Jen šerif stál klidně u nálevny a chladným pohledem pozoroval bouři
nevole, kterou vyvolalo jeho sdělení. Po chvíli zacinkal sklenicemi.
Shromáždění zase ztichlo.
„Máte pravdu, přátelé,“ a slovo ‚přátelé‘ vyslovil s tak ledovým
přízvukem, že nikdo nemusel být ani na okamžik na pochybách, co si
šerif myslí. „Vypadá to skutečně jako čiré šílenství, a ten, kdo by
se štafetové jízdy zúčastnil, musel by být připraven na všechno. Ale
právě proto není k tomu nikdo nucen. Přihlášky jsou dobrovolné.“
„Však proto!“ oddechl si kdosi polohlasitě.
Šerif se nedal rušit a pokračoval:
„A proto se vás táži: kdo se dobrovolně hlásí, že zaveze balíček sera
z Unalakliku do Nome?“
Ticho, které nastalo po této otázce, nebylo rušeno ani jediným
slovem. Někteří mužové sklopili zrak, poněvadž se chtěli vyhnout
pátravému pohledu šerifovu. Jiní se zvědavě rozhlíželi přeplněnou
místností. Na některých tvářích se objevily pohrdavé úsměvy.
A do tohoto trapného ticha se ozval zezadu jasný, jakoby kovový hlas:
„Já!“
Všichni sebou překvapeně trhli a podívali se dozadu.
Jakže? Gunnard Kasson? Ten vytáhlý chlapík hubených tváří a přísně
stažených rysů, který se k nim přistěhoval s ženou a dvěma dětmi před
několika lety až odněkud z Finska?
Ano, byl to on. Za celou dobu jednání nepromluvil ani jediného slova.
Všechny poznámky jedním uchem zaslechl a druhým vypustil. Stál v
koutě zamlklý a nějak hluboce zamyšlený. Ozval se teprve tehdy, když
se mělo mluvit stručně a věcně.
Sesypali se na něho jako vosy.
„Člověče, víte, co to znamená -- jet v této době do Nome?“
„Vím.“
„A víte, že můžete očekávat daleko spíše smrt než návrat domů?“
„Vím.“
„Zapomínáte na rodinu!“
„Ne.“
„Co si tu počnou vaše děti bez vás? Je vidět, jak je máte rád.
Správný otec se stará především o svou vlastní rodinu!“
„Ano, a myslí na své děti!“ dorážel jiný.
Ale to již bylo i na klidného Gunnarda Kassona trochu mnoho. Popošel
kupředu a postavil se vedle šerifa. V očích se mu rozhořel podivný
ohníček.
„Vzpomněli jste mých dětí. Nuže, právě na ně jsem myslil po celou tu
dobu, co nám šerif vyprávěl o tragedii v Nome. A přihlašuji-li se k
jízdě, tedy jen proto, že mám své děti rád. Dovedu si představit, co
bychom cítili všichni, kdyby epidemie vypukla u nás a kdybychom byli
odkázáni -- tak jako jsou teď Nomští -- na cizí pomoc. Pak bych chtěl
slyšet vaše poznámky o statečných mužích, kteří ze strachu o svůj
život nečinně přihlížejí k tomu, jak desítky dětí se potácejí mezi
životem a smrtí. Ale teď už nechci slyšet nic -- a hlavně ne o své
rodině. Přihlásil jsem se a pojedu.“
Shromáždění zmlklo. Muži v rozpacích mačkali své čepice. Sklopili
hlavy a nesrozumitelně bručeli. Gunnard Kasson jim zasadil těžkou
ránu.
A zase promluvil šerif:
„Kdo chce jet s Kassonem?“
Téměř všechny ruce vyletěly do výše.
Šerif se usmál. A z jeho hlasu vyprchal všechen chlad, když
pokračoval:
„Byla to jen malá lest, přátelé, a vy mi ji jistě prominete. Kasson
totiž pojede sám. Chtěl jsem se jen přesvědčit, mám-li před sebou
shromáždění mužů nebo zbabělců. Však už jsem se v duchu rozhodoval,
že se vzdám svého úřadu a pojedu sám. Neboť nebylo by velkou ctí stát
v čele obce, jejíž mužové nemají smyslu pro povinnost.“
A obrácen ke Kassonovi, dodal:
„Děkuji vám, Kassone! Děkuji vám za všechny děti z Nome. A za děti
celého světa.“
Když tiskl Kassonovi ruku, sálem zazněl potlesk. Nakonec se strhl
téměř spor o to, kdo má jet. Ale jelikož se Kasson přihlásil první,
zůstalo při něm.
Všichni se k němu tlačili a podávali mu ruce. Zastyděli se za
nedostatek pochopení pro utrpení bližního. Trápily je výčitky svědomí
za sobectví, které se jich na několik okamžiků zmocnilo. A snažili se
to odčinit aspoň tím, že radili Kassonovi, jak se má připravit na
nebezpečnou cestu.
Zatím šerif spěchal k poštovnímu úřadu.
A za několik minut letěla do Nome radostná zpráva. Byla sice stručná,
ale ležela v ní všechna krása a hrdost člověka:
„Unalaklik připraven. Pojede Gunnard Kasson.“
Téhož dne přijalo Nome ještě čtyři telegrafické zprávy:
„Ruby -- hotovo. Leonard Seppala.“
„Hot Springs -- připraveni. Emil Erikson.“[4]
„Tolovana. Startuje Wurd Kalland.“
„Nenana. Spojení s Tolovanou navázáno. Jede Will Shannon. Vyrazil
dnes v poledne.“
Doktor Welch zašel k večeru na poštovní úřad. Měl za sebou další den
perné práce. Epidemie se šířila úžasnou rychlostí. Každou hodinu byly
hlášeny nové a nové případy. Kromě Kudlaga zemřeli dva jiní pacienti.
Přišel na poštu ve chvíli, kdy úředník Smith přepisoval poslední
značky Morseovy abecedy. Doktor Welch uchopil nedočkavě telegram z
Nenany a četl. Sotva dočetl, v očích se mu zatřpytily horké slzy.
Slzy obdivu a vděčnosti.
Už jedou!
Vezou záchranu, vezou život pro desítky ohrožených dětí! Kéž dojedou
včas!
Pohlédl k městu.
Zazdálo se mu, jako by černý stín smrti zbělel, zeslábl, zvedl se nad
střechy domů. Ale pak zůstal stát a nehnutě visel nad městem.
Doktor Welch se zachvěl. Uvědomil si, že nebezpečí bylo zmenšeno, ale
zdaleka ne zažehnáno. Osud města Nome spočívá v rukou několika
odvážných mužů.