Domin: Naprosto lhostejní, drahá slečno. Není ani stopy po nějaké
náklonnosti.
Helena: Oh, to je--hrrozné!
Domin: Proč?
Helena: Je to--je to--tak nepřirozené! Člověk ani neví, má-li si je
proto ošklivit, nebo--jim závidět--nebo snad--
Domin:--je litovat.
Helena: To nejspíš!--Ne, přestaňte! Nač jste se chtěl ptát?
Domin: Rád bych se zeptal, slečno Gloryová, nechcete-li si mne vzít.
Helena: Jak vzít?
Domin: Za, muže.
Helena: Ne! Co vás to napadlo?
Domin: (dívá se na hodinky) Ještě tři minuty. Nevezmete-li si mne, musíte
si vzít některého z ostatních pěti.
Helena: Ale chraň bůh! Proč bych si ho brala?
Domin: Protože vás všichni po řadě požádají.
Helena: Jak by se mohli opovážit?
Domin: Lituji velice, slečno Gloryová. Zdá se, že se do vás zamilovali.
Helena: Prosím vás, ať to nedělají! Já--já hned odjedu.
Domin: Heleno, snad jim neuděláte takový zármutek, že byste je odmítla?
Helena: Ale vždyť--vždy si nemohu vzít všech šest!
Domin: Ne, ale aspoň jednoho. Nechcete-li mne, tedy Fabryho.