se Sylva.

“Co--co”, dorážela Jiřina.

“A proč tedy ‘co’, Muflíčku?”

“Protože se nemluví tady o žádné osobě a protože by to nemělo smyslu”,

podporovala Jiřina své mínění vítězně.

“Nu, dobře, ale dovedeš-li také otázku zodpověděti, Jiřinko?”

“Déšť prší.”

“Ale také liják”, sebrala se nyní zase Sylva k útoku.

“Dobře, Aziku, velmi dobře”, posilnil ji táta.

“A také listí prší”, pokračovala Sylva.

“Vidíš tedy, co vše může být tady podmětem podle tvého odpovídání,

Jiřinko. A to je nesprávné. Odpovíš-li patřičně, musí přijíti jen

jeden podmět a ten musí býti určitý. Ve větě: ‘Venku prší’ je podmětem

slovíčko ono! Ono venku prší. Ale naše řeč hledí vždy k tomu, aby se

vyjadřovala co nejkratšeji, co nejpřesněji. Proto ponechává podmět

‘ono’ jako zbytečný, poněvadž obsažen je v přísudku ‘prší’.”

“Je skryt”, rozhodla Sylva.

“Dobře. Skryt. Ale o tom později. Muflíčku, pověz mi jinou větu.”

“Kočka žere trávu”, proslovil Muflíček.

“Ale kočka přece nežere trávu”, zachmuřil se táta.

“Žere”, řekla vážně Jiřina.

“Žere”, dotvrdila Sylva. “My ji viděly.”

“Pro boha vás prosím, kdy, kde?”

“Naproti v zahradě u paní domky”, vyprávěla Jiřina.

“Dnes odpoledne”, prohlásila Sylva.

“Paní ‘domka’ (zkráceno z ‘domácí’) měla naproti přes ulici domek se

zahrádkou, několik psů a šest koček.”

“Snad jste ji viděly, kterak kousla do trávy, ale aby ji žrala--”

“Ano, žrala. Byla to Mausi. Mausi, víš, to je ta stará kočka

pruhovaná, která má useknutý ocas. Žrala trávu. Kousala, žvýkala a

polykala. My ji viděly. Paní domka přišla, chytila ji, chovala ji a

dala jí hubičku na nos”, vykládala Sylva.

“Ano, žrala. My jsme zrovna šily na terasse pannám šaty. Kdybys viděl,

táto, co jsem ušila dnes Bonifacii! Víš, šaty do společnosti. Když

totiž pojede na návštěvu. Z červeného sametu, dole krajka, kolem krku

krajky a do vlasů jsem jí udělala korunku z černých perel”, povídala

Jiřina se zápalem.

“Ale z blízka se na to podívati nesmíš, táto”, smála se Sylva. “Víš,

Muflíček dělá stehy jako prsty.”

“Je to pro večerní osvětlení”, bránila se Jiřina. A dále Sylvě

vyčítala: “Ostatně vám byla moje práce dosti dobrou: přišla jste pěkně

s prosíkem ke mně, abych vám půjčila šaty pro starou paní. Rozsuď

sám, táto: stará paní chtěla jít na křtiny, křtili totiž toho malého

mouřenínka, kteréhos nám včera přinesl. A stará paní neměla co vzít na

sebe a já jí darovala ty fialové šaty, a ty jsem také sama šila, tam jí

velké stehy nevadily.”

“Ale já vám za to půjčila k hostině pět trpaslíků a kočího Jana”,

odplácela Sylva.

“Jana jsem nemohla posadit na kozlík, nemá cylindru, a moje Bonifacie

jako slušná dáma nemůže se posadit do vozu, jehož kočí vyhlíží jako

opilec”, odsekla Jiřina.

“Děti, dost”, rozhodl táta. “Vraťme se k mluvnici. Tedy ta vaše věta

‘Kočka žere trávu’, Jiřinko, kde je tu podmět?”

“Kočka.”

“Poněvadž se o ní mluví”, řekla bez vyzvání Sylva.

“A čím jest ten podmět vyjádřen, Aziku?”

“Kočkou.”

“Počkej, dítě. Ptám se totiž, co je to za slovo ‘kočka’.”

“Zvíře čtvernohé”, odpovídala sebevědomě Sylva.

“Azo, tulipáne! Máme mluvnici, ne přírodopis. Dej pozor. Vidíš mezi

lidmi: ten je dělník, ten je voják, ten je úředník. Všichni jsou lidmi.

Jde-li dělník do své dílny, je tam buď dohlížitelem, buď tovaryšem, buď

učedníkem. Voják stojí na cvičení mezi jinými vojáky a jest tam buď

prostým, buď desátníkem, buď důstojníkem. Úředník jde do kanceláře a

je tam oficiálem, kontrolorem nebo dvorním radou. A zrovna tak je to i

se slovy. Jsou podstatná jména, přídavná, slovesa, číslovky; jakmile,

řekněme, takové podstatné jméno přijde mezi jiná slova, přijde do věty,

ihned jest tam něčím. Buď podmětem, buď přísudkem, přívlastkem, určením

místa, atd. A ptáme-li se, čím jest podmět vyjádřen, chceme-li věděti,

čím takové slovo jest, jeli samotno, bez ohledu na větu. Náš pan

domka (domácí) jest ve své kanceláři magistrátním radou. Tedy takovým

podmětem. Zeptá-li se někdo:--Kdo je to ten magistrátní rada?--odpoví

se mu: pan doktor Schwartz. Tedy pro nás je náš domka doktorem

Schwartzem, v kanceláři, mezi jinými úředníky, je magistrátním radou.”

“Náš domka byl dneska odpoledne u nás,” vpadla Jiřina tátovi do řeči.

“A co chtěl?”

“Přišel se podívat na tvůj portrét od pana Kupky.”

“A líbil se mu?”

“Nu, říkal, že je dobrý. Ale litoval, že tě pan Kupka maloval v tvojí

staré modré bluze. Že prý jsi si měl vzít frak aspoň a nějaký řetěz k

hodinkám na vestu”, usmívala se Jiřina.

“A potom přišla paní domácí a také se jí obraz líbil”, pokračovala

Sylva. “Na to se podívala na Rubensovu paní, na tu s tím kožichem

a povídala, že je to ein leichtsinniges Frauenzimmer” (lehkomyslná

žena--frivolous woman).

“A pan domácí vypravoval, že byli včera v opeře ‘Carmen’, a že hned v

prvním jednání přišlo na ně spaní a že musili odejít. Tak šli prý do

hospody a byli tam až přes dvanáct hodin”, sdělovala Jiřina.

“Nu, vraťme se zase k mluvnici. Máme-li tedy větu ‘Kočka žere trávu’

a víme-li, že ‘kočka’ je v té větě podmětem a ptáme-li se, čím jest

podmět vyjádřen, jaká bude odpověď, Muflíčku?”

Muflíček díval se do šumícího plynového světla lampy. Místo odpovědi

zívl lině a pohodlně.

“Aziku?”

“Podmět je vyjádřen podstatným jménem, poněvadž ‘kočka’ je jméno

zvířete. A jména osob, věcí, zvířat, vlastností jsou jména podstatná”,

odpovídala široce, jak bylo už jejím zvykem, věděla-li co, Sylva.

“Dobře. A ty Muflíčku, pověz ještě jednu větu.”

“Jsem ospalá”, zívla znovu Jiřina.

“Co je podmětem v té větě, kterou jsi řekla?”

Jiřina přemýšlela. Náhle se vzchopila: “Víš, kde asi bude ten Janův

cylindr? Jistě pod pianem. Jan ho ztratil, když chtěl předehnat svým

fiakrem můj rychlovlak. Vlezu tam, ale až zítra. Jsem dnes už ospalá..”

J. S. Machar.

=dohlížitel=--foreman

=učedník=--apprentice

=magistrátní rada=--higher city official

=fiakr=--cab.

DIVOTVORNÉ DUDY.

Před lety, když ještě “černé doly” rozkládaly se až za Lísky, živil se

v Podlesí v polozbořené chatrči chudý koštišťář. Byl vdovec. Žena mu

před několika lety zemřela a zanechala ubožáku šest holátek, samých

“nedorůstat.” Toliko nejstarší klučík chodíval s tatíkem do březin na

proutí, pomáhal mu robit košťata a roznášel je s ním do kraje. Ale

byly časy zlé, tuze zlé. Sedlák sám neměl do úst co podat, chodil na

robotu a pole vlastní nechával ležet úhorem. Každý den vracel se chuďas

koštišťář domů s košťaty bez groše a bez chleba s nejstarším klučíkem

a pět hrdélek bědovalo vždy před chatou, že zase jim tatíček ničeho

nepřinesl.

“Zle je, děti, zle; ale bude lépe, uvidíte, že bude,” těšíval tatík

holátka a slze mu při tom kanuly tvářemi; myslíval si, proč také těch

šest tvorečků mu Pán Bůh nevzal se ženou. A děti, chudinky, kůru se

stromů hladem ohryzovaly.

Když nemohl to koštišťář již slyšeti, ani se na to dívati, vyšel ven do

hlubokého lesa, kde byla největší houšť a kde byly břízy tlusté jako

klády a vysoké jako duby na Křivoklátsku.

“Smrt si musím udělat,” bědoval usoužený muž a rozhlížel se po

větvích, kde nejlépe by si ta hlava jeho odpočinula. “Nic nemá chudý

na světě, a proto není ho tu zapotřebí,” povídal a dal se do hlasitého

pláče, protože si vzpomněl na děti.

A když tak usedavě plakal, octl se před ním z nenadání jakýs dědoušek s

holí. Vlasy měl bělounké, jak když napadne první sníh.

