»Co je?«
»Viděl jsem hlídače! Vykoukl ze stanu a zase stáhl hlavu dovnitř.«
»Viděl nás?«
»Myslím, že ne. Díval se tím směrem, kudy odešli Mustangové.«
»Tak pozor, opatrně vpřed!« zavelel Lojza.
Před osadou se vrhli na zem. Plížili se jako kočky. Ani větévka
nezapraskala. Pojednou zůstali stát jako přimrazeni.
Vchod do stanu se rozevřel a hlídka vyšla ven. Stepní Vlci ani
nedýchali.
Po chvíli se však uklidnili. Emil Horáků -- poznali ho - zřejmě neměl
tušení o blížícím se nepříteli. Ještě jednou se vrátil do stanu. Když
se zase objevil, držel v ruce nůž.
Mrazivé chvění, které projelo Stepními Vlky, bylo úplně zbytečné.
Neboť Černý Mustang si sedl k ohništi a škrabal brambory. Při práci
seděl tak, že nemohl vidět plížící se útočníky. A již byli docela
blízko!
Lojza zvedl ruku a prudce mávl. To bylo smluvené znamení. Vyřítili se
jako smečka chrtů.
Překvapený Emil chtěl vykřiknout, ale leknutím nemohl ze sebe
vypraviti ani hlásky. Nůž mu vypadl z ruky. A už ho Fanek pevně
svíral za obě ruce.
»Ani slova!« řekl vyhrůžně Lojza. »Jinak by bylo s tebou zle!«
Ale Emilovi nebylo třeba hrozit. Byl tak omráčen nenadálým
přepadením, že se nemohl vzpamatovat. Jak se to mohlo stát, že Stepní
Vlci přišli do osady docela neslyšně? Ještě štěstí, že jsou to oni!
Kdyby to tak byli nějací lupiči! Že si jen nedal lépe pozor! Jak tu
teď budou asi řádit! Převrátí jim stan, začerní ho, možná že jim
porozbíjejí nádobí --
Z chmurné nejistoty ho vyvedl Lojza.
»Budeš-li potichu, neuděláme vám tu nic,« řekl. »Ale ozveš-li se --«
pohlédl významně na Emila. Ten porozuměl jeho pohledu, proto mlčel
jako ryba.
»Mají to tu hezké,« řekl polohlasitě Milan.
»No,« ohrnul rty Mirek. »Kromě stanů to mají všechno horší než my.«
»A podívejme se! I vlajku mají!« zvolal překvapeně Karel.
»Kdo vám ji vyšil?« zeptal se Fanek Emila.
Ten chtěl zachovati hrdé mlčení, ale pak si to rozmyslil. Ono to bude
přece jen bezpečnější, nebude-li se moc zdráhat.
»Vaškova maminka,« řekl.
»A jak vám to napadlo?« vrtěl hlavou Lojza.
»Vašek byl jednou u vás a viděl Hedviku, jak vyšívala vlajku
pro vaši osadu.«
»A kde jste vzali opravdové stany?« vyzvídal Mirek.
»Vašek má svůj a ty dva jsou vypůjčené z města.«
»A to jste za ně museli platit?«
»Ne. To je od známých.«
»Ale nějaké peníze jste přece jenom potřebovali! Jak jste je
sehnali?«
»Naši nám dali.«
»Tož to je toho! To my jsme za své!« vybuchl pohrdavě Fanek.
»A kdy jste sem přišli?« vyzvídal na zajatci Milan.
»Včera odpoledne.«
»A hned jste nás přepadli! No dobrá! Však to vám přijde draho!«
vyhrožoval Mirek.
»Tak musíme dělat, kluci!« přerušil rozmluvu Lojza.
Vzal složený papírek a připraveným šípem jej přibodl na vlajkový
stožár. Potom se obrátil k Emilovi:
»Řekni Černým Mustangům, že jsme tu byli. Mohli bychom vám udělat,
co vy jste provedli nám. A třeba i něco horšího. Ale my takové
klukoviny neděláme. Máte-li v sobě trochu cti, udělejte to, co jsme
napsali na tento lístek,« ukázal ke stožáru. »Rozuměl jsi, že ano!«
Emil zarytě mlčel.
»A ty ať se neopovážíš volat o pomoc dřív, než za půl hodiny. Nebo
bychom se vrátili, a to se neptej, jak bychom tě zřídili.«
Emil neodpověděl a Stepní Vlci se vydali na zpáteční cestu. Když byli
v bezpečné vzdálenosti, hlasitě se rozvykládali.
»Páni, mne to skoro mrzí, že už je nebudeme přepadat,« řekl Fanek.
»Mně se to tak líbilo!«
»Mně také!« přitakával Karel.
Blížili se k Ostrovu.
»Počkejte, pojďme potichu, abychom viděli, co dělají naši hlídači,«
vyzval je Lojza.
Tiše přeplavali a nepozorovaně se přiblížili až k břehu.
»Co by mohl dělat Cyril! Podívejte se na něho!« zasmál se potichu
Mirek.
Cyril seděl na mohutném pařezu. V ruce držel pořádný kus slaniny a
spokojeně zakusoval chlebem.
»Potom nemá být tlustý!« šeptal Fanek.
»Však proto mu to plování nejde,« usmíval se Lojza.
»Ticho!« napomínal je Milan. »Poslechněme, co to vykládá Jožkovi!« --
Ztichli.
