10. Mašíci

Příchod vojska a gestapa do vesnice měl jeden neblahý následek:

partyzáni už nemohli tak bezstarostně pobývat v pasekářských

chalupách. Bránily jim v tom časté a neočekávané prohlídky. Proto

se museli většinou zdržovat v lesních bunkrech.

S tím souvisela i nová potíž, zásobování potravinami. Dříve si

chodili pro jídlo do vesnice docela veřejně. Nyní to museli dělat

opatrně, tajně, pod ochranou tmy.

Na štěstí byli v Hošťálkové lidé, kteří hned na začátku války

vytvořili tak zvanou »místní organisaci«. Její členové z počátku

podporovali uprchlíky, později se začlenili do organisace »Pro

vlast«. Když nastaly partyzánům starosti o potraviny, pomáhali

jim ze všech sil.

Ale ať se snažili všichni jak chtěli, opasky chlapců byly často

silně utaženy. Nezbylo než podnikat zásobovací akce. Jednou šli

do obchodu na mouku, cukr a máslo, po druhé k pekaři, jindy zase

k řezníkovi nebo do trafiky. Přišli, vzali, zaplatili. Dali i

potvrzení, že to vzali partyzáni -- aby se živnostníci mohli vykázat

před úřady.

Po každé zásobovací akci bylo v bunkru několik dní veselo. Ale

pak zase přišla hubená léta, jak tomu říkali.

Když zase jednou bylo partyzánům neveselo, zastavil Milku člen

místní organisace Motal:

»Vyřiď Slávkovi, že Holáskovi mají pozítří odvádět do Vsetína

mašíka.«

»Jako kontingent?«

»Ano.«

»No -- a co s tím?«

Motal se zasmál:

»Jen mu to řekni! Však on už bude vědět.«

Milka pochopila.

Ještě téhož dne sdělila Slávkovi Motalův vzkaz.

»Hoši, dnes podnikneme zásobovací akci,« řekl Slávek, když přišel

do bunkru za partyzány.

Tiché »hurá« bylo mu odpovědí.

»Na co půjdeme?« ptali se.

»Na mašíka.«

»Na -- mašíka?«

»Ano, na mašíka. Holáskovi mají odvádět kontingent, tož si to

vezmeme.«

Sotva se setmělo, vyrazila šestičlenná skupina pod Slávkovým

vedením do dědiny.

Přišli k Holáskům.

»Strýčku, jdeme si pro mašíka,« řekl Slávek.

Holásek nechápal:

»Jak to, pro mašíka?«

»Nu tak -- pro mašíka.«

»Pro mého?«

»Pro vašeho.«

Holásek se zarazil.

»Chlapci, mějte rozum! Vždyť já ho mám pozítří odvádět jako kontingent.«

»Právě proto,« řekl klidně Slávek. »My si ho vezmeme a ušetříme

vám cestu.«

»Vždyť mě za to zavřou,« lekal se hospodář.

»Nic se vám nestane, nebojte se,« chlácholil ho. »My vám dáme

potvrzení a s ním se prokážete na úřadě.«

»A bude to stačit?«

»Bude.«

»Tož, když myslíte... To víte, já ho dám radši vám než těm --!«

»Kolik váží?« začal obchodně Slávek.

»Živé váhy sto dvacet,« řekl pohotově Holásek.

Slávek to hned propočítal.

»Tu máte peníze,« řekl. »A zde je potvrzení, že jsme vám ho vzali.

Zítra s tím zajděte na obec. -- Kde ho máte?«

Zavedl je ke krmníku.

»Ale udělejte to nějak šikovně, ať nekvičí!« napomínal je.

»To už se nebojte!« uklidňoval ho Slávek. »Tondo a Pepo, běžte

první!«

Tonda a Pepa byli vyučenými řezníky.

Vešli do krmníku. Slávek svítil elektrickou svítilnou.

Tonda měl připravený pytlík s popelem.

Mašík zachrochtal.

»Na, muška, na, na,« popocházel k němu Tonda. Když ho zatlačil

ke dveřím, vrazil mu pytel s popelem na čumák. Mašík chtěl zakvičet,

ale všechny jeho zvuky uvázly v popelu.

