Helena: Ale Prime, nech toho protivného tajemství života! Co ti je po
nějakém tajemství? Pojď se podívat, honem!
Primus: (jde za ní k oknu) Co chceš?
Helena: Slyšíš? Ptáci zpívají. Ach, Prime, já bych chtěla být ptákem!
Primus: Čím?
Helena: Já nevím, Prime. Mně je tak divně, já nevím, co to je jsem jako
pošetilá, ztratila jsem hlavu, bolí mě tělo, srdce, všechno bolí--A
co se ti mně stalo, ach, to ti neřeknu! Prime, já musím, myslím,
umřít!
Primus: Není ti někdy, řekni, Heleno, jako by bylo lépe umřít? Víš, snad
jenom spíme. Včera ve spaní jsem zas mluvil s tebou.
Helena: Ve spaní?
Primus: Ve spaní. Mluvili jsme nějakým cizím nebo novým jazykem, protože
si ani slovo nepamatuju.
Helena: O čem?
Primus: To nikdo neví. Já sám jsem tomu nerozuměl, a přece vím, že jsem
nikdy nemluvil nic krásnějšího. Jak to bylo a kde, nevím. Když jsem se
tě dotkl, mohl jsem umřít. I místo bylo jiné než všechno, co kdo na
světě viděl.
Heleno: Já jsem ti našla místo, Prime, to se podivíš. Bydleli tam lidé,
ale teď to zarostlo a jakživ tam nikdo nepřijde. Jakživ nikdo, jenom
já.
Primus: Co tam je?
Helena: Nic, domek a zahrada. A dva psi. Kdybys viděl, jak mně lížou ruce,
a jejich štěňata, ach, Prime, nic snad není krásnějšího! Vezmeš je na
klín a chováš a pak už nemyslíš na nic a nestaráš se o nic, až slunce
zapadne; když potom vstaneš, je ti, jako bys udělal stokrát víc než
mnoho práce. Ne, jistě, já nejsem k ničemu; každý říká, že nejsem k
žádné práci. Já nevím, jaká jsem.
Primus: Jsi krásná.
Helena: Já? Jdi, Prime, co jsi to řekl?
Primus: Věř mně, Heleno, já jsem silnější než všichni Roboti.
Helena: (před zrcadlem) Já že jsem krásná? Ach, ty hrrozné vlasy, kdybych
si do nich mohla něco dát! Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů
květiny, ale není tam ani zrcadla ani nikdo--(nakloní se k zrcadlu)
Ty že jsi krásná? Proč krásná? Jsou krásné vlasy, které tě jenom tíží?
Jsou krásné oči, které zavíráš? Jsou krásné rty, do kterých se jen
koušeš, aby to bolelo? Co je to, nač je to, být krásná?--(uvidí v
zrcadle Prima) Prime, to jsi ty? Pojď sem, ať jsme tam vedle sebe!
Hleď, ty máš jinou hlavu nežli já, jiná ramena, jiná ústa--Ach,
Prime, proč se mi vyhýbáš? Proč musím za tebou běhat celý den? A pak
ještě říkáš, že jsem krásná!
Primus: Ty utíkáš přede mnou, Heleno.
Helena: Jak jsi se učesal? Ukaž (vjede mu oběma rukama do vlasů) Sss,
Prime, nic není na hmat jako ty! Počkej, musíš být krásný! (vezme z
umyvadla hřeben a češe Primovi vlasy do čela)
Primus: Není ti někdy, Heleno, že najednou ti tluče srdce: Teď, teď se
musí něco stát--
Helena: (dá se do smíchu) Podívej se na sebe!
Alquist: (vstává) Co--cože, smích? Lidé? Kdo se vrátil?
Helena: (pustí hřeben) Co by se s námi, Prime, mohlo stát?
Alquist: (motá se k ním) Lidé? Vy--vy--vy jste lidé?
(Helena vykřikne a odvrátí se)
Alquist: Vy jste snoubenci? Lidé? Odkud se vracíte? (hmatá na Prima) Kdo
jste?
Primus: Robot Primus.
Alquist: Jak? Ukaž se, děvče! Kdo jsi!
Helena: Robotka Helena.
Alquist: Robotka? Obrat se! Co, ty se stydíš? (bere ji za rameno) Ukaž se
mi, Robotko!
Primus: Jářku, pane, nechat ji!
Alquist: Jakže, ty ji chráníš?--Jdi ven, děvče!
(Helena vyběhne)
Primus: Nevěděli jsme, pane, že tu spíš.
Alquist: Kdy byla udělána?
Primus: Přede dvěma roky.
Alquist: Od doktora Galla?
Primus: Jako já.
Alquist: Tak tedy, milý Prime, já-----já musím dělat nějaké pokusy na
Gallových Robotech. Záleží na tom všechno další, rozumíš?
