Doktor Welch popošel k oknu a zahleděl se do temné noci. Jeho prsty
neklidně bubnovaly na okenní tabuli. Z jeho bledé tváře bylo možno
vyčísti, jak horečně o čemsi přemýšlí.
Oznamte, co s ním!
Jak je to kruté a ubohé zároveň! Ve vzdálenosti několika set
kilometrů leží balíček, který pro jejich město znamená život.
Nebude-li doručen včas, desítky lidí -- dětí i dospělých -- bezmocně
zahynou. A on bude chodit od jednoho nemocného k druhému, bude se
dívat do jejich lesknoucích se očí, bude jim dávat injekce, jejichž
účinek rychle vyprchá, a na všechny otázky musí jen pokrčit rameny a
zlomeným hlasem odpovídat: „Ale ano...sera je dost...ovšem, je v
Nenaně. Co s ním?“
K čemu jsou všechny vynálezy moderní techniky, nedovedou-li se
uplatnit tam, kde jde o záchranu lidských životů? K čemu jsou auta v
této rozervané zemi? K čemu letadla uprostřed polární zimy?
A do jeho myšlenek se začalo vkrádat něco jako trpká výčitka. Proč se
usadil v této Bohem i lidmi zapomenuté zemi, v tomto ubohém městě,
které je poslední výspou civilisace na americké pevnině? Jak snadný a
pohodlný život mají lidé na jihu! Stačilo by jen zavolat do telefonu
a za několik hodin by bylo serum v rukou lékaře. A zde...?
Náhle se však vzpamatoval. Zastyděl se za tento okamžik chvilkové
slabosti. Ne, ne -- to není řeč pravého muže. Naříkat mohou zbabělci.
Vyčítat osudu jeho nepřízeň a zlobu mohou jen lidé malých srdcí.
Opravdový muž se nelekne žádných překážek. A čím více se jich postaví
v cestu, tím statečněji se s nimi rve, zápasí a vítězí!
Odstoupil od okna a jebo zrak se svezl na knihovnu. Otevřel zásuvku
se zeměpisnými knihami a chvíli v ní cosi marně hledal.
„Sylvie, nevzala jsi odtud zeměpisný atlas?“
„Já jej mám, tatínku,“ řekl Jiří.
„Ach -- ty jsi ještě vzhůru! Běžte už spat, i ty, Sylvie!“
„A co jim odpovíš?“ zeptala se paní Welchová, která si zatím přečetla
telegram a nyní s Jiřím studovali mapu Aljašky.
„Sám ještě nevím,“ odpověděl lékař. „Ale rozřešit to musím, a to
hned. Dovol, Jiří!“
Znal sice podrobně mapu Aljašky, ale přece si chtěl oživit paměť
pohledem do atlasu.
Chvilku se pozorně díval na kolečka, jež označovala osady ležící mezi
Nome a Nenanou. Potom vzal kružítko a pravítko a měřil vzdálenost
mezi jednotlivými osadami. Ale ať se to pokoušel řešit jakkoliv,
stále vrtěl hlavou.
„A nebylo by možno uspořádat nějakou výpravu z Nome, která by tam
zajela?“ napadlo paní Welchové. „Snad by se našlo několik mužů, kteří
by se o to pokusili.“
„To je vyloučeno. Že by se našli, o tom nepochybuji. Ale jak dlouho
by jim ta cesta trvala? A zatím -- kolik životů by tu bylo zmařeno!“
„Nebo kdyby to poslali z Nenany na motorových saních!“ zajiskřilo se
v očích Jiřímu.
Lékař se usmál a pohladil syna laskavým pohledem.
„To ještě nevíš, chlapče, co je Aljaška. Ano, kdyby to byla rovná
pláň, na které není překážek -- proč ne? Motorové sáně by tu byly
jistě nejdříve. Ale dovedeš si představit, co všechno čeká na jezdce
v těchto pustých a zrádných končinách? Není-li možno použíti letadla,
zbývá jen jediný prostředek. A to je --“
„Psí spřežení!“ vpadl mu do řeči Jiří.
„Ano. A ten, kdo by je chtěl řídit, musel by mít nervy jako z ocele,
oči bystré jako sokol, musel by být mrštný jako rys a hbitý jako
jelen. A musel by znát krajinu, protože jinak by určitě zbloudil a
zahynul.“
Všichni se odmlčeli. V pokoji zavládlo stísněné ticho. Jen kyvadlo
hodin stejnoměrně odpočítávalo vteřiny, které se rychle měnily v
minuty, z nichž každá jim nemilosrdně připomínala tvrdou skutečnost.
Jiří pozvedl hlavu a podíval se na otce. Viděl jeho ustaranou tvář,
unavené oči -- a pojednou mu ho bylo tak líto, že nemohl vydržet na
místě. Zvedl se a přecházel po pokoji. Což není opravdu pomoci?
Zpropadený balíček! Uvázne v Nenaně -- a potom by ještě někdo možná
vyčítal tatínkovi, že si s tím nedovedl poradit!
O dopravu by tak celkem ani nešlo. Vždyť výpravu, jakou navrhla
maminka, by bylo možno odeslat přímo z Nenany -- aspoň by se ušetřila
jedna cesta. Ale jde o rychlost a čas! Co by tatínkovi pomohlo, kdyby
mu dodali serum až za měsíc! Nyní se musí jednat rychle. S balíčkem
se musí uhánět jako o závod, a třeba jej předávat jeden druhému, bez
přestávky, bez oddechu, tak jako to oni dělali nedávno v tělocviku --
a tu se Jiří náhle zastavil.
Přiskočil k otci, pověsil se mu na krk a radostně zvolal:
„Tati, už to mám!“
„Co?“
„No, s tím balíčkem! Výborně! Půjde to!“
„Ale co?“ nechápal otec.