“Naříkáš si, naříkáš?” pravil dědoušek hlasem soustrastným a usmíval se.

“Arciže naříkám milý stařečku”, řekl koštišťář.

“A proč pak si naříkáš?” zeptal se stařeček.

“Inu, šest dětí mám, sedmý jsem sám, kolikátý den nejedli jsme již a

děti kůru ohryzují se stromů. Nemohu je uživit a dívat se na to také

nemohu a proto jsem šel do lesa, abych se tu oběsil.”

“Proto jen? Ty blázínku! Nevíš, že duši chtěls dát ďáblovi?” usmál se

zase dědoušek, sáhl pod dlouhý šerkový kabát, ze spoda duhy vytáhl

dudy a podal je koštišťáři. “Na, tyhle dudy si vem, a bude-li se tobě

a dětem tvým chtít jíst, zahrej na ně a uvidíš, že bude po hladu. A na

oběšení po druhé nepomýšlej. Nedobře by se ti mohlo vést.”

A nedořekl ještě ani dědoušek, a jen březovím zasvištělo po něm lupení.

Za chvilku vzpamatoval se koštišťář a kdyby byl nedržel v rukou dudy,

opravdové dudy, nebyl by ani uvěřil, že mluvil s jakýmsi stařečkem.

Ale dlouho se nerozmýšlel, běžel do chatrče a když zas děti uviděl, byl

rád, že je živ a že se neoběsil.

“Po hladu je, děti, už!” řekl uplakaným holátkům a sotva to řekl, již

zvučely dudy a z dud vyběhl klučík a vynášel jídla nejrozmanitější,

pokud koštišťář hrál.

A děti jedly hltavě, co jen jim ústa stačila, protože třetí den neměly

už chudinky ničeho. Když se nasytily, pomodlil se starý s dětmi za

neznámého dobrodince.

Nechodil více do březin na proutí, ani nepletl koštišťata a ani je

nerozvážel s nejstarším klučíkem po kraji a přál si jen, aby tak žena

jeho byla nyní živa, protože málo dobrého chudinka za života zakusila.

Štěstí na světě netrvá však dlouho; ale dobře, že netrvá, sice bych byl

již se svou pohádkou u konce a takhle vám ještě něco povím.

Lidé si povšimli, že nechodí již koštišťář z Podlesí na proutí a že

neplete koštišťata, ledacos si povídali, a děti samy se chlubily, že

jim tatík dudy z lesa přinesl a že kdykoli zadudá, kluk vyběhne z nich

a rozdává jídel, co hrdlo jen ráčí.

Mnozí nepřáli koštišťáři dobrý čas a ošemetní jazykové pověděli králi,

jenž nedaleko bydlel na zámku, o dudách zázračných.

Chytrák král poslal si pro milého koštišťáře, poručil, aby dudy s sebou

vzal, a když přišel dudák na zámek, a král si dudy prohlédl, podával mu

za ně tři sta tolarů. Chtěj nechtěj musil je ubohý dát, aby si krále

nerozhněval. “Tři sta tolarů mi do smrti dostačí, král dobře si mne

bude pamatovat a někdy to může dětem posloužit,” myslil si koštišťář a

hleděl se potěšiti. Ale přepočítal se.

Stříbrňáků ubývalo dnem; co měli v chatrči dudy, zvykli si na dobré

časy, a tolárky se brzo rozkutálely.

Za nějaký čas usadila se u nich zase stará bída a děti, chudáci,

plakaly, že tatík prodal dudy králi. A zase, ubožátka, hryzly kůru se

stromů.

“Hlupec jsem byl, že jinam jsme neodešli, kde by se byl král o nás

nedověděl,” naříkal si koštišťář a šel do zámku ku králi; ale ani

nepustili ho tam, před vrata vystrčili otrhance.

Ze zámku pustil se rovnou cestou opět do lesa, kde byla největší houšť

a kde byly břízy tlusté jako klády a vysoké jako duby na Křivoklátsku.

Dědeček již tam čekal, seděl na mechu a usmíval se.

“Tys tu zas?” podivil se staroušek. “Vždyť jsem to věděl, že nebudeš

dudy dlouho mít. Kams je dal?”

“Poslal si pro mne král, milý dědoušku, a já chtěj nechtěj musil mu

je nechati. Dal mi za ně tři sta tolarů; ale víš, že stříbrňáky jsou

kulovaté a že se brzo rozkutálejí. U nás je zase zle, jako onehdy, když

jsem se šel oběsit. Děti opět ohryzují kůru se stromů a já, abych to

neviděl a neslyšel, odešel jsem do lesa.”

“A dobře jsi přišel. Jiné dudy ti dám, tyhle,” povídal dědeček, a

opravdu vytáhl ze spoda šerkového kabátu nové dudy, na vlas těm prvním

podobné. “Zas na ně hrej a uvidíš, že se ti opět dobře povede. Ale

chytrák musíš být, chytřejší než ten král lakomec. Po třetí bych ti už

nepomohl.”

A nedopověděl ještě ani stařeček a již březovím zašustilo po něm jen

lupení.

Koštišťář prohlédl si dudy a poděkoval ihned Pánu Bohu, že ho z nouze

vytrhl.

A sotva že k chaloupce došel, zase začal na dudy hrát, a šest dětí

beželo mu naproti úprkem, že tatík má zase dudy a že už nebudou muset

trpět hlad a hlady kůru se stromů ohryzovat.

Opět vyběhl klučík ze zázračných dud, neroznášel však, co jen hrdlo

ráčilo, ale bičíkem řeménkovým šlehal do dětí, že se všecky rozutekly

chudinky, kam jen kdo mohl. Tatík hodil rozmrzen dudami do mechu a

zlobil se, že stařeček si ještě z něho v chudobě udělal smích. Sedl

si na práh před chatrč a přemýšlel, co počíti. A když tak přemýšlel,

napadlo ho, co řekl mu dědeček, aby byl chytřejší než ten král lakomec,

vstal, vzal kabát, zdvihl dudy, uschoval je opatrně pod kabát a šel ku

králi do zámku.

Dětem řekl, že se brzo vrátí a že jim přinese jíst, co budou chtít.

V zámku se zrovna chystali k veliké hostině. Král rozeslal na všecky

strany posly s listy zvacími a služebnictvo nevědělo, čeho se dříve

chopit. Dokořán byly otevřeny komnaty královské, čistili je a

upravovali v hodovní síň.

Nikdo si ve spěchu ani nevšiml chudého muže. A koštišťář neotálel,

vekradl se nepozorovaně až do nejposlednějších pokojů, jež obýval sám

král a kde visely dudy na pozlaceném hřebíku dveří.

Ani vidu nebylo tu po nikom, král na jeleny vyjel do lesů a

dvořenínové s komorníky s ním.

Hbitě vyňal koštišťář dudy, jež měl schované pod kabátem, opatrně se

rozhlédl, zdali ho někdo nevidí a tyhle za ony prodané pověsil na

hřebík pozlacený a zase tak nepozorovaně vyplížil se ze zámku.

Třetí den bylo již plno panstva v sídle královském a ještě síla nových

a nových hostí přijíždělo do dvora, že místa nebylo ani pro povozy.

S vlídnou tváří uvítal všecky hostitel a když zasedli za stoly,

na nichž stříbrem a zlatem leskly se talíře, pro dudy zašel král

do komnaty své--nepověděl o nich ještě velmožům--a když vrátil

se a zadudal, klučík vyběhl z nich, ale neroznášel jídla drahá,

nejvzácnější, co hrdlo jen ráčí, jen kmital se po stole a do tváří

a přes ruce šlehal velmože, že rozutíkali se všichni z hodovní síně

do dvora a kočím poroučeli zapřáhat, že okamžitě odjedou. A opravdu

tryskem odjížděly kočáry ze dvora králova a páni v nich spílali

vladaři, že podvedl je a vydal posměchu všeobecnému a zařekli se, že

nebudou ho mít déle za krále.

Král mrštil dudami o mramorovou dlažbu, že na stero kusů se rozletěly;

ale nejhůře vedlo se při tom dvořenínům.

Také pro koštišťáře poslal; ale poslové vraceli se jeden za druhým s

nepořízenou, že stopy není prý po něm v Podlesí, a sami za to propadli

pokutě, že nepřivedli chudáka.

Ale panstvo opravdu od té doby krále neposlouchalo, jiného si zvolili a

lakomce ze zámku vyhnali.

Koštišťáři dobře se vedlo však i s dětmi. Odstěhoval se odtud hluboko

do lesů a nezakusil již ani po celý život, čemu lidé nouze říkají.

O divotvorných dudách od těch dob nikdo neslyšel, já také ne, a proto

nemohu vám více povědět. Bezpochyby že zůstaly v rodu koštišťářově.

Václav Beneš Třebízský.

O BLANICKÝCH RYTÍŘÍCH.

V okolí města Vlašimě u městečka Louňovic vypínají se vedle sebe

dva vrchy, oba “Blaník” řečené. S menšího z nich, s Malého Blaníka,

probělávají se rozvaliny kaple zrušené za císaře Josefa II.; vyšší,

Velký Blaník, nad 600 m vysoký, je báječná ta hora, o níž sobě

vypravují staří, mladí, v okolí i dál, kterou znají všude po českých

vlastech.

Háv tmavého lesa splývá od temene po všech bocích homolového Blaníka,

jenž vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její

chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě a v okolí

často k němu pátravě vzhlížejí. Věštíť, chmurami zahaleno jsouc, zlé

povětří, promodrává-li se však jasně, slibuje jistý čas.

