Karel a Jenda se připravili.
»Skákej!« vybízel Jenda.
»Ty jsi volil, tak si skoč!«
Jendovi nezbylo, než začít. Rozběhl se a hop!
»Bravo! Bravo!« křičeli Mustangové a Vašek udělal v místě doskoku
silnou rýhu.
»Karle, nedej se!« povzbuzovali Vlci svého závodníka.
»Buďte bez starosti!« usmál se Karel, rozběhl se a hop! Doskočil
o dobrých dvacet centimetrů dál než Jenda.
»Měl sis dát natřít nohy,« zavyčítal Emil nevlídně.
»Teď už ani nemusíme závodit,« bručel Tonda Ratajský.
»Už mají třicet, a když to teď Lojza vyhraje, budou mít čtyřicet.«
»Kdo říkal, že musí Lojza vyhrát?« ozval se jiný Mustang. »Vyhraje-li
Vašek, bude stav nerozhodný.«
»Začneme!« přerušil je Lojza.
Ve skupinách to zašumělo vzrušením. »Vašku, drž se!« volali Černí
Mustangové.
»Buďte bez starosti, kluci,« usmál se sebevědomě. A s vyzývavým
pohledem se podíval na Lojzu: »Tak co sis vybral?«
»Šplh,« řekl Lojza krátce.
»Dobře. Kde budeme šplhat?«
»Vylezeme na Kozla.«
Do obou skupin jako by uhodil blesk. Nikdo nemohl překvapením ani
promluvit.
Až náhle zazněla Fankova výstraha:
»Lojzo, nedělej to!«
»Proč?« usmíval se Lojza.
»Vzpomeň si na moje záda!«
»A to nic!« Lojza mávl rukou a popošel ke Kozlu. Vašek stál již pod
skalou a znalecky si ji prohlížel.
»To polezeme až k díře?« zeptal se.
»Ne. Až docela nahoru,« řekl Lojza.
»Vždyť nad díru se nedostaneme,« zavrtěl hlavou zaražený Vašek. Ani
ostatní chlapci nechápali. Nad dírou byla skála více než kolmá,
tvořila téměř převislou střechu.
»To musíme prolézt dírou na druhou stranu Kozla a pak se dostaneme na
samý vrchol,« vysvětloval Lojza.
»Ale vždyť k díře se ještě nikdo nevyšplhal!« malomyslněl Vašek.
»To nevadí,« odpověděl chladně Lojza. »Právě proto jsem si to
vybral.«
»A tys tam už byl?« zvídal Vašek.
»Ne.«
»Jak tedy můžeš vědět, že se dá dírou prolézt na druhou stranu?«
»Copak nevidíš, že na druhé straně Kozla je také díra?«
»A ty myslíš, že je to ta, která začíná na této straně?«
»Však uvidíš,« trval na svém Lojza. »Tak co? Začneme?«
»Ano,« řekl odhodlaně Vašek.
Postavili se deset kroků od Kozla. Připravili se, jako by chtěli
závodit v běhu. Za Stepní Vlky soudcoval Mirek, za Mustangy Emil.
Rozběhli se, jako by před nimi ležela rovná trať na sto metrů, a ne
nebetyčná skála. A již byli u ní!
S počátku to šlo hladce. Ale čím výše vylézali, tím to šlo pomaleji.
Nic nepomáhala snaha zvítězit. Nic nepomáhaly povzbudivé výkřiky.
Stačil jediný pohled dolů, aby sis uvědomil, co by znamenal pád do
hlubiny.
Oba horolezci byli již ve výši deseti metrů -- blížili se k díře. O
Lojzovi všichni věděli, jaký je to lezec. Proto je nijak
nepřekvapoval jeho skvělý výkon. Ale Vaškova odvaha je udivovala. Kdo
by to byl řekl, že se téměř vyrovná Lojzovi!
Teprve před záhadným otvorem se podařilo Lojzovi předhonit Vaška o
celou výšku svého těla.
Do Stepních Vlků vjel nový život.
»Hurá!« křičeli. »Lojzo, drž se!«
Černí Mustangové nechtěli zůstat pozadu. Když Lojza zmizel v díře,
začali Vaška povzbuzovat tím bouřlivěji:
»Vašku, vydrž!« -- »Ještě chvilku!« - »Už ho budeš mít!« -- »Nedej
se!«
Když jim zmizel s očí i Vašek, obě skupiny za stálého křiku přeběhly
na druhou stranu Kozla. Kdo se objeví první?
A právě jejich křik způsobil, že nezaslechli úzkostlivý výkřik
Vaškův.
Když se Lojza dostal k díře a chtěl přeběhnout na druhou stranu,
zůstal ztrnule hledět na to, co spatřil. Skála byla dutá!
Díra, již bylo možno spatřit zdola, neměla dna! Místo něho se
šklebila na odvážného chlapce hluboká temná prohlubeň. K druhé straně
otvoru bylo možno přejít jen po uzounkém výběžku. Na jedné straně
hladká skála, na druhé propast. Co teď? Vrátit se? Jíti dále?
Nebylo času na dlouhé rozmýšlení. Vašek se blížil!
Lojza rychle sebral všechnu odvahu a vydal se na nebezpečný úsek
cesty. Štěstí mu přálo. Jižjiž se blížil ke konci chodníčku, když
zaslechl vyděšený výkřik Vaškův:
»Lojzo!«
Obrátil se a na chvíli zůstal jako přimrazen. Vaškovi asi uklouzla
noha, nebo se ho zmocnila závrať. Řítil se dolů. V poslední chvilce
se zadržel okraje chodníčku. I nohou se trochu kdesi zachytil. Tak
zůstal viset nad zrádnou hlubinou a marně se pokoušel vyšplhat se
nahoru. Rázem si uvědomil, že sám by si odtud nepomohl. Vyděšené oči
upíral s němou prosbou k Lojzovi.
