Busman:--že to prakticky nemá ani tolikhle významu.
Fabry: Busman má pravdu.
Busman: To si myslím, holenku. A víte, hoši, co zavinilo tohle nadělení?
Fabry: Co tedy?
Busman: Počet. Udělali jsme Robotů příliš mnoho. Namoutě, to se přece dalo
čekat: jak budou jednou Roboti silnější než lidstvo, nastane tohleto,
musí to nastat, víme? Haha, a my jsme se postarali, aby to bylo co
nejdřív; vy, Domine, vy, Fabry, a já, chlapík Busman.
Domin: Myslíte, že je to naše vina?
Busman: Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel! I
toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty.
Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a přitom jsme
žvanili--o technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých
věcech. Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit. Zatím to
všechno běželo vlastní tíhou, rychleji, rychleji, pořád rychleji--A
každá mizerná, kramářská, špinavá objednávka přidala k lavině kamínek.
Tak, lidičky.
Helena: To je ohavné, Busmane!
Busman: Je, paní Heleno. Já jsem také měl svůj sen. Takový busmanovský sen
o novém hospodářství světa; tuze krásný ideál, paní Heleno, hanba
mluvit. Ale když jsem tadyhle dělal bilanci, přišlo mně do hlavy, že
historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných,
mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec. Všecky
myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda
k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum Vesmíru, s nápisem
Ejhle, člověk. Punktum. A teď byste mně mohli říci, co vlastně budeme
dělat.
Helena: Busmane, pro tohle máme zahynout?
Busman: Mluvíte ošklivě, paní Heleno. My přece nechceme zahynout. Já aspoň
ne. Já chci být ještě živ--
Domin: Co chcete dělat?
Busman: Jemináčku, Domine, chci se z toho dostat ven.
Domin: (zastaví se nad ním) Jak?
Busman: Po dobrém. Já vždycky po dobrém. Dejte mně plnou moc, a já to s
Roboty vyjednám.
Domin: Po dobrém?
Busman: To se rozumí. Já jim, dejme tomu, řeknu"Páni Roboti, vaše
blahorodí, vy máte všechno. Máte rozum, máte moc, máte zbraně; ale my
máme jedno zajímavý lejstro, takový starý, žlutý, špinavý papír--"
Domlela: Rossumův rukopis?
Busman: Ano. "A tam," řeknu jim, "je vylíčen váš vznešený původ, vaše
urozená výroba a tak dále. Páni Roboti, bez toho počmáraného papíru
nevyrobíte ani jednoho nového kolegu Robota; za dvacet let, s
odpuštěním, pojdete jako jepice. Velectění, byla by vás náramná škoda.
Víte co," řeknu jim, vy nás pustíte nás všechny lidi na Rossumově
ostrově, na tamhletu loď. Za to vám prodáme továrnu a tajemství
výroby. Nechte nás spánembohem odejet a my vás necháme spánembohem se
vyrábět, dvacet tišíc, padesát tisíc, sto tisíc kusů denně, jak budete
chtít. Páni Roboti, to je poctivý obchod. Něco za něco." Takhle bych
jim to řekl, hoši.
Domin: Busmane, vy si myslíte, že pustíme z rukou výrobu?
Busman: Myslím, že pustíme. Když ne po dobrém, tedy, hm. Buď to prodáme,
nebo to tady najdou. Jak chcete.
Domin: Busmane, můžeme Rossumův rukopis zničit.
Busman: Ale spánembohem, můžeme zničiti všechno. Krom rukopisu taky sebe--
a jiné. Dělejte, jak rozumíte.
Hallemeier: (obrátí se od okna) Jářku, má pravdu.
Domin: My--my že bychom prodali výrobu?
Busman: Jak chcete.
Domin: Je nás tu... přes třicet lidí. Máme prodat výrobu a zachránit
lidské duše?, nebo máme ji zničit a--a--a nás všechny s sebou?
Helena: Harry, prosím tě
--#/
Domin: Počkej, Heleno. Tady jde o příliš vážnou otázku. Hoši, prodat, nebo
zničit? Fabry?
Fabry: Prodat.
Domin: Galle!
Dr. Gall: Prodat.
Domin: Hallemeiere!
Hallemeier: U sta hromů; to se rozumí, že prodat!
Domin: Alquiste!
Alquist: Vůle boží.
Busman: Haha, jemine, vy jste blázni! Kdo by prodal celý rukopis?
Domin: Busmane, žádný podvod!