Druhého dne, sotva vyšlo slunce, zahlaholila vesnice chlapeckým
hvízdotem. To Lojza svolával pasáky. Za malou chvíli se otevřela
vrata chalup a hlídači se svými kravkami vyšli do slunného dne.
»Tak co, Lojzo?« shlukli se okolo svého vůdce.
»Knížku máš?« pátral nedočkavě Fanek.
»Mám.«
»Ukaž!«
Lojza sáhl pod kabát a vytáhl tenkou knížečku.
»Ukaž! Podívám se!« sáhl po ní nedočkavě Jožka.
»Počkej, až na pastvě!« schoval Lojza knížku do kapsy. »Musíme
si ji všichni důkladně pročíst.«
Když přišli na pastvisko, usedli do trávy. Lojza vytáhl knížku a
začal číst.
Chlapci naslouchali se zatajeným dechem. Zapomněli na krávy,
zapomněli na celý svět.
»Ach, to bude krása!« vydechl zbožně Fanek, když Lojza dočetl, a už
se v duchu viděl na Ostrově.
Lojza vzal proutek, maloval do písku a vysvětloval:
»Tak tohle je Rosava. V ní je Ostrov. Tady jsou stromy, tady jsou
keře. A zde si postavíme stany.«
»Kolik jich bude?« otázal se Mirek.
»Čtyři! Myslím, že v každém stanu budeme dva, že, Lojzo?« obrátil se
Jožka k Lojzovi.
»A ... dovedeme stany postavit?« strachoval se Cyril.
»No jej! Podívej se! To se postaví kůl,« Lojza zabodl do písku svůj
bič, »přes něj se přehodí stanové dílce -- takhle,« přehodil přes bič svůj
kabát, »a dole se to připíchne kolíky k zemi. Ale ono to nejde, ten
kabát je trochu malý,« omlouval nedokonalý názor.
»No tohle! To je docela snadné!« divil se Karel kabátu napíchnutému
na biči.
»Hm ... kůl seženeme. Ale co ty stanové dílce?« zamyslil se Mirek.
»To je nejhorší,« odpovídal vážně Lojza. »Ale my si poradíme.«
»Jak?« zaznělo rázem z několika úst.
»Uděláme si je sami,« řekl Lojza odhodlaně.
Pohlédli na něho nechápavě. Zhotovit stanové dílce? A sami?
»To se ti lehko řekne. Ale z čeho?« divil se Milan.
»Ze starých pytlů a trávnic!« vytrumfl Lojza.
»No, tohle se ti povedlo!« dali se do smíchu.
»Proč?« durdil se Lojza.
»Vždyť by to promoklo!«
»To se zas nebojte!« uklidňoval je. »Pytle podšijeme nějakými
plachtami, nahoru dáme trávnice a může lít jako z konve -- do stanu
se voda nedostane!«
»My máme doma několik starých pytlů. Jsou už trochu rozbité, naši se
bez nich obejdou,« hlásil se Jožka.
»Já bych mohl donést starý vlňák!« vykřikl Karel.
»My máme takový veliký deštník. Pod tím se docela dobře schovají
čtyři lidé,« nabízel Milan.
»Deštník -- no, nevím,« tvářil se nedůvěřivě Karel.
»Jen jej dones, Milane. Však my už s ním něco svedeme,« vybízel
Lojza.
»A já bych si nejraději udělal takovou slaměnou boudu, jakou míváme
při hlídání trnek,« řekl Fanek, vysoký pobledlý chlapec, vždycky
trochu zamyšlený. »V té bychom zaručeně nezmokli.«
»Ale jak by to vypadalo?«
»Dobře! To by byla aspoň novinka! Možná, že by nás začali napodobovat
i opravdoví skauti!« opájel se Fanek svým nápadem.
»No, víš, Fanku, není to špatné. Ale s tou slamou počkáme, až
kdybychom nesehnali nic jiného,« zavrhoval mírně jeho nápad Lojza.
»No, jak myslíš,« zabručel Fanek.
»Tak to bychom měli pytle, trávnici, vlňák, deštník -- co ještě?« Za
chvíli bylo slíbeno tolik věcí, že Lojza ani nestačil zapisovat.
Nakonec se přihlásil Cyril:
»Lojzo, mohlo by to být i něco těžkého?«
»Jak to -- těžkého?«
»No -- víš -- my máme takový starý kožich. Nikdo v něm už nechodí.
Ale to by asi nešlo, vid'?«
»Ó ano!« zvolal živě Lojza. »Právě to by bylo něco na stan! Vždyť
kožich je zaručeně nepromokavý! Ale kdyby neměl chlupy!«
»A to mi zas nevadí,« nafoukl se Cyril. »Ať mám stan chlupatý, jen
když bude nepromokavý.«
»Tož to bychom měli to hlavní,« pronesl spokojeně Lojza. »Hned
odpoledne se dáme do šití.«
»A ... co to budeme sešívat? Můj kožich je už ušitý,« nechápal Cyril.
»Ty pytle a trávnice a to všechno! Přece nemůžeme na kůl pověsit
každý pytel zvlášť!«
»Ta slaměná bouda by byla přece jen lepší,« ozval se Fanek. »Vchod
bychom udělali malý, na noc tam zavěsíme přikrývku --«
»Jdi s tou slamou! To bychom byli jako hastroši!« odmítal Mirek.
»A jak to bude s jídlem?« zeptal se Cyril.
»No, těch čtrnáct dní to vydržíme o chlebě a vodě,« řekl poťouchle
málomluvný Karel.