Na temeni Blaníka viděti ve stínu buků a jiného stromoví pradávné,

kamenné hradby, většinou sesuté. Po dřevěném hradě, někdy majetku

českých králů, jehož chránili a jenž se stal památným v dějinách zápasu

mezi Václavem IV. a bratrem jeho Zikmundem, není dnes ani památky. Ale

pod hradbami v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, “svatováclavské

vojsko”, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich

pomoci, až budou do boje povoláni.

Pod skalnatým vrcholem Blaníka, ve východním svahu je skála v podobě

lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam se také prýští pramen, z

něhož blaničtí rytíři své koně napájejí, když za čas jednou za jasné

měsíčné noci vyjíždějí na palouk mezi lesy pod horou, aby se tu oddali

rytířským hrám. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, stlumený

rachot bubnův i polnice hlas. K ránu zase vše rázem utichne, rytířstvo,

koňstvo, vše zanikne ve skalné bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen

na palouce zůstává památka po nočním, jízdeckém reji: přečetné stopy

koňských kopyt.

Než do skalnatých sklepení, kde dřímá svatováclavské vojsko, vkročil

také již nejeden člověk. Tak jednou dívka jakási žala trávu pod

Blaníkem. Najednou se jí zjevil rytíř a vybídl ji, aby s ním šla,

poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena;

v klenutých skalních síních stáli osedlaní koně řadou u žlabů, rytíři

pak seděli za stoly a majíce tvář na stůl položenu, byli pohrouženi ve

spánek.

Jak se dívka rozhledla, začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a

za chvilku všecko poklidila. Tak se jí zdálo. Vymetši sebrala smetí

do klína a vyšla volně z hory. Nikdo jí nezastavil, nikdo na ni

nepromluvil, nikdo se nezbudil. Když přišla domů, ptali se jí, kde

tak dlouho byla. Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou

chvílí. Užasla, když jí řekli, touže chvílí naposled před rokem s trávy

přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se ocitla, a tu všichni

srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka

nebožkou.

Tak jako ji, neznámý rytíř pozval si také kováře z Louňovic do hory,

aby tam okoval koně. Kovář šel a když okoval, dali mu do pytle smetí,

které ze zlosti před horou vysypal. Doma pak se dověděl, že ho již

oplakali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani

potuchy. I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel protřásal,

vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprve viděl, že chybil. Ihned běžel

zpátky ku blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam

ani smetí, ani dukátů.--Ještě o jiných vypravují, kteří se podobně

dostali mezi blanické rytíře, nemajíce o tom zdání. Ale tomu již dávno.

Blaník zamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světa

odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol

spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To

bude ve chvíli největšího nebezpečenství naší vlasti, až v ní bude

tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní.

Tenkráte budou viděna znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese,

na temeni hory se zazelená starý, uschlý dub a pramen u skály rozvodní

se tak, že bystřicí se povalí dolů.

A tu se Blaník otevře a rytíři vytáhnou do boje, vedeni sv. Václavem,

jenž se zjeví na bílém koni. I nastane boj tak zuřivý, že krev proudem

poteče od Strahova až po kamenný Karlův most, a v tom boji potře sv.

Václav mečem, sv. Prokop pak berlou všechny nepřátele naší vlasti.

Tak pověst o blanických rytířích, jež utěšovala naše předky za

smutných, těžkých dob a jež jest ohlasem vroucí lásky k vlasti a pevné

důvěry v lepší budoucnost.

Alois Jirásek.

KRÁL JEČMÍNEK.

Morava byla bez panovníka.

A nezemřel jí, v bojích nepadl, aniž jinak zahynul. Ale zmizel beze

stopy, že nebylo po něm ani slechu ani dechu. Podvečer ještě meškal

král Svatopluk v ležení svého vojska s pány a zemany, pak odebral se do

svého stanu.

Okolo půl noci vyšel ven, to stráž viděla, vsedl na koně a jel tiše

spícím táborem. Nikdo si ho nevšiml; stráže pak stojící na kraji

ležení, poznavše ho nevzkřikly na něj, nýbrž uctivě pustily ho ven,

ačkoliv jim bylo divno, nač král v ten pozdní čas vyjíždí za tábor.

Hleděly za ním, až zanikl v půlnočních temnostech.

Nikdo netušil, že již dlouho neměl klidu a spokojenosti ve vší své

slávě a moci, jak tížilo ho svědomí proto, že se zle opíral sv.

Methoději, velikému dobrodinci moravské země a všeho českého lidu,

že rušil jeho řády i svatý, slovanský obřad. Kletba světcova nedala

Svatoplukovi spáti. Vzpamatovav se sám nad sebou, zkroušeně přemítal

v bezesných nocích, jak by se kál, jak by usmířil boha. Až té noci se

rozhodl, že nechá všeho, že opustí své vojsko, dvůr i sluhy, poklady

kovu i vzácné zbraně, že se vzdá vší moci a slávy.

Jel a jel pustou nocí, až dojel na jedno místo na stráni hory Záboru,

kde se všude černaly rozlehlé hvozdy, a kde před tím tři poustevníci s

jeho podporou vystavěli kostel.

V tom černém lese, v odlehlém, ukrytém místě probodl mečem svého koně,

meč pak zahrabal. Bezbranný bral se neschůdným lesem, až za ranního

svítání došel k těm poustevníkům. Tenkráte nevěděli, ani netušili, kdo

je; ale přijali ho, a Svatopluk oblečen v roucho poustevničí.

I zůstal po léta nepoznán, až teprve před svou smrtí pověděl a se

vyznal, kdo je a proč sem přišel.

Zatím, když tak beze stopy zmizel, pomýšleli na Moravě voliti jiného

panovníka. I hledali, kdo by stolce byl nejhodnější. Tenkráte žil na

Přerovsku na hradě Chropini zeman, pán rozlehlých statků, muž bohatý, u

pánů, zemanů velmi vážený, od lidu milovaný. Vládlť na svých statcích

lidsky a maje dar ducha, soudil moudře a spravedlivě.

I řekli si páni zemané: “Nač jinde vladaře hledati, když ho máme mezi

sebou?” A tak zvolili chropiňského pána, všichni jednostejně, bez

různic a sporů; volbu jejich chválili po vší zemi a radovali se z

nového krále.

Ten, aby poznal všecky končiny své říše, objížděl zemi; všude ho vítali

s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde

réva zrála, ať jel úrodnou Hanou, plnou božího požehnání, ať na půlnoc

i východ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati, a

páni a zemané předháněli se, aby získali si jeho přízeň, lahodili mu,

lichotili, radovánky strojili a hlučné hody.

Když pak se vrátil na chropiňský hrad, nic ho tu již netěšilo, ani

oddaná příchylnost jeho něžné paní. Stýskalo se mu po hlučných

zábavách. I strojil hody a zval hojné hosti. Páni zemané v bohatých

sukních, v čapkách s volavčím peřím, v drahých šubách a krznech, s

lesklými šavlemi a meči při bitých, lesklých pásech sjížděli se na

krásných koních pestrých pokrovů ze všech končin země, že jim sotva

stačily městečko i hrad.

Tam slaveny bohaté hody, veliké veselí, ne jednou, ne dvakrát. Přes

tu chvíli se sjíždělo panstvo, besedovalo, hodovalo s vladařem a pilo.

Když se večer vracel dělný lid s pole, hřmělo na chropiňském hradě

veselí. Zvučely poháry, struny a zpěvy při záři pochodní a svěcí. A

když lid, pospav po lopotné práci, záhy z rána se zase bral na pole do

díla, bývalo na hradě ještě hlučno a veselo.

I hleděli vážně ke královu sídlu, starostlivě mluvili, jaká to správa,

co z toho bude, mluvili o tom, jak s povýšenosti přišla chropiňskému

pánu pýcha, jak zhrdl, jak je slávou zmámen, jak myslí, že jen jemu

samému slunce svítí.

A pokaždé vzpomínali předobré paní králové. Z té duše jí litovali, co

zkouší, jak těžko vše nese dobrotivá paní, jak se straní pustých těch

hodů.

Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo vlastní bohatství; proto

jal se ukládati nové a veliké daně, úředníci jeho nesměli nikomu

vyhověti a tiskli všechny, i chudé.

Lid počal krále nenáviděti, naříkal naň a klel mu. Jen o královně se

smýšlení neměnilo. Ba ještě s větším pohnutím si o paní mluvili, jak

za ně u krále prosí, oroduje, aby jich tak neutahoval. Pravdu mluvili;

žádný však neviděl slz, jež králová v samotě proplakala v hořkém pláči,

jak králi z úzkosti o něho a z lásky srdečné mírně domlouvala, jak se

král na ni osopoval, jak hrubě odbyta se sklopenou hlavou vycházela z

jeho komnaty, div neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami.

Až jednou král, když opět uložil novou berni a králová zase za lid

prosila, rozvzteklen vytrhl na ni meč a hnal se po ní tak prudce, že

div vyklouzla ze dveří.

V tom divokém hněvu poručil vojínům, aby ji té chvíle, hned z hradu

vyvedli, že jí nechce míti na očích. Když pak vyhledl oknem ku bráně a

spatřil ubohou paní, pojat byl na novo takovým vztekem, že vyraziv z

komnaty za ní se hnal s dobytým mečem.

Králová ho ještě v čas zahledla. Ve smrtelné úzkosti hledala nějakého

útočiště. Ale nikde nebylo ochrany, nikde záštity. Jenom lán

dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán širý a požehnaný, jenž se na

slunci svítil krásně bělavý záblesky klasů i jejich ostin.

