Helena:--plno úředníků.
Domin: To jsou Roboti. Všichni naši úředníci jsou Roboti. Až uvidíte
továrnu--
(v tom spustí tovární píšťaly a sirény)
Domin: Poledne. Roboti nevědí, kdy přestat v práci. Ve dvě hodiny vám
ukážu díže.
Helena: Jaké díže?
Domin: (suše) Měsidla na těsto. V každém se míchá látka na tisíc Robotů
najednou. Potom kádě na játra, mozky a tak dále. Pak uvidíte továrnu
na kosti. Potom vám ukážu přádelnu.
Helena: Jakou přádelnu?
Domin: Přádelnu nervů. Přádelnu žil. Přádelnu, kde běží najednou celé
kilometry zažívacích rour. Pak je montovna, kde se to dává dohromady,
víte, jako automobily. Každý dělník přidělá jen jednu součást, a zas
to samočinně běží dál k druhému, třetímu, donekonečna. To je
nejzajímavější podívaná. Pak přijde sušárna a skladiště, kde čerstvé
výrobky pracují.
Helena: Proboha, hned musejí pracovat?
Domin: Pardon. Pracují, jako pracuje nový nábytek. Zvykají si na
existenci. Jaksi uvnitř srůstají či co. Mnoho v nich dokonce nově
narůstá. Rozumíte, musíme nechat drobet místa pro přirozený vývoj. A
zatím se výrobky apretují.
Helena: Co to je?
Domin: Tolik co u lidí "škola". Učí se mluvit, psát a počítat. Mají totiž
úžasnou paměť. Kdybyste jim přečetla dvacetisvazkový Naučný slovník,
budou vám všechno opakovat po pořádku. Něco nového nikdy nevymyslí.
Mohli by docela dobře učit na univerzitách. Pak se roztřídí a
rozešlou. Denně patnáct tisíc kusů, nepočítajíc stálé procento
vadných, které se hodí do stoupy... a tak dále a tak dále.
Helena: Zlobíte se na mne?
Domin: Ale chraň bůh! Myslím jen, že .. že jsme mohli mluvit o jiných
věcech. Je nás tu jen hrstka mezi stotisíci Roboty, a žádná žena.
Mluvíme jen o výrobě, celý den, každý den--Jsme jako prokletí, slečno
Gloryová.