»To já zas,« vykládal rozšafně Cyril, pokud mu to plná ústa
dovolovala, »nevím co je strach. Mne by mohl poslat třeba o půlnoci
na hřbitov a šel bych tak klidně, jako bych šel nakupovat nebo do
školy.«
»Opravdu, Cyro?« usmíval se nedůvěřivě Jožka.
»No jej,« rozohňoval se Cyril. »A tady? Kdyby přišlo třeba padesát
Černých Mustangů, vrhl bych se na ně jako dravec. To bys viděl, jak
by metli!«
Ukrytí hoši se nemohli udržet smíchy.
»Trochu ho polekáme,« dusil se Lojza.
Na jeho znamení propukli všichni v nelidský řev. Ozvěna jej
zesilovala, takže to vypadalo, jako by se odněkud vyřítil mrak
řvoucích ďáblů.
Cyril se tak lekl, že se vyvrátil a jak široký tak dlouhý ležel v
ostružinovém křoví.
»Jozinku! Jozinečku!« křičel zoufale. »Pomóóóc!«
»Co je?« smál se Jožka, který hned poznal, že jsou to Stepní Vlci.
»Pomoz mi! Nemohu se dostat z křoví! A rychle do stanu!«
»Proč?«
»Musíme se zabarikádovat!« volal zděšený Cyril a už byl v nejbližším
stanu.
»Polez ven, Cyro! S takovou to nevyhrajeme!« volal za ním Jožka.
»Pojď! Vrhneme se na ně jako dravci!« připomínal Cyrilovi jeho
vlastní slova. »Podívej se na mne! Tak se zápasí!«
Jožka vyrazil bojovný křik a dělal, jako by měl nepřítele na dosah
ruky.
Cyril sebral všechnu odvahu a opatrně vyhlédl skulinou ven. Uviděl
Stepní Vlky, kteří se na břehu váleli smíchy. Rychle se vzpamatoval.
Uchopil tlustou hůl a vyřítil se ven.
»Kde jsou?« zakřičel, až se to rozléhalo. A jako by nikoho neviděl,
volal dále: »Ukaž mi je! Vidíš, ani se neukazují! Jen ať přijdou!«
zamával holí. »Á, vždyť to jsou naši!« rozesmál se, jako by je teprve
teď poznal. »Ale máte štěstí, že je den!« volal. »Kdyby byla noc, tak
bych vás rozsekal! S takovými žerty si raději dejte pokoj! Já když se
rozzuřím, neznám ani bratra!«
»A proč ses tak lekl?« smáli se. »A proč jsi běžel do stanu?«
»Copak nevidíte, pro co jsem tam byl?« mával holí. »Snad se nebudu
pouštět do boje s holýma rukama!«
»No nic,« smál se Karel, »Cyril je dobrý hlídač.«
»A jaký divoký!« chytal se za břicho Mirek. »Kdo by to do něho řekl!«
»Nesmíme ho tu nikdy nechat o samotě. Někdo ho musí krotit. Co kdyby
tak pobil několik Mustangů! Byly by s tím jen opletačky,« dodával se
strojenou vážností Milan.
Ale Cyril chtěl brát všechno doopravdy.
»Aspoň vidíte, že o Ostrov se nemusíte bát,« vypínal se. »A jak vy
jste pořídili?«
Než všechno hlídačům povykládali, přiblížil se večer.
»Jen jestli se Mustangové nezaleknou?« vyjádřil při večeři své obavy
Karel.
»To by byla švanda, kdyby ke Kozlu nepřišli!«
»To by byla jejich prohra!«
»Nebojte se, oni přijdou,« prohlásil rozhodně Lojza.
A vtom se ozvalo údolím táhlé volání:
»Ha -- hou!«
Stepní Vlci na sebe zmateně pohlédli. Co to má znamenat?
A zase:
»Ha -- hou!«
Lojza vyskočil a rozběhl se k řece. Ostatní chlapci běželi za ním.
»Co je to, Lojzo?« křičel vyděšeně Cyril.
»Asi Černí Mustangové,« odpovídal Lojza v běhu.
A do třetice se ozvalo volání. Hned nato se objevili na okraji
lesa dva Černí Mustangové. Chlapci poznali Vaška a Emila.
»Páni, už útočí zas!« vykřikl Cyril.
»Ale teď uvidí,« řekl temně Fanek a rozběhl se ke stanům.
»Kam utíkáš?« zeptal se ho Lojza.
»Pro hůl.«
»Vrať se! Copak nevidíš, že nesou bílý prapor? A jako vyjednavačům se
jim nesmí nic stát.«
A vtom se již ozval s protějšího břehu Vašek:
»Jdeme vám oznámit, že Černí Mustangové přijímají zápas. Ale chceme
vědět, v čem se bude závodit.«
»Však pojďte sem!« zavolal Lojza. »My vás převezeme.«
»A to raději ne!«
»Bojíte se?«
»Co bychom se báli! Ale my jsme tu jen dva.«
»Tak přejedeme za vámi,« navrhoval Lojza.
»To můžete. Ale také jen dva.«
»Tak co, kluci, kdo tam půjde?« zeptal se Lojza.
»No, rozhodně ty --,« mínil Jožka, »a pak ještě --«
»Já!« přihlásil se Fanek.
Oba Vlci nasedli na loď.