V ráz pohnula se hladina žírného lánu: klasy se rozhoupaly, rozvlnily,

a nad nimi se míhala zlatá královnina kštice. Ubohá prchala ječmenem,

až najednou v něm zapadla, zmizela jako ve zlaté tůni. A již se obilí

zavřelo, tišilo, a nehnutě stálo moře klasů zlatě se svítíc a skrývajíc

nešťastnou paní královým zrakům.

Vesnické ženy ji pak našly a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo.

Odnesly je do vsi a tam je pečlivě ošetřovaly a dítěti, královu synu,

daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmeni.

Ale král, jakmile se dověděl o tom útulku, dal manželku i syna odvésti

kamsi daleko; kam, nikdo nezvěděl. Než co sešlo s očí, nesešlo z

mysli. Často se mihla králi usoužená tvář milostné paní jeho, často

si vzpomněl na svého synka. To nejčastěji, když nabaživ se pusté

rozkoše, bloudil samotou. Pak pojala ho taková tesknota, taková touha,

až posléze vyslal posly, aby mu hned zase přivedli ženu i dítě. Ale

poslové se vrátili na chropiňský hrad sami a vyděšeni oznamovali, že

paní králová i králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo neví, kam se

poděli.

Král ustrnuv, zaleknut, rozkázal ztracených hledati. I chvátali

Chropiňští, z Přerova, z okolí a všichni ochotně rádi, neboť šli pro

milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. Jel

tam, onam, neminul žádného zákoutí, projížděl krajem, projížděl horami,

po dědinách se sháněl, po hradech se vyptával, sliboval, i po lesích

hledal a slujích, než všude marně jako všichni.

Tak dojel posléze do širého tmavého hvozdu (na hoře Záboru) a tu

shledl u jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. Ihned se

ho dychtivě vyptával, neví-li o jeho paní, neví-li o synu Ječmínkovi.

I pokročil poustevník a stanuv proti chropiňskému pánu, přísně se mu

díval do očí a přísně jako soudce a prorocky k němu promluvil:

“Pro viny své nejsi hoden své manželky ani svého syna. Věz, že ho

nenajdeš, ani uvidíš. Ale on přijde. A jako ty jsi byl metlou moravské

země, bude on její spásou. A jako tobě klnou, budou jemu žehnati, neboť

on, až bude Morava nejvíce nepřáteli sklíčena, moravský lid osvobodí. A

bude požehnaně vládnouti král Ječmínek v osvobozené vlasti. Ty pak jdi

a čiň pokání!”

Sklíčen, zoufaje si král vrátil se na svůj hrad. Již cítil svou vinu.

Pálila ho, a se svědomím mučila ho touha po manželce a synu. Jako mrak

chodil chropiňským hradem. Lidem se vyhýbal, samoty hledal, až najednou

zase si nazval hostí a dvořanů na hýřivé hody. Chtěl jimi umlčeti

svědomí, chtěl zkonejšiti palčivou touhu. Ale cizí, veselý ryk a zpěv

ho neutěšily. Na ráz nechal bohatého stolu, nechal hostí a těkal v noci

síněmi, nádvořím, až zoufaje si skočil do hradní, bezedné studně.

Poustevníkova věštba o synu chropiňského pána roznesla se jako větrem

po vší moravské zemi a dědila se po všechny vědy s pokolení na

pokolení. Lid nepřestal čekati krále Ječmínka. V chropiňském zámku měli

stůl a pokoje pro něj stále uchystány, aby ho důstojně pohostili.

A když nešel, hledali ho Chropiňští, z Přerova města, Žalkovští i jinde

v přerovském kraji. Každým rokem shromažďovali se a shromažďují po

městech a dědinách a v zástupu se zbraní v ruce táhnou dědinami, poli

a lesem a hledají žádaného, touženého krále Ječmínka, naději v lepší

budoucnost.

* * * * *

Když bývalo za roboty hrubě zle, lid se utěšoval tou věštbou o lepší

budoucnosti. Za císaře Josefa, za něhož poddaným značně uvolněno, zdálo

se lidu, že slíbená doba nastává. Proto nechtěl uvěřiti a nevěřil, že

císař Josef umřel. Po dědinách si vypravovali, že ušel jen před pány

dílu jeho nepřejícími a že v přestrojení mešká mezi lidem, dědiny

obchází i utěšuje. A lid mu říkal zase Ječmínek a bájil o něm, že nosí

dlouhý kabát, modravé nohavice do bot vždy se lesknoucích, třeba bylo

bláta po kolena. Přes ten oblek má modravý plášť. Když v něm kráčí,

nikdo ho nevidí, leda ten, který chce, aby ho viděl.

Na besedu přicházívá večer zavřenými dveřmi, posedí za stolem,

pohovoří a zase tak zmizí, jak přišel. Podá-li mu kdo chleba, aby si

ukrojil, neukrojí; dokud má ten plášť na sobě, nejí a nepije, a kdyby

pršelo, jen se lilo, zůstává ten plášť suchý, jako by na něj ani

nekaplo.

Za doby těžké roboty obcházely asi uvědomělejší osobnosti dědiny a

tajně utěšovaly lid a povzbuzovaly, že robotu a platy přestanou, že

přijde čas úplné svobody. Vrchnosti stíhaly takové osoby a proto

nařízeny byly prohlídky po všem panství. Dály se dvakráte za rok, vždy

v noci stejnou dobou, ať si pršelo jak pršelo. Písaři kancelářští,

myslivci a mládenci myslivečtí, drábi a vrátný rozešli se po dvou

po osadách, přibrali si místní úřad a konali prohlídku dům od domu.

Hledali Ječmínka; kdyby na něj padli a on se jim vydřel a utíkal, měli

ho zastřeliti. Ale nepodařilo se jim nikdy Ječmínka nalézti.

Alois Jirásek.

ZLATOVLÁSKA.

Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl,

co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil. Přišla k němu

nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho

dal ustrojiti; když ho sní, že bude všemu rozuměti, co které zvíře

v povětří, na zemi a ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že

bude uměti, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil

sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil. “Ale”, prý, “ať jí ani na

jazyk nevezmeš, sice mi to svou hlavou zaplatíš!”

Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divno, proč mu to král tak tuze

zapověděl. “Jak živ jsem takové ryby neviděl”, povídá sám sobě; “vypadá

zrovna jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?”

Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a pochutnával. V tom

slyší kolem uší něco bzučeti: “Nám taky něco, nám taky něco!” Jiřík

se ohlíží, co to? a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly. Tu

zas někdo na ulici šiplavě volá: “Kam pak, kam pak?” A tenčí hlasy

odpovídají: “Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene!” Jiřík koukne

oknem a vidí housera s hejnem hus. “Aha!” povídá, “taková to ryba?”

Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do úst a pak hada

donesl králi jako by nic.

Po obědě král poručil Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce

projeti po zelené louce, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed

a Jiřík za ním. Když jeli po zelené louce, Jiříkův kůň poskočil a

zařehtal: “Hohoho, bratře! mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory

skákati!”--“Což je o to”, povídá druhý; “já bych taky rád skákal,

ale na mně sedí starý; skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí

vaz.”--“Ať si srazí, co z toho?” řekl Jiříkův kůň; “místo starého

budeš nositi mladého.” Jiřík se té rozmluvě zasmál, ale jen tak po

tichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci

povídali, ohlídl se a vida, že se Jiřík směje, ptá se: “Čemu se

směješ?”--“Ničemu, královská Jasnosti! Jen mi tak něco připadlo”,

omlouval se Jiřík. Starý král však už ho měl v podezření a koňům už

taky nedůvěřoval, obrátil a zas domů.

Když přijeli do zámku, král poručil Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice

vína. “Ale tvá hlava za to”, povídá, “jestliže nedoleješ anebo

přeleješ!” Jiřík vzal konvici s vínem a leje. V tom přiletěli oknem dva

ptáčkové; jeden druhého honil a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v

zobáčku. “Dej mi je”, povídá ten jeden, “však jsou moje!”

“Nedám, moje jsou! Já jsem si je zdvihl.”

“Ale já jsem je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala.

Dej mi aspoň dva.”--“Ani jednoho!”--Tu ten druhý ptáček za ním a ty dva

zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstalo každému v

zobáčku po jednom, třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. V

tom se Jiřík po něm ohlédl a přelil. “Propadl jsi život!” vykřikl král;

“ale chci s tebou milostivě naložiti, když té zlatovlasé panny dobudeš

a přivedeš mi ji za manželku.”

Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovati, musil pro pannu,

ačkoliv ani nevěděl, kde jí hledati. Osedlal si koně a jel kudy tudy.

Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej

pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly, a mravenci

se svými bílými vajíčky sem tam utíkali. “Oh, pomoz, Jiříku, pomoz!”

volali žalostně, “uhoříme a naši mladí ve vajíčkách.”--On tu hned s

koně dolů, keř uťal a oheň uhasil. “Až budeš toho potřebovati, vzpomeň

si na nás, a taky ti pomůžeme.”

Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Na vrchu na jedli bylo

krkavčí hnízdo a dole na zemi pištěla dvě krkavčata a naříkala. “Otec

a matka nám uletěli; máme si samy potravy hledati a my ubohá písklata

ještě lítati neumíme. Och, pomoz, Jiříku, pomoz! nasyť nás, sic umřeme

hlady.”--Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil s koně a vrazil mu do

boka meč, aby krkavčata měla co žráti. “Až budeš toho potřebovati”,

krákorala vesele, “vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžeme!”

Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem a když

konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké, široké moře. Na

břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou rybu do

sítě a každý chtěl ji míti sobě sám. “Má je síť, má ryba!”--A druhý

na to: “Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci

nebylo.”--“Až po druhé zas takovou chytíme, bude tvá.”--“Ne tak! Ty

na druhou počkej a tuhle mi dej.”--“Já vás porovnám”, povídá Jiřík;

“prodejte mi tu rybu, dobře vám ji zaplatím, a o peníze se rozdělte na

polovic.” I dal jim všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si

nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu

zase do moře. Vesele zašpláchala vodou, pohrouzila se a pak nedaleko

břehu ještě jednou vystrčila hlavu: “Až mne, Jiříku, budeš potřebovati,

vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.” A po té zmizela. “Kam jdeš?”

ptali se rybáři Jiříka.--“Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu,

pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde jí hledati.”--“Och, o té ti

dobře můžeme pověděti”, řekl rybář; “je to Zlatovláska, dcera králova

z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se

rozednívá, rozčesává si zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po

moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, proto, že’s nás

tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral:

dvanáct je panen dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy.”

Když byl Jiřík na tom ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále,

aby svou zlatovlasou dceru jeho panu králi dal za manželku.--“Dám”,

řekl král, “ale musíš jí vysloužiti; musíš za tři dny tři práce

vykonati, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zejtřka můžeš

odpočinouti.”--Druhý den ráno povídá mu král: “Má Zlatovláska měla

tkanici zlatých perel; tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do

vysoké trávy na zelené louce. Ty perly musíš posbírati, aby ani

jedna nechybovala.”--Jiřík šel na tu louku, byla daleká a široká,

klekl do trávy a hledal. Hledal, hledal od rána do poledne, ale

ani perličky neviděl. “Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by

mi mohli pomoci!”--“Však tu jsme, abychom ti pomohli”, řekli

mravenci; kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžilo.

“Co potřebuješ?”--“Mám perly posbírati na té louce a nevidím ani

jedné!”--“Maličko jen počkej, my je za tě posbíráme.” A netrvalo

dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel; nepotřeboval než na tkanici

navlíkati. A potom, když už tu tkanici zavazoval, přikulhal se

ještě jeden mraveneček; byl chromý, noha mu tehdáž uhořela, když u

nich hořelo, a křičel: “Počkej, Jiříku! nezavazuj, nesu ještě jednu

perličku!”

Když Jiřík ty perly králi přinesl, král je přepočítal, ani jedna

nechybovala. “Dobře’s udělal svou věc”, povídá; “zejtra ti dám jinou

práci!”--Ráno Jiřík přišel a král jemu řekl: “Má Zlatohlávka koupala se

v moři a ztratila tam zlatý prsten; ten mi najdeš a přineseš.”--Jiřík

šel k moři a chodil smuten po břehu; moře bylo čisté, ale tak

hluboké, že nemohl ani dna dohlédnouti, a což teprve na dně vyhledati

prsten!--“Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoci!”--V

tom se něco v moři zablesklo a z hlubiny na povrch vody vyplynula zlatá

ryba: “Však tu jsem, abych ti pomohla; co potřebuješ?”--“Mám v moři

najíti zlatý prsten a nevidím ani dna”.--“Teď právě potkala jsem štiku

rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej

přinesu.” A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i

s prstenem.

Král Jiříka zase pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno

mu třetí práci uložil: “Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi

dal za manželku, musíš jí přinésti mrtvé i živé vody; budeť jí

potřeba.”--Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu má obrátiti, šel na zdař

bůh, kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa. “Och,

kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli.”--Tu mu nad hlavou

cosi zašustělo a kde se vzali tu se vzali dva krkavci: “Však tu jsme,

abychom ti pomohli. Co chceš?”--“Mám přinésti mrtvé a živé vody a

nevím, kde jí hledati.”--“O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my

ti ji přineseme.” A za chvilku přinesli Jiříkovi každý jednu lahvici

plnou vody; v jedné lahvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl

rád, že se mu tak poštěstilo, a pospíchal už k zámku. Kraj lesa viděl

od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, uprostřed pavučiny seděl veliký

pavouk a cucal mouchu. Jiřík vzal lahvici s mrtvou vodou, postříkal

pavouka, a pavouk svalil se na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom

postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou a moucha začala sebou

házeti, vyškrabala se z pavučiny ven a pak do povětří. “Tvé štěstí,

Jiříku, že’s mne vzkřísil”, bzučela mu kolem uší, “však beze mne sotva

bys uhodl, která ze dvanácti je Zlatovláska.”

Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu

zlatovlasou dceru dá. “Ale”, prý, “musíš si ji sám vybrati.”--Potom

ho zavedl do veliké síně; tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu

sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na

hlavě loktušku dlouhou až po zem, bílou jako sníh, tak že nic nebylo

viděti, jaké má která vlasy.--“Tuhle jsou mé dcery”, povídá král;

“uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji

hned s sebou odvésti; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejíti

bez ní.”--Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počíti.--V tom

zašeptalo mu cosi do ucha: “Bz--bz! jdi okolo stolu, já ti povím, která

to je!” Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou. “Tahle panna

to není--ta taky ne--ta taky ne--tahle je Zlatovláska.”--“Uhodl’s!”

řekl král a ta panna taky hned vstala od stolu, odhrnula loktušku

a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny s hlavy až po zem, a bylo

od nich tak jasno, jako když ráno slunečko vyjde, až Jiříkovi oči

zacházely.

Potom král dal na cestu své dceři, jak sluší a patří, výpravu a Jiřík

odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a

poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se

děly přípravy k svatbě. “Chtěl jsem tě sice dáti oběsiti pro tvou

neposlušnost, aby tě krkavci snědli”, povídá Jiříkovi; “ale že’s mi

tak dobře posloužil, dám ti jen sekerou hlavu sraziti a pak tě dám

počestně pochovati.”--Když Jiříka odpravili, Zlatovláska prosila

starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl

toho své zlatovlasé nevěstě odepříti. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovu

k tělu, pokropila ho mrtvou vodou a tělo srostlo s hlavou tak, že po

ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou a Jiřík zase

vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen

se mu ze tváří svítila. “Och, jak jsem to tvrdě spal!” povídá Jiřík a

mnul si oči.--“Ba věru tvrdě jsi spal”, řekla Zlatovláska, “a kdyby mne

nebývalo, na věky věkův byl bys se neprobudil!”

Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil a že je mladší a krásnější než

prve byl, rád by byl taky ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky

sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád,

až ji všecku vykropili; ale hlava nijak k tělu nepřirůstala; potom

teprve začali mrtvou vodou kropiti, a v tom okamžení přirostla; ale

král byl zase mrtev, proto že už neměli živé vody, aby ho vzkřísili.

A poněvadž království bez krále nemohlo býti a nikoho tak rozumného

neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a

Zlatovlásku královnou.

K. J. Erben.

SMRT KMOTŘIČKA.

Byl jeden člověk velice chudobný na světě. Narodil se mu chlapeček, ale

nikdo nechtěl mu jíti za kmotra, že byl tuze chudobný. Otec si povídá:

“Milý bože, tak jsem chudobný, že mi nikdo nechce posloužiti v této

věci; vezmu si chlapce, půjdu a koho potkám, toho naptám za kmotra a

nepotkám-li nikoho, kostelník mi přece snad poslouží”.

Šel a potkal Smrt, ale on nevěděl, co je za osobu; byla pěkná ženská,

jako jiná ženská. Ptal ji za kmotřičku. Ona se nevymlouvala a hned ho

přivítala kmocháčkem, vzala chlapce na ruce a nesla ho do kostela.

Kloučka okřtili, jak patří.

Jak šli z kostela, kmotr vzal kmotru do hospody a chtěl ji trochu

uctíti jakožto kmotřičku. Ale ona mu povídala: “Kmocháčku, nechte si

toho, ale pojďte se mnou do mého stánku.”

Vzala ho s sebou do své světnice a tam bylo velice pěkně. Potom ho

vedla do velikých sklepův a těmi sklepy šli až pod zem v temnosti

limbu. Tam hořely svíčky: malé, hrubé, prostřední--trojího druhu; a

které ještě nehořely, ty byly velice veliké.

Kmotra praví kmotrovi: “Hleďte, kmocháčku, tu mám každého člověka věk.”

Kmotr se na to dívá, najde tam velice malou svíčičku u samé země a

ptá se jí: “Ale, kmotřičko, prosím vás, čí pak je ta malá svíčka u té

země?” Ona mu povídá: “To je vaše! Jak ta svíčka kterákoli shoří, já

musím pro toho člověka jíti.” On jí povídá: “Kmotřičko, prosím vás,

ještě mi přidejte.” Ona mu praví: “Kmocháčku, toho já udělati nemohu!”

Potom šla a tomu chlapcovi co ho okřtili, rozžehla novou svíci velikou.

Zatím co kmotra neviděla, kmotr vzal si též novou velikou svíci,

zažehl ji a přiložil tam, kde ta jeho maličká svíce dohořívala. Kmotra

se naň ohledla a pravila: “Kmotříčku, toho jste mi neměl dělati. Ale

když jste si už přidal, tož jste si přidal a máte. Pojďme odsud ven a

půjdeme ke kmotřence.”

Vzala nějaký dar a šla s kmotrem i s dítětem ke kmotře. Přišla a

položila kmotře chasníčka na lůžko a vyptávala se, jak jí je a kde ji

co bolí. Kmotřička si jí žalovala a kmotr poslal pro nějaké pivo a

chtěl ji jako kmotru uctíti ve své chalupě, aby jí mohl vděk ukázati.