Primus: Ano.
Alquist: Dobrá, doveď to děvče do pitevny. Budu ji pitvat.
Primus: Helenu?
Alquist: Nu ovšem, říkám ti. Jdi, připrav všechno. -- Nu tak, bude to? Mám
zavolat jiné, aby ji přivedli?
Primus: (uchopí těžkou třecí paličku) Hneš-li se, rozbiju ti hlavu!
Alquist: Tak tedy rozbij! Jen rozbij! Co budou pak dělat Roboti?
Primus: (vrhne se na kolena) Pane, vezmi si mne! Jsem stejně udělán jako
ona, ze stejné látky, stejného dne! Vezmi si můj život, pane!
(rozhaluje kazajku) Řež tady, tady!
Alquist: Jdi, já chci pitvat Helenu. Dělej honem.
Primus: Vezmi si mne místo ní; řež do těchhle prsou, ani nevykřiknu, ani
nevzdychnu! Vezmi stokrát můj život--
Alquist: Pomalu, hochu. Ne tak marnotratně. Copak ty nechceš žít?
Primus: Bez ní ne. Bez ní nechci, pane. Nesmíš zabít Helenu! Co ti to
udělá, vzít mně život?
Alquist: (dotýká se něžně jeho hlavy) Hm, já nevím--Poslyš, chlapíku,
rozmysli si to. Je těžko umírat. A je, vidíš, je lépe žít.
Primus: (vstává) Neboj se, pane, a řež. Jsem silnější než ona.
Alquist: (zazvoní) Ach, Prime, jak je dávno, co jsem byl mladým člověkem!
Neboj se, Heleně se nic nestane.
Primus: (rozepíná kazajku) Jdu, pane.
Alquist: Počkej.
(Vejde Helena)
Alquist: Pojď sem, děvče, ukaž se mi! Ty tedy jsi Helena? (hladí ji po
vlasech) Neboj se, necouvej. Pamatuješ se na paní Dominovou? Ach,
Heleno, jaké ta měla vlasy! Ne, ne, ty se na mne nechceš podívat. Tak
co, děvče, je pitevna uklizena?
Helena: Ano, pane.
Alquist: Dobře, pomůžeš mi, viď? Budu pitvat Prima.
Helena: (vykřikne) Prima?
Alquist: Nu ano, ano, musí to být, víš? Chtěl jsem--vlastně--ano, chtěl
jsem pitvat tebe, ale Primus se nabídl za tebe.
Helena: (zakryje si tváře) Primus?
Alquist: Ale ovšem, co na tom? Ach, dítě, ty umíš plakat? Řekni, co záleží
na nějakém Primovi.
Primus: Netrap ji, pane!
Alquist: Ticho, Prime, ticho!--K čemu ty slzičky? Nu bože, nebude Prima.
Zapomeneš na něj do týdne. Jdi, buď ráda, že žiješ.
Helena: (tiše) Já půjdu.
Alquist: Kam?
Helena: Abys mne pitval.
Alquist: Tebe? Jsi krásná, Heleno. Bylo by tě škoda.
Helena: Půjdu. (Primus jí zastupuje cestu) Pusť, Prime! Pusť mne tam!
Primus: Nepůjdeš, Heleno! Prosím tě, jdi, tady nesmíš být!
Helena: Já skočím z okna, Prime! Půjdeš-li tam, skočím z okna!
Primus: (zadrží ji) Nepustím! (k Alquistovi) Nikoho, starý, nezabiješ!
Alquist: Proč?
Primus: My--my--patříme k sobě.
Alquist: Ty jsi řekl. (otevře dveře ve středu) Ticho. Jděte.
Primus: Kam?
Alquist: (šeptem) Kam chcete. Heleno, veď ho. (strká je ven) Jdi, Adame.
Jdi, Evo; budeš mu ženou. Bud jí mužem, Prime.
(Zavírá za nimi)
Alquist: (sám) Požehnaný dni! (jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky
na zem) Svátku dne šestého! (sedne u psacího stolu, hází knihy na zem;
pak otevře bibli, listuje a čte) "A stvořil Bůh člověka k obrazu svému
k obrazu Božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh
a řekl Rosttež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte
nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všemi živočichy,
kteří se hýbají na zemi. (vstává) A viděl Bůh vše, co byl učinil, a
bylo velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý." (jde do středu
pokoje) Den šestý! Den milosti. (padá na kolena) Nyní propustíš, Pane,
služebníka svého--svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista. Rossume,
Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té
dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel
lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo,
život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z
lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k
ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu
naše uměni, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme
zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména
velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a
svěříš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v
pokoji; neboť uzřely oči mé--uzřely--spasení tvé skrze lásku, a
život nezahyne! (vstává) Nezahyne! (rozpřáhne ruce) Nezahyne!