Pepa přiskočil a jedinou ranou dřevěné palice povalil mašíka na

zem. Pak ho zapíchl.

Přivolaní kamarádi pomohli vynést vepře na dvůr. Tam si ho naložili

na nosítka ze dvou tyčí a vozové plachty.

»Běžte záhumením,« radil jim Holásek. »Je to blíž k lesu a nemusíte

se bát, že někoho potkáte.«

Vedl je dlouhou zahradou. V zadní části plotu byla uzamčená branka.

Odemkl ji.

»Tož -- ať vám chutná,« usmál se na rozloučenou. »Však jsem ho

krmil dobře. Chtěl jsem ho ťuknout na černo, ale nešlo to.«

»Až se vás budou ptát, jestli jste někoho poznal -- tak víte, co

máte říci!« připomínal Slávek.

»To víš, Slávku, snad bych něco nevyzradil!« řekl Holásek skoro

uraženě. Návrat do bunkru minul klidně.

Něco si připravili sami, něco zanesli do rodin, kam chodívali

občas na nocleh a na stravu.

I k Čermákům zanesli kus masa. Babička s Olinkou velmi často vařily

chlapcům oběd. Olinka vzala do jedné ruky konev s polévkou, do

druhé tašku s masem. Šla klidně -- jako by nesla oběd dřevorubcům.

Slávek s ní byl vždy předem domluven. Někdy se sešli v lese nad Dolinou,

někdy až v horách nad Kubišovou hospodou. Ale někdy -- viselo-li

něco ve vzduchu -- šlapala až na »Lúčku«, kde oběd předala Miladě

Spěchalové. Ta jej pak zanesla do bunkru.

Nic netrvá věčně. A na mašíka se vrhlo přes třicet vyhladovělých

krků...

Kdo je na řadě s kontingentem?

Snadná pomoc! Na obci visí veřejné vyhlášky a seznamy těch, kteří mají

odvádět. Dne 1. února ten a ten ... dne 2. února ten a ten ... dne

3. února ten a ten...

Řady partyzánů rostly. Bylo nutno zásobovat i jiné skupiny, které

tu neměly jaksi domovské právo...

Vepřů ubývalo. Hospodáři už čekali na partyzány, kdy si přijdou

pro jejich mašíky.

Ale největší překvapení čekalo na Slávkovu skupinu přece jen u

Buroňů.

»Zítra mám odvádět,« řekl Buroň starému Spěchalovi. »Tož ať si

pro to dnes večer přijdou.«

Přišli.

»Pojďte se napřed ohřát,« zval je Buroň do kuchyně. »Je dnes nějak

mrazivo.«

»To je,« souhlasili.

»Slávku, kdo zůstane hlídat?« ptal se Pavel.

»Náš Jenda,« řekl Slávek.

»Jen ať jde s vámi dovnitř,« naléhal hospodář. »Co by tu mrzl! Já

postojím u vrat, a kdyby něco hrozilo, tož vás upozorním.«

Slávek se na něho zpytavě zadíval. Znal Buroně od svého dětství.

Byl to jejich člověk. Vždyť se přihlásil i do místní organisace.

Ale přece jen se Slávkovi zazdála jeho ochota přehnaná. Nechystá

nějakou léčku?

Otevřený, jasný, upřímný a srdečný pohled Buroňových očí ho uklidnil.

Ne, ne -- tak se nedovede dívat ten, kdo kuje zradu!

»Tak pojď také s námi!« řekl Jendovi.

V kuchyni to vypadalo jako na svatbě. Na stole plná mísa kyprých

koláčů, hrníčky s čajem... »Pro pána!« užasl Slávek.

»Jen pojďte dál!« zvala je Buroňová. »Čekáme na vás už přes hodinu!«

»Tomu se říká přivítání -- nemyslíš, Slávku?« smál se Tonda.

Zasedli k bohatému stolu.

Zjihli.

Mlčeli.

»No, co je --?« divila se hospodyně. »Nechutná vám?«

»Chutná, teti,« ozval se Jiří. »Jak by nechutnalo! Však vidíte,

jak toho ubývá... Ale to víte: vzpomněli jsme si, že tak to u nás

dříve vypadávalo...«

»A bude to zase tak vypadat,« řekl s jakousi tvrdostí Pavel. »Jen

co je vyženeme!«

»Už aby to bylo!« povzdychla si Buroňová.