Ten se zatím vzpamatoval. Opatrně se vrátil zpět. Lehl si na břicho a
uchopil Vaška za pás.
»Šplhej trochu!« povzbuzoval ho. »Neboj se, já tě nepustím.«
Vaškovi to chvíli trvalo, než se vyšplhal na chodník. Při tom se
dostal před Lojzu.
Ihned si uvědomil své výhodné postavení. Odtud je na vrchol Kozla jen
kousek. Má možnost vyrovnat rozdíly v bodování a učinit zápas
nerozhodným!
I Lojza postihl nevýhodu, do níž se dostal. To by tak scházelo, aby
ho Vašek předhonil v poslední chvilce!
Když se chtěl co nejrychleji napřímit z polohy leže, vrazil hlavou do
nepatrného výčnělku ze skály. Prudkým nárazem pozbyl rovnováhy a jen
s námahou se zachytil chodníku, jako před chvílí Vašek.
»Vašku!« zvolal polekaně.
Vašek se ohlédl. V okamžiku, kdy se chtěl vrátit, aby Lojzovi pomohl,
zaznělo zdola volání Černých Mustangů:
»Vašku -- hip! Vašku -- hip! Vašku -- hip!«
Zůstal nerozhodně stát. Na jedné straně ho to táhlo k Lojzovi. Cítil,
že je jeho povinností zachrániti kamaráda z hrozícího nebezpečí.
Ale výkřiky Černých Mustangů mu znovu připomněly, proč tu vlastně je.
Má vzácnou příležitost ukázat Mustangům, že dovede být vůdcem. Snad
už nikdy by se mu nepodařilo zvítězit nad Lojzou!
»Eh, co! Lojza chvilečku vydrží viset. A až polezu dolů, pomohu mu,«
myslil si.
A zdola znělo stále hlasitěji: »Vašku -- hip! Vašku -- hip! Vašku --
hip!« -- To rozhodlo. Však Lojza si už nějak pomůže! A Vašek,
neohlížeje se na Lojzu, odcházel...
Když se objevil na druhé straně otvoru, Černí Mustangové propukli v
nadšený jásot.
Stepní Vlci zůstali jako omráčeni. Čekali, že první se objeví Lojza.
Vždyť přece dobře viděli, že zmizel v otvoru první! Proto ho ani
příliš nepovzbuzovali. Jak se to jen mohlo stát? Teď už je vůdcovský
závod prohrán, neboť Vašek letí nahoru jako kamzík!
Jejich zklamání nedovedl již zmenšit ani pohled na Lojzu, který se
objevil o chvíli později a snažil se vyrovnat Vaškův náskok. Nadarmo!
-- Vašek již stál na vrcholu Kozla, mával radostně čepicí a cosi
křičel dolů.
Černí Mustangové si počínali jako posedlí. Tančili, skákali, objímali
se a křičeli jeden přes druhého:
»Ať žije Vašek! Vašek vyhrál! Nejtěžší závod vyhráli Černí
Mustangové! Hurá! Ať žije Osada Černých Mustangů!«
Každý ten výkřik se zarýval Lojzovi do duše a bolestně ji
rozjitřoval.
Přesto se vyšplhal až nahoru. Teprve tam si utřel pot a podíval se na
své rozbité kalhoty. A co noha? Chválabohu, že to skončilo jen
odřeninou! Ale dalo mu to dřiny, než se vysoukal na chodník! -- Na
Vaška se ani nepodíval.
Po chvíli slezli dolů. Sestup se jim podařil bez nehody.
Zářící Mustangové obletovali Vaška a jásavě mu blahopřáli.
»Stav závodů je nerozhodný,« řekl konečně Vašek. »Třicet ke třiceti.
To znamená, že se budou závody opakovat.«
»Hurá!« zajásali Mustangové, kteří se již viděli vítězi v příštích
závodech.
Ale jejich jásot náhle ustal. To když Lojza přistoupil prudce k
Vaškovi. Byl celý pobledlý a zřejmě se ovládal, aby mohl mluviti
klidně. Přesto však všichni cítili, kolik hněvu leží v jeho hlase.
»Nic se nebude opakovat,« začal. »Ani stěhovat se nikdo nemusí. Ale
to si pamatuj, Vašku: kdybyste se opovážili ještě jednou něco nám
provést, z vašeho tábora by zůstala jen hromada trosek.«
Obě skupiny zůstaly zaraženy. Nikdo nechápal, co znamená tento
neočekávaný obrat.
Jen Vašek zrudl hanbou a studem. On jediný rozuměl Lojzovu
rozhořčení. A co ho nejvíce hnětlo, to byla Lojzova velkomyslnost.
Očekával, že Lojza poví, co se odehrálo nad propastí. Také se
připravil na obranu svého vítězství. A zatím -- Lojza nic ...
»Jdeme!« řekl studeně Lojza a dal se na pochod.
Stepní Vlci ho mlčky následovali. Konečně Mirek to už nemohl vydržet.
»Lojzo, co se ti stalo?« zeptal se. Vůdce jen cosi nesrozumitelného
zabručel.
Promluvil teprve v táboře, když se chystali k odpolednímu odpočinku:
»Hoši, prosím vás, nikdy přede mnou nevykládejte o těchhle závodech.
A o Černých Mustanzích nechci ani slyšet. Rozumíte?«
»Rozumíme,« řekli Stepní Vlci, protože to Lojza řekl tak divně.
Nemluvil jako chlapec -- ale jaksi přísně, jako pan učitel ve škole.
Ve skutečnosti však nerozuměli ničemu -- zhola ničemu!