Pili a hodovali spolem. Potom kmotra povídá kmotrovi: “Kmocháčku, tak

jste chudobni, že vám nikdo nechtěl v té věci posloužiti, až já, ale

nic nedbejte, budete mne míti památkou! Já budu choditi po hodných

lidech a budu mořiti, a vy budete léčiti a hojiti. Já vám ty léky

všecky povím, já je všecky znám, a vám každý rád dobře zaplatí.”

Stalo se. Kmotr chodil po nemocných, kde kmotřenka mořila, a každému

pomohl. Tu byl najednou taký vznešený lékař z něho.

Umíral jeden kníže, skonával, ale přece ještě mu poslali pro toho

lékaře. On přišel, začal ho mastí mazati a své prášky mu dávati--a

pomohl. Když ho uzdravil, dobře mu zaplatili, ani se neptali, co jsou

dlužni.

Potom Smrt pravila kmotrovi: “Kmocháčku, budoucně pozorujte na to: komu

já budu státi v nohách, tomu každému pomůžete; ale komu budu státi v

hlavách, tomu již nepomáhejte!”

Umíral zase jeden hrabě. Zase poslali pro toho lékaře. Lékař přijde,

Smrt stojí v hlavách za lůžkem. Lékař křičí: “Už je zle, ale pokusíme

se o to!” Zavolal sluhy a kázal lůžko zatočiti nohama ke Smrti a začal

nemocného mazati mastí a prášky mu dávati do úst a pomohl mu. Hrabě mu

zaplatil, co mohl unésti, ani se neptal, co je dlužen, byl rád, že ho

uzdravil.

Smrt, jak se s ním sešla, povídala mu: “Kmocháčku, když se vám to zase

tak stane, více mi toho nedělejte. Třeba jste mu pomohli, ale jenom na

chvilku; já ho přece musím odevzdati, kam patří.”

Kmocháčkovi to tak trvalo několik roků--již byl velice stár. Ale do

posledka již se mrzel a sám Smrti ptal, aby ho vzala. Smrt ho nemohla

vzíti, protože si sám přidal svíci dlouhou; musil čekati, až mu dohoří.

Jednou jel ještě k jednomu nemocnému, aby ho uzdravil. Pomohl mu.

Potom se mu Smrt zjevila a vezla se s ním v kočáře. Začala ho lechtati

a šustla ho zelenou ratolestí pod krk, on se jí svalil do klína a

odespal smrtelným spánkem. Smrt ho uložila v kočáře a utekla pryč. Tu

najdou lékaře mrtvého v kočáře ležeti a zavezli ho domů. Celé město a

všecky osady želely. “Škoda toho lékaře, jaký to byl dobrý lékař! Dobře

pomáhal, takého lékaře již nebude!”

Syn jednou šel do kostela a kmotřička se s ním potkala. Ptala se ho:

“Synu milý, jak se máš?”--On jí pravil: “Už to všelijak; dokud mám,

co mi tatíček nahospodařili, dobře je se mnou; ale potom, Pán Bůh ví,

jak se mnou bude.”--Kmotřička povídala: “Inu, synu můj, neboj se nic,

já jsem tvá křestná matka; co tatíček tvůj měl, k tomu já jsem mu

pomohla a i tobě výživu dám. Půjdeš k jednomu lékaři za učně a ty budeš

chytřejší než on, jenom se pěkně chovej.” Potom ho pomastila mastí po

spáncích a zavedla k lékaři.

Lékař nevěděl, co je za paní a jakého synka mu do učení vede. Paní

přikazovala synkovi, aby se pěkně choval, a lékaře žádala, aby ho dobře

učil a k dobrému stavu přivedl. Potom se s ním rozloučila a odešla.

Lékař a chasník šli spolem zeliny sbírat a tomu učni každá ta zelinka

křičela, jaký lék nese, a učeň sbíral. Lékař také sbíral, ale nevěděl

žádné zeliny, jaký lék která nese. Zeliny učňovy pomohly v každé

nemoci. Lékař pravil učňovi: “Ty jsi chytřejší než já; nebo kdo

přichází ke mně, já žádnému nevystihnu a ty od každé nemoci znáš

zeliny, jak to víš? Ty slyšíš zeliny, každá zelina tobě křičí, jaký lék

nese, a já neslyším žádné zeliny. Víš co, buďme spolem; já tobě složím

svůj list doktorský a budu u tebe nejmenším pomocníkem a chci s tebou

býti až do smrti.”

Chasník léčil a hojil šťastně, až mu v limbu svíce dohořela.

=limbo=--underworld, Hades.

Beneš Method Kulda.

BOHEMIAN ENGLISH DICTIONARY

=Abbreviations=: s. (substantive) noun; m. masculine; f. feminine, n.

neuter; a. adjective, ad. adverb; the verb is shown by the English

infinite prefix to. Other parts of speech are readily recognized by the

English translation.

With the nouns plural forms are given (either in full or only the

ending is shown); this will indicate to what declension the noun

belongs. With the adjectives the various gender endings are indicated.

Of verbs the infinitive, first person singular of the indicative, past

and passive participle and imperative, are given.

A

=a=, and

=aby=, in order that

=ač=, =ačkoli=, =although=

=alespoň=, at least, anyhow

=ale=, but

=anděl=, s. m., (=andělé=), angel

=anglický=, =-á=, =-é=, a., English

=ani=, not at all;

=ani-ani=, neither-nor

=ano=, yes

=asi=, about

=aspoň=, at least

=avšak=, but

=arci=, of course

=arci=, arch, =arcibiskup=, archbishop, =arcikníže=, archduke

=až=, up to, before

B

=badati=, badám, badal jsem, badej, investigate

=bál= (=bály=), s. m., ball, dance

=balvan= (=balvany=), s. m., boulder

=barva=, (vy) s. f., color, dye

=báseň= (=básně=), s. m., a poem

=básník=, (básníci) s. m., poet

=baviti se=, to amuse, to enjoy

=bažiti=, =bažím=, =bažil=, to desire

=bažina=, s. f., swamp

=bez=, without

=bezpečí=, (s. m.) security

=běžeti=, to run;

=běžím=, =běžel=, =běž!=

=bída=, s. f., distress

=bílý=, =-á=, =-é=, a., white

=bláto=, s. n., (=bláta=), mud, slush

=bledý=, =-á=, =-é=, a., pale

=blesk=, s. m., (=blesky=), lightning

=blízký=, =-á=, =-é=, a., near

=blíže=, nearer

=blízko=, near

=blýskati se=, to lighten, to flash

(=blýská se=, =blýskalo se=)

=bodati=, bodám, bodal, bodni, to stab, to pierce

=bohatý=, =-á=, =-é=, a., rich

=boj= (=boje=), s. m., fight

=bojovati=, to fight;

(=bojuji=, =bojoval=, =bojován=, =bojuj!=)

=bok=, boky, s. m., side, hip

=bohyně=, s. f., (=bohyně=), goddess

=bolest=, s. f., (=bolesti=), pain

=bouřka=, s. f., (=bouřky=), storm

=brambor=, s. m., (=brambory=), potato

=bráti=, =to take=;

(beru, bral, brán, ber!)

=bratr=, s. m., (=bratři=), brother

=břeh=, s. m., (=břehy=), shore

=březen=, =s.= =m.=, =March=

=brzo= (=brzy=), soon

=bůh=, =s.= =m.= (=bozi=), =God=

=buchta=, s. f., (=buchty=) coffee cake

=býti=, to be,

(jsem, byl, buď!)

=bydleti=, =to live=, =to reside=

bydlím, bydlel, obydleno, bydli!

=bývalý=, =-á=, =-é=, a., former, late, past

C

=celý=, =-á=, =-é=, a., whole, entire

=cena=, s. f., (=ceny=), the value, the prize

=cent=, s. m., (=centy=), penny, cent

=cesta=, s. f., (=cesty=) a journey, the way

=cestovati=, to travel

(=cestuji=, =cestoval=, =cestuj!=)

=cihla=, s. f., (=cihly=) the brick

=církev=, s. f., (=církve=) the church (relig. society)

=císař=, s. m., (=císaři=) the emperor

=císařský=, =-á=, =-é=, =a.=, imperial

=cit=, s. m., (=city=), feeling

=citlivý=, =-á=, =-é=, =a.=, feeling, sensible, perceptible, tender

=cizina=, s. f., (=ciziny=), foreign land

=cizí=, =-í=, a., foreign

=cizinec=, s. m., (=cizinci=) a foreigner, a stranger

=co?=, what?

=ctíti=, to honor

(=ctím=, =ctil=, =ctěn=, =cti!=)

=cukr=, s. m., (=cukry=), sugar

=cvičiti=, (cvičím, cvičil, cvič), to instruct, to train

Č

=čarodějník=, m. (=ci=), sorcerer

=čas=, s. m., (=časy=), time, weather

=časný=, =-á=, =-é=, a., early

=časový=, =-á=, =-é=, a., suitable to the times

=část=, s. f., (=části=), a part

=částečně=, partly

=často=, frequently

=čerstvý=, =-á=, =-é=, a., fresh

=Čech=, s. m., (=Češi=), a Bohemian, a Czech

=Čechy=, n. pl. f., Bohemia

=český=, =-á=, =-é=, a., Bohemian

=červen=, s. m., June

=červenec=, s. m., July

=červený=, =-á=, =-é=, a., red

=čest=, s. f., (=cti=), honor

=četný=, =-á=, =-é=, a., numerous

=čili=, or

=činiti=, to make, to do

(=činím=, =činil=, =činěn=, =čiň!=)

=čí?= of what? of whose?