Slávkovi se zamžilo před očima. A bude to zase tak vypadat! U

nich, u Čermáků, už nikdy ne...

Násilím se přemohl.

»Děkujeme vám, teti,« řekl měkce. »Takového přivítání jsme se

opravdu nenadáli.«

»To nic není,« bránila se hospodyně. »Kdybyste vzkázali, častěji

bychom vás trochu pohostili.«

Partyzáni se jen usmívali. Byli červení, rozehřátí.

»A ty koláče vemte s sebou,« pobízela je. »Ať mají i ti druzí

něco.«

Vysypala jim do chlebníku koláče, které zůstaly na míse. Pak

odskočila do komory a přinesla jich ještě plnou ošatku.

Vyšli na dvůr.

Buroň stál u vrat.

»Nic?« otázal se tiše Slávek.

»Nic.«

»Tak pojďte nám ho ukázat! Jendo, běž k vratům!«

Buroň je vedl pod kůlnu.

»Ale počkejte, strýčku...,« zrozpačitěl Slávek. »Já chci, abyste

nám ukázal toho mašíka!«

»No však -- právě,« usmíval se hospodář.

»Ale tam přece není krmník!«

»Krmník ne, ale mašík ano!«

Již byli pod kůlnou.

Buroň posvítil.

Na neckách ležel mašík. Zabitý, opařený, vykuchaný!

»Strýčku!« vyhrkli partyzáni.

»Tož jsem si řekl, že máte dost jiné práce,« řekl vesele Buroň.

»Co se budete ještě s takovými věcmi piplat!«

Jaký div, že rozcitlivělá srdce byla té noci u svých drahých: u

rodičů, u bratrů, u sester! Jaký div, že studené stěny bunkru byly

studenější než obvykle! Jaký div, že noc byla tmavější, nevlídnější,

že plamen ohníčku byl matnější a kouř štiplavější!

Ztracené kouzlo domova je šlehlo přes tvář a zabolelo. Ale jen

do rána. Pak už to byli zase ti tvrdí hoši, otužilí, stateční,

pohotoví k boji, smíření s mrazem a zimou i plískanicí a blátem...

Na tuto výpravu vzpomínali nejraději. A vzpomínali na ni často,

zvláště když zásoby potravin došly a do vesnice nebylo možno ani

vkročit, ježto byla svírána řetězem německých hlídek.

Ano, nejraději vzpomínali na tuto výpravu a -- na zabijačku u

tetičky Čechové! Věru, bylo nač vzpomínat!

»Víš co?« řekla tetička Milce, když na ně přišla řada s kontingentem.

»My jim uděláme zabijačku!«

»Komu?«

»Celému štábu!« zářila tetička.

»Mami, to bude něco!« nadchla se Milka.

»Ano, pozveme celý štáb!« rozvíjela svůj plán tetička. »A vystrojíme

jim pravou valašskou zabijačku!«

Zavolaly Slávka. Co na to říká?

»Proč ne?« smál se. Postavíme hlídky, aby se nic nestalo, pošlu

vám Tondu a Pepu, ti mašíka zapíchnou, může to být docela pěkné!«

A bylo!

Hned po poledni se dostavil k Čechům celý štáb. Přišel major Murzin

se svým pobočníkem Nastěnkou Vasilem, kapitán-komisař Ivan Štěpánov

s pobočníkem Nikolajem, přišli i velitelé partyzánských skupin:

poručík Nikolaj Jefrimov, kapitán Petr Butko, kapitán Petr Moskalenko,

kapitán Petr Andrevič, starší litinant Saška -- nechyběli ani

čeští velitelé skupin...

Na třicet mužů přišlo k Čechům na zabíjačku! Tísnili se v pokoji

a malé kuchyňce.

»Teď kdyby sem něco ťuklo,« zasmál se Jefrimov, »brigáda je bez

velení.«

»Máme ještě zástupce,« uklidňoval ho Moskalenko. »Ostatně, nač

myslit zrovna na věci nejhorší!«

Slávek seděl hned u dveří. Major na něho kývl.

