Malý hotel v Unalakliku byl přeplněn. A stále ještě přicházeli noví
mužové. Někteří stáli u rozpálených kamen, jiní seděli u stolů.
Čekali na příchod šerifa a živě rozmlouvali.
„Jsem opravdu zvědav, proč nás dal zavolat,“ ozval se lovec Finke.
„Možná, že vyšel zase nějaký výnos o zvýšení daní,“ řekl krejčí
Stilding, drobný mužíček, který byl pravým opakem hromotluka Finkeho.
„A dejte pokoj s daněmi,“ zabručel hostinský. „Vždyť už teď jsou tak
vysoké, že ani nevím, kde mi hlava stojí.“
„No, no, jen pomalu, Same,“ škádlil ho krejčí. „Ten, s kým je to
opravdu zlé, obyčejně nenaříká.“
„Jen vás postavit tak na půl roku na mé místo,“ tvářil se zkroušeně
hostinský. „Potom byste mluvil jinak.“
„Eh, co, každý máme dost svých trampot,“ mávl rukou Finke. „A --
abych nezapomněl... žena přinesla z obchodu nějakou poplašnou zprávu
z Nome. Nevíte o tom nic?“
„Prý tam řádí nějaká epidemie,“ sděloval ochotně krejčí. „Ovšem --
nevím, co je na tom pravdy. Třeba je to zase jen bluf.[3] To víte,
každý je zavřen mezi čtyřmi stěnami, kloudné práce není -- a tak se
vymýšlejí různé sensační zprávy, abychom se měli čím pobavit.“
[3: Bluf = vylhaná zpráva.]
„Ale ne,“ zavrtěl hlavou hostinský, „něco na tom bude. Poštmistr
dokonce řekl, že tam nemají dostatek léků -- nebo něco takového.“
„Hm, to by bylo špatné,“ pronesl rozvážně Finke.
Krejčí Stilding se chtěl právě rozpovídat o všech nemocech, které
prodělal, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupil šerif
Unalakliku, hlučně pozdravován shromážděnými muži.
Postavil se před nálevnu, a když všechno ztichlo, začal:
„Mužové! Snad jste překvapeni, že jsem vás dal tak neočekávaně
svolat. Ale věc, o niž jde, je tak vážná a naléhavá, že ji nemohu
odkládat.“
Shromáždění zbystřilo pozornost.
„Snad jste již slyšeli, že v Nome vypukl záškrt. Doktor Welch
potřebuje co nejrychleji zásobu čerstvého sera. Objednal je v
Seattle. Letadlo je dopravilo do Anchorage, ale dále se nemohlo
odvážit. V této chvíli je balíček na cestě do Nenany, kam bude
dopraven pravděpodobně dnes v poledne. Ale jde o to, jak jej dopravit
z Nenany do Nome.“
Šerif se zadíval na muže, jako by očekával jejich návrh.
Shromáždění mlčelo. Jen od stolu u kamen se ozval nesmělý hlas:
„Hm, to půjde těžko.“
„Doktor Welch uvážil všechny okolnosti,“ pokračoval šerif. „A nakonec
dospěl k rozhodnutí, že to nepůjde jinak, než sestavit štafetu. Dnes
mi byl doručen jeho telegram.“
Když jej přečetl, sál mlčel. Ale jen na chvíli. Neboť hned potom se
ozvalo několik výkřiků:
„Vždyť to je nemožné!“
„V tomhle čase, kdy by člověk ani psa nevyhnal -- do Nome?“
„To je čiré šílenství!“
„Ono se to lehko řekne: sestavte štafetu! Ale kdo má jet?“
„To by byla vyložená jízda smrti!“