=čipera=, (čiperný) smart fellow

=čísti=, to read

(=čtu=, =četl=, =čten=, =čti!=)

=čistý=, =-á=, =-é=, a., clean, pure

=člověk=, s. m., (=lidé=), a man (human being)

=čtvrt=, s. f., (=čtvrti=), a quarter, a city district

=čtyři= (or =čtyry=), four

=čtenář=, reader

D

=daleký=, =-á=, =-é=, a., remote

=dáti=, to give,

(=dám=, =dal=, =dán=, =dej!=)

=dar=, n. m. (=dary=), gift

=dávati=, to give,

(=dávám=, =dával=, =dáván=, =dávej!=)

=dcera=, s. f., (=dcery=), daughter

=dech=, s. f., (=dechy=), breath

=dědic=, s. m., (=dědicové=), heir

=dědictví=, s. n., (=dědictví=), inheritance

=děj=, děje, event, dějepis, history

=den=, s. m., (=dni=), day

=denní=, =-í=, a., daily

=denně=, daily (=adv.=)

=děkovati=, to thank

(=děkuji=, =děkoval=, =děkuj!=)

=deset=, ten

=deska=, s. f., (=desky=), board

=dělati=, to work; (=dělám=, =dělal=, =dělán=, =dělej!=)

=dělník=, n. m. (=dělníci=), working-man

=děvče=, n. p. (=děvčata=), girl

=dílna=, s. f., (=dílny=), shop

=dítě=, s. n., (=děti=), child

=divadlo=, s. n., (=divadla=), theater

=divák= (ci) s. m., spectator

=dívati se=, to look

=dirka=, s. f., (=dirky=) hole

=diviti se=, to be astonished

(=divím se=, =divil se=, =div se!=)

=dívka=, s. f., (=dívky=) a girl, a maiden

=divný=, =-á=, =-é=, a., queer

=divoký=, =-á=, =-é=, a., wild

=dlaň=, s. f., (=dlaně=), the palm

=dle=, according to

=dlouhý=, =-á=, =-é=, a., long

=dlouze=, at length

=dluh=, s. m., (=dluhy=), the debt

=dnes=, today

=dno=, s. n., (=dna=), bottom

=do=, into, to, until

=doba=, s. f., (=doby=), period, time

=dobrák=, s. m., (=dobráci=), good man, good fellow

=dobrý=, =-á=, =-é=, a., good

=dobročinný=, charitable

=dobrodruh= (zi) s. m., adventurer

=docela=, entirely

=dohoniti=, (=dohoním=, =dohonil=, =dohoň=), to over take

=dolní=, =-í=, a., lower

=domácí=, =-í=, a., native;

(=domácí pán=, landlord)

=domek=, s. m., (=domky=), cottage, small house

=domov=, s. m., (=domovy=), home

=doma=, at home

=dosáhnouti=, to reach,

(=dosahuji=, =dosáhl=, =dosažen=,=dosáhni!=)

=dostati=, to receive

(=dostávám=, =dostal=, =dostaň!=)

=dosti=, sufficiently

=dosud=, up to the time

=dováděti=, (dovádím, dováděl, dováděj), to frolick, to play lively

=dovésti=, to be able or capable, to know;

(=dovedu=, =dovedl=, =doveď!=)

=dovoliti=, (dovoluji, dovolil, dovol), to allow

=doufati=, to hope

(=doufám=, =doufal=, =doufej!=)

=drahý=, =-á=, =-é=, a., dear

=dříve=, sooner, before

=druhý=, =-á=, =-é=, second, other

=drzý=, =-á=, =-é=, a., impudent

=duben=, s. m., April

=duch=, (=duchové=), s. m., spirit

=důležitý=, =-á=, =-é=, a., important

=dům=, s. m., (=domy=), house

=důvěra=, s. f., (=důvěry=), confidence

=důvěrný=, =-á=, =-é=, a., confidential, intimate

=důvtipnost=, s. f., (=důvtipnosti=) wit

=dva=, =dvě=, two

=dvacet=, twenty

=dvacet čtyři=, twenty four

=dvakrát=, twice

=dvéře=, s. pl. n., door

=dvůr=, s. m., (=dvory=), court

=dýchati=, to breathe, to respire

(=dýchám=, =dýchal=, =dýchán=, =dýchej!=)

=dým=, s. m., (=dýmy=) the smoke

=dynamit=, s. m., dynamite

=dýmka=, s. f., (=dýmky=), a smoke pipe

=džbán=, s. m., (=džbány=), pitcher

E

=elektřina=, (=ny=), n. f., electricity

=elektrický=, =-á=, =-é=, electric

=Evropa=, s. f., Europe

=Evropan=, s. m., (=Evropani=), a European

F

=farář=, s. m., (=faráři=), parson

=fiala=, s. f., (=fialy=), violet

=Francie=, s. f., France

=Francouz=, s. m., Frenchman

=francouzský=, =-á=, =-é=, =a.=, =French=

H

=had=, s. m., (=hadi=), snake

=hádka=, s. m., (=hádky=), quarrel

=háj=, s. m., (=háje=), grove

=hájiti=, to defend

(hájím, hájil, hájen, haj!)

=haněti=, to blame

(haním, haněl, haněn, haň!)

=hasiti=, to quench

(hasím, hasil, hašen, has!)

=hasič=, (=či=) s. m., fireman

=hezký=, =-á=, =-é=, a., nice, pretty

=hlad=, s. m., hunger

=hladový=, =-á=, =-é=, a., hungry

=hlasitě=, loudly

=hlasitý=, =-á=, =-é=, a., loud

=hlava=, s. f., (=hlavy=), head

=hledati=, to seek, to look for

(=hledám=, =hledal=, =hledán=, =hledej!=)

=hleděti=, to see, to take care

(=hledím=, =hleděl=, =hleď!=)

=hluboký=, =-á=, =-é=, a., deep

=hmota=, s. f., (=ty=), matter

=hnědý=, =-á=, =-é=, a., brown

=hněv=, s. m., (=vy=), anger

=hojně=, ad., richly, abundantly

=honiti=, to chase

(=honím=, =honil=, =honěn=, =hoň=!)

=hnáti=, to drive

(=ženu=, =hnal=, =hnán=, =žeň!=)

=hned=, at once

=hodina=, s. f., (=hodiny=), hour;

pl. =hodiny=, clock

=hodný=, =-á=, =-é=, =a.=, good

=hodnost=, s. f., (=hodnosti=), value, dignity

=hoch=, s. m., (=hoši=), boy

=holub=, s. m., (=holubi=), pigeon

=holoubě=, s. m., (=holoubata=), young =pigeon=, =squab=

=hora=, s. f., (=hory=), mountain

=horký=, =-á=, =-é=, a., hot

=horní=, a., upper

=horník=, (=ci=) s. m., miner

=horský=, =-á=, =-é=, a., mountainous

=hořeti=, to burn

(=hořím=, =hořel=, =hoří!=)

=hořký=, =-á=, =-é=, a., bitter

=hospodský=, s. m., (=hospodští=), innkeeper, tavernkeeper

=hospoda=, s. f., (=hospody=), inn, tavern, saloon

=hospodář=, (=ři=) s. m., farmer, proprietor

=hospodařiti=, to keep a farm, to keep house

=hrabati=, to rake

(hrabu, hrabal, hrabán, hrab!)

=hovořiti=, to speak, to talk

(=hovořím=, =hovořil=, =hovořeno=,=hovoř!=)

=hrabě=, s. m., (=hrabata=), a count

=hrad=, s. m., (=hrady=), castle, fort, citadel

=hrášek=, s. m., (=hrášky=), pea

=hráti=, to play (upon some instrument)

(=hraji=, =hrál=, =hrán=, =hraj!=)

=hráti si=, to play (in some game)

=hrdina=, s. m., (=hrdinové=) a hero

=hrozen=, s. m., (=hrozny=), grape

=hrozný=, =-á=, =-é=, a., terrible

=hrst=, s. f., (=hrsti=), a handful

=hruška=, s. f., (=hrušky=), pear

=hrůza= (=zy=), s. f., fright, terror

=hříbě=, s. n., (=hříbata=), colt

=hřích=, s. m., (=hříchy=), sin

=hřmíti=, to thunder

(hřmím, hřměl, hřmi!)

=hubička= (=ky=), s. f., kiss

=hubiti=, to destroy

(hubím, hubil, huben, zahub!)

=husa=, s. f., (=husy=), goose

=hustý=, =-á=, =-é=, a., thick

=hvězda=, s. f., (=hvězdy=), star

=hvízdati=, to whistle

(=hvízdám=, =hvízdal=, =hvízdej!=)

=hyzditi=, deface, disfigure

(=hyzdím=, =hyzdil=, =hyžděn=, =hyzdi!=)

CH

=chladný=, =-á=, =-é=, a., cold

=chlapec=, s. m., (=chlapci=), boy

=chléb=, s. m., (=chleby=), bread

=chlubiti se=, to boast

(=chlubím se=, =chlubil se=, =chlub se!=)

=choditi=, to walk

(=chodím=, =chodil=, =choď!=)

=chodník=, s. m., (=chodníky=), sidewalk

=chrám=, s. m., (=chrámy=), the church (building)

=chrániti=, to protect

(chráním, chránil, chráněn, chraň!)