»Jsou postaveny hlídky?«

»Ano, bratře majore!«

»Charašó -- budeme jíst.«

A jedli...

Štěstí, že se zabijačka připravovala hned od večera! Co by si

jinak tetička s Milkou počaly? Vždyť ani tak nestačily strkat

pekáče do trouby, přikládat do kamen, vařit, péci a roznášet na

stoly vonné kusy vepřového masa, pečená jelita a jitrnice, umývat

nádobí...

Obě byly rozpálené žárem plotny i rozčilením, aby se hostům jejich

zabíjačka opravdu líbila.

Štěpánov se Slávkem se sice nabídli, že jim pomohou aspoň umývat

nádobí, ale tetička nedala:

»Co vás to napadá, chlapci! Já si to s Milkou zastanu. A stejně

bychom se tu jen motali.«

Nálada hodovníků byla znamenitá.

»Zazpívejme si!« navrhl rozjařený Moskalenko.

»Ale jen tlumeně!« dával svolení major.

Jaké to písně slyšela Čechova chaloupka! Tklivé dumky z daleké

Ukrajiny. Táhlé a teskné písně z Valašska. Bojové písně partyzánské.

Právě zpívali ruskou píseň. Rychlou, dovádivou.

Kapitán Štěpánov náhle vyskočil od stolu. A již byl uprostřed

jizby, v dřepu, připraven k tanci.

»Rychleji!« zvolal. »Zpívejte rychleji!«

»Kozáček!«

Nohy se začaly míhat. Dopředu, dozadu, doleva, napravo. Ruce tleskaly.

Čapka vyletovala do výše.

»Rychleji!«

Štěpánov tančil rukama, nohama, hlavou, očima. Celým tělem a celou

ruskou duší.

Vysoký odzemek -- a už stál zase v pozoru a ukláněl se nadšeně

tleskajícím partyzánům.

Rušno a veselo bylo v Čechově chaloupce.

»Maminko, a jak to uděláte s úřady?« zeptal se major Murzin.

»To si já už vyřídím,« a mávla bezstarostně rukou. »Hlavní věc,

že mašíka už nedostanou!«

Bylo k večeru.

Slunce právě zapadlo kdesi za kopcem, když přiběhla Slávkova hlídka.

»Jdou sem Němci!«

»Prohlídka?«

»Nevím. Jdou řetězově směrem k lesu!«

Major stál už u okna a díval se ke vsi.

Všichni pohlíželi tázavě na jeho tvář. Byli připraveni vyskákat

okny a ukrýt se v lese. Rozkáže-li ovšem, budou se bít.

»Je pozdě na útěk,« řekl chvatně major. »Skloňte se, aby vás nebylo

vidět. Ženy do sklepa!«

Milka s matkou se chtěly bránit, ale Slávek na ně významně pohlédl.

Copak neznají majora Murzina? Copak nevědí, že je to člověk železné

vůle, který nesnese odporu?

Beze slova odešly do úkrytu.

Major se postavil za záclonu. Vedle něho komisař Štěpánov. Sami

viděli, ale z ulice nemohli být spatřeni. Samopaly měli připraveny.

Bude-li třeba, přirazí Němce k zemi ničivou palbou a umožní útěk

svým druhům.

Němci postupovali v dlouhém řadu od vesnice k lesu. Jdou bez

zastávky, nic neprohlížejí. Je to řetězový průzkum lesa? Jdou

po nějaké stopě? Jdou za určitým cílem? Či je to jenom cvičení,

jaká konávali dosti často, aby poznali hošťálkovské lesy?

Jdou přímo k Čechově chalupě! Dva nejbližší vojáci se dívají do

oken!

Major se Štěpánovem bezděky poodstoupili.

Rozhodující vteřiny!

Zastaví se?

Jdou dál! Jdou dál!

Oba mužové si oddychli.

Ne snad, že by se báli. Ale byli odpovědni za život svých partyzánů.

A škoda každého chlapce, který zbytečně zahyne!

»Cvičení,« zašeptal Štěpánov.

Partyzáni si zase posedali. Obě ženy vylezly z úkrytu.

»Ale prohnali nás!« zahrozila tetička k lesu.

»To nic, maminko,« chlácholil ji major. »Teď se však už přece jen

rozejdeme...«

»No, zdržovat vás nemůžeme,« souhlasila. »Germáni se mohou každou

chvíli vrátit a třeba by se některý zastavil na trochu vody nebo

něco takového. Tak počkejte, pane majore, a vy všichni také -- jen

co vám tu něco zabalíme...«

Tetička odběhla do komory. Vrátila se s náručím papíru. Však jí

to dalo, než si jej opatřila!

Dala se s Milkou do balení. Šlo jim to jako na běžícím pásu. Papír,

jelito, jitrnice, maso -- papír, jelito, jitrnice, maso -- papír,

jelito, jitrnice, maso -- -- --

Třicet balíčků bylo hotovo za několik minut.

Loučení bylo víc než srdečné.

»Až budeme dělat zabijačku tam, v Rossii,« řekl major, »budeme

při tom myslit na vás.«

»Jen co byste se toho brzy dočkali,« pokyvovala hlavou tetička.

»Přála bych vám to ze srdce.«

»A třeba si k vám zajedeme ještě jednou,« loučil se kapitán Štěpánov.

»Nebo ještě lépe, zajedeme si pro vás.«

»Oh, to by šlo těžko!« zasmála se Milka.

»Proč?«

»Tak dlouhá cesta --!«

»Cesta za dobrými lidmi je vždycky krátká,« zvážněl Štěpánov. »I

když jsou na druhém konci světa.«

Po těchto slovech rychle odešel.

Nad krajem ležela už tichá zimní noc.

»Jen ať se jim něco nestane!« strachovala se tetička.

»Já se o ně nebojím,« uklidňovala ji Milka.

»Ale ti Němci --!«

»Partyzáni jsou v lese jako doma. Zahlídnou nepřítele desetkrát

dříve než on je.« Rychle sklidily zbytky po zabíjačce.

»Měla bych umýt podlahu,« řekla Milka. »Kdyby sem někdo přišel,

zhrozil by se, jak to tu vypadá!«

»To můžeš,« souhlasila matka. »Já se zatím podívám před chalupu,

není-li tam slyšet nějakou střelbu.«

Zatím co Milka drhla, matka postávala venku. Jak míjely minuty,

tak se uklidňovala. Les byl stále tichý, mlčenlivý.

Když byla Milka hotova, vyšla ven.

»Pojďte už domů, mami! Nemrzněte tam!«

»Věř, děvčico, ani mi není zima. Mám takovou radost, že jsme těm

chlapcům pomohly trochu zpříjemnit jejich těžký život...«

»Já také,« řekla Milka a bylo jí do zpěvu. Náhle si však na něco

vzpomněla: »Ale co bude zítra, mami?«

»Myslíš -- na obci?«

»Ano.«

»Žádné strachy! Zas to nějak dopadne,« mávla rukou matka. »Hlavní

věc, že mašík už je pryč!«

Na obci nebyli nijak překvapeni.

»Dostali jsme přípis, paní Čechová,« řekl starosta. »Každý občan,

kterému seberou mašíka, musí být vyslýchán třikrát: na obci, na

četnické stanici a v zámku.«

»Na gestapu?« tvářila se klidně tetička.

»Ano, na gestapu.«

Všechny její odpovědi byly zapsány do protokolu, který spisoval

tajemník.

V kanceláři bylo několik lidí. Známých i neznámých. Starosta si

něco poznamenával na kousek papíru.

Když byl výslech u konce, vzal protokol a podal jej tetičce.

Přitom vsunul do něho kousek papíru, na nějž při výslechu psal.

»Tento protokol nám podepíšete, paní Čechová,« řekl. »Dobře si

přečtěte, souhlasí-li zápis s vaší výpovědí.«

Jeho ukazováček spočinul na vloženém papírku. Tetička porozuměla.

Četla: Zapamatujte si, co jste tu vypovídala! Na stanici i na

gestapu musíte mluvit přesně tak jako u nás!

Znovu a znovu si četla všechny otázky i odpovědi.

»Souhlasí to,« řekla.

Podepsala protokol a vděčně pohlédla na starostu:

»Děkuji vám, pane starosto!«

»Není zač,« odpověděl chladně a s úřední tváří zvolal: »Další!«