=chrpový=, =-á=, =-é=, a., colored like cornflower (=chrpa=)

=chtíti=, to want

(=chci=, =chtěl=, =chtěn=, =chtěj!=)

=chudý=, =-á=, =-é=, a., poor

=chudší=, =-í=, (comp. of a., poor) poorer

=chuť=, s. f., (=chuti=), taste

=chváliti=, to praise

(=chválím=, =chválil=, =chválen=, =chval!=)

=chvilka=, s. f., (=chvilky=), moment

=chvěti se=, to shiver, to tremble

(=chvěji se=, =chvěl se=, =chvěj se!=)

=chytati=, to catch

(=chytám=, =chytal=, =chytán=, =chytej!=)

=chytiti=, to capture

(=chytám=, =chytil=, =chycen=, =chyť!=)

=chytrý=, =-á=, =-é=, a., wise

I

=i=, and, also

=Indián=, s. m., (Indiáni), Indian

=inu=, oh!

=inženýr=, s. m., (=inženýři=), engineer

J

=já=, I

=jablko=, s. n., (=jablka=), apple

=jablíčko=, s. n., (=jablíčka=), little apple, (diminutive)

=jak?=, how

=jako=, like, as

=jakýs=, =-ás=, =-és=, a., some kind of

=Jan=, s. m., (=Janové=), John

=jaro=, s. n., (=jara=), the spring

=jarní=, =-í=, a., spring

=jazyk=, s. m., (=jazyky=), tongue, language

=jednání=, s. n., (=jednání=), action

=jeden=, =-dna=, =-dno=, one

=jednou=, =once=, =once upon a time=

=jemný=, =-á=, =-é=, a., tender

=jen=, =jenom=, only

=jenž=, =jež=, =jež=, which

=jeptiška=, s. f., (=jeptišky=), a nun

=ještě=, yet, still

=jezero=, s. n., (=jezera=), lake

=jeviti se=, to appear, to become visible

(=jevím se=, =jevil se=, =zjeven=, =zjev= se!)

=jídlo=, s. n., (=jídla=), meal, food

=jih=, s. m., South

=jinak=, otherwise

=jinoch=, s. m., (=jinoši=), a young man

=jiný=, =-á=, =-é=, a., other, another

=Jíra=, s. m., nick name for George (Jiří)

=jistě=, sure (adv.)

=jísti=, to eat

(=jím=, =jedl=, =sněden=, =jez!=)

=jistý=, =-á=, =-é=, a., a certain, sure, true

=jíti=, to go

(=jdu=, =šel=, =jdi!=)

=jitro=, =s.= =n.= (=jitra=), =dawn=, =morning=

=již=, already

=jízda=, s. f., (=jízdy=), ride, drive

=jižní=, =-í=, a., southern, southerly

=jméno=, s. n., (=jména=), a name

=jmenovati=, to call, to appoint

(=jmenuji=, =jmenoval=, =jmenován=, =jmenuj!=)

=jmenovitě=, especially

=jmění=, =s.= =n.= (=jmění=), =riches=

=Josef=, s. m., (=Josefové=), Joseph

=Josífek=, s. m., (=Josífkové=), diminutive of Josef (Joseph)

K

=K=, =ke=, =ku=, to, towards

=kabát=, s. m., (=kabáty=), coat

=kacíř=, s. m., (=kacíři=), a heretic

=kaliti=, to cloud, to trouble, to temper (steel, ocel)

=kam?=, =where?= =whither?=

=kámen=, s. m., (=kameny=), a stone

=kamna=, s. n., pl., stove

=kanár=, s. m., (=kanáři=), a canary

=Karel=, s. m., Charles

=káva=, s. f., (kávy), coffee

=kázati=, to preach

(káži, kázal, kázán, kaž!)

=každý=, =-á=, =-é=, a., each, everybody

=kde?=, =where?=

=kdo?=, =who?=

=kdy?=, when? at what time?

=kdysi=, one day

=když=, when, as

=klamati=, to deceive

(klamu, (mám) klamal, klamán, klamej!)

=klášter=, s. m., (=kláštery=), a monastery

=klesati=, to sink

(=klesám=, =klesal=, =klesej!=)

=kletba=, s. f., (=kletby=), a =curse=, =ban=

=klíč=, s. m., (=klíče=), a key

=klid=, s. m., peace

=klih=, =s.= =m.=, =glue=

=klobása=, s. f., (=klobásy=), sausage

=klobouk=, s. m., (=klobouky=), hat

=kolo=, kola, s. n., wheel

=kmotr=, s. m., (=kmotři=), godfather

=kněz=, s. m., (=kněží=), priest

=kniha=, s. f., (=knihy=), book

=knihovna=, s. f., (=knihovny=), library

=kníže=, s. m., (=knížata=), a prince, duke

=kopřiva=, (vy), s. f., nettle

=kocour=, s. m., (=kocouři=), tom cat

=kocourek=, (dimin. of kocour) s. m., (=kocourkové=), little male cat

=kočka=, s. f., (=kočky=), cat

=koláč=, s. m., (=koláče=), cooky, cake

=konec=, s. m., (=konce=), the end

=konečně=, ad., finally

=konev=, s. f., (=konve=), tank, pot

=kosa=, (=sy=), s. f., =scythe=

=kořen=, (ny), s. m., root

=koření=, (koření), s. n., spices

=koš=, s. m., (=koše=), basket

=kost=, s. f., (=kosti=), bone

=kostel=, s. m., (=kostely=), church

=kouleti=, to roll

(=koulím=, =koulel=, =koulen=, =koulej=)

=koupati se=, =to bathe=

(=koupám=, =koupa=l, =koupán=, =koupej=!)

=koupiti=, to buy

(=koupím=, =koupil=, =koupen=, =kup!=)

=kousek=, s. m., (=kousky=), piece, lump

=kout=, s. m., (=kouty=), a corner

=kouzelník=, (=ci=), =s.= =m.=, =sorcerer=

=kouzelnice=, (=ce=), =s.= =f.=, =sorceress=

=kouzlo=, (=la=), s. n., witchcraft

=kožešina=, (ny), s. f., fur

=kovář=, s. m., (=kováři=), blacksmith

=koza=, s. f., (=kozy=), goat

=kraj=, s. m., (=kraje=), an edge, border, country

=krájeti=, to cut, to slice

(=krájím=, =krájel=, =krájen=, =krájej!=)

=krajina=, s. f., (=krajiny=), landscape

=král=, s. m., (=králové=), king

=královna=, s. f., (=královny=), queen

=krám=, s. m., (=krámy=), store

=krása=, s. f., (=krásy=), beauty

=krásný=, =-á=, =-é=, a., beautiful

=krátce=, shortly (adv.)

=krev=, s. f., (=krve=), blood

=kresliti=, to draw

(=kreslím=, =kreslil=, =kreslen=, =kresli!=)

=křesťan=, s. m., (=křesťané=), a Christian

=křivý=, =-á=, =-é=, a., crooked

=kříž=, (=že=), s. m., cross

=kroj=, s. m., (=kroje=), a dress

=krok=, s. m., (=kroky=), a step

=kruh=, s. m., (=kruhy=), a ring, circle

=krutý=, =-á=, =-é=, a., cruel, fierce

=krýti=, to cover

(=kryji=, =kryl=, =kryt=, =kryj!=)

=kterak=, how?

=který=, =-á= =-é=, a., =which=, =what=

=ku= (or =k=), to, towards

=kuchařka=, s. f., (=kuchařky=), a cook (woman)

=kuchyně=, (or =kuchyň=) s. f., (=kuchyně=), kitchen

=kůň=, s. m., (=koně=), horse

=kupec=, s. m., (=kupci=), merchant

=kupovati=, to buy

(=kupuji=, =kupoval=, =kupován=, =kupuj!=)

=kůže=, (=že=), s. f., leather

=kuře=, s. n., (=kuřata=), chicken

=kus=, s. m., (=kusy=), piece

=kvésti=, to bloom, to blossom

(=kvetu=, =kvetl=, =kveť!=)

=květen=, s. m., (=květny=), May

=květina=, s. f., (=květiny=), flower

=kyselý=, =-á=, =-é=, a., sour

=kyselina=, (ny), acid

=kýta=, s. f., (=kýty=), leg

L

=labuť= (=ti=), swan

=lahodný=, =-á=, =-é=, a., lovely, delicious

=lahůdka=, (=ky=), s. f., delicacy

=lákati=, to tempt, to allure

(=lákám=, =lákal=, =lákán=, =lákej!=)

=lampa=, s. f., (=lampy=) lamp

=láska=, s. f., (=lásky=) love

=laskavý=, =-á=, =-é=, a., kind

=laškovati=, to play, to dally,

(=laškuji=, =laškoval=, =laškuj!=)

=lechtati=, to tickle

(lechtám, lechtal, lechtán, lechtej!)

=lavice=, s. f., (=lavice=) bench

=ledacos=, anything

=leden=, s. m., January

=lehký=, =-á=, =-é=, light (in weight)

=lékař=, s. m., (=lékaři=) doctor (physician)

=lenoch=, s. m., (=lenoši=) lazy man

=len=, (=lny=) s. m., flax

=lepší=, =-í=, a., better

=lesk=, (sky) s. m., lustre, brightness

=les=, s. m., (=lesy=) forest

=léto=, s. m., (=léta=) summer, year

=letní=, =-í=, a., summer

=letěti=, to fly

(=letím=, =letěl=, =leť!=)

=letec= (=tci=), s. m., flyer

=létati=, to fly

(=létám=, =létal=, =létej!=)

=lev=, s. m., (=lvi=) lion

=ležeti=, to lie

(=ležím=, =ležel=, =lež!=)

=lézti=, to crawl

(lezu, lezl, lez!)

=levý=, =-á=, =-é=, a., left

=lhář=, s. m., (=lháři=) liar

=Lhota=, s. f., (=Lhoty=), name of many villages in Bohemia

=lhostejný=, =-á=, =-é=, a., indifferent, careless

=líbezný=, =-á=, =-é=, a., delightful