I
Na břehu Rosavy, kousek za Košíkovem, leželo osm chlapců. Byli to
členové Lojzovy tlupy.
Takových klukovských tlup bylo v Košíkově několik. Ale všechny
dohromady neznamenaly tolik, jako Lojzova.
Lojza i jeho kamarádi sršeli vždy vtipem a nápady. Kdo by je však
spatřil dnes, byl by udiven. Leželi mlčky a zádumčivě hleděli do
zlatých vln, v nichž se koupalo červencové slunce.
»Už toho mám dost,« řekl pojednou Lojza, vytáhlý hoch jiskrných očí.
Hněvivě pohodil bujnou kšticí a prudce vytrhl trs trávy.
»Čeho?« pohlédlo na něho několik chlapců.
»Toho, že už kdekdo odjel na prázdniny, jen my tu sedíme jako
zločinci ve vězení.«
»A je ti snad zle?« krotil ho rozvážný světlovlasý Milan. »Nikdo tě
nehlídá. Můžeš se koupat, můžeš --«
»Že nás tu nikdo nehlídá? A krávy -- to je nic? Pohni se od nich!
Vlezou někam do jetele, a večer nechoď ani domů!«
»Mne by to pasení krav nemrzelo,« ozval se Jožka, nejmenší chlapec z
celé družiny. »Ale když si představím, že ostatní kluci jsou bůhvíkde
a že se budou po prázdninách ve škole naparovat, tak mám taky zlost.«
»Proč zrovna my jsme tu museli zůstat?«
»Proč? Protože nemáme nikde bohatou tetu.«
»Anebo strýce!«
»Já bych mohl jet na prázdniny k dědečkovi, ale on bydlí přes dva
domy od našeho,« řekl kysele Mirek. Bylo vidět, že tentokrát se na
dědečka opravdu zlobí. Pročpak se nevystěhoval z Košíkova někam
daleko -- no, třeba k moři?
»Co se dá dělat, kluci!« smiřoval je s beznadějnou skutečností Cyril.
»Jen když máme co jíst!« Vytáhl z kapsy krajíc chleba namazaný
povidlím a zakousl se do něho.
»Copak Cyril!« smál se Milan. »Ten by seděl spokojeně celé prázdniny
třeba na kře ledové -- jen když bude mít nacpaný žaludek. Ale už toho
nechme a pojďme raději do vody.«
»Tak do vody, kluci, do vody!« pobízel Mirek. A aby chlapce popohnal,
vykřikl: »Kdo bude první na druhé straně?«
Rázem zapomněli na své rozladění. Bleskem strhli šaty a rozběhli se k
řece jako divoši. Voda vystříkla do výše. Tisíce kapek se zalesklo v
oslnivém slunci. Opálené paže brázdily hladinu Rosavy jako vesla.
A již se soukal na protější břeh Mirek. Byl to pomenší, horkokrevný
hoch, který vždycky chtěl být ve všem první. Za ním Fanek, Jožka a ti
ostatní -- kromě Cyrila, který se nedal žádnými plaveckými závody
vyrušit z okusování krajíce. Však byl také kulaťoučký jako soudeček.
»Ale projeli jsme se!« odfukoval Vašek.
»Až pojedeme zpět, můžeme zkusit, kdo pojede nejdéle pod vodou,«
navrhoval Milan.
»A kde je Lojza?« vzpomněl si pojednou Karel. »Páni, podívejte se, on
nezávodil!«
Všichni se ohlédli. Lojza tam ležel na břiše, hlavu v dlaních a byl
tak zamyšlen, že chlapci se skoro polekali.
»Lojzo! Co je ti, Lojzo?« zavolal Fanek.
Lojza zvedl hlavu, potom prudce vyskočil.
»Už to mám, kluci! Už to mám!« vykřikl jásavě.
»Co máš?« letělo od lesa jako ozvěna.
»Pojďte! Uvidíte!«
Plác! plác! vrhali se hoši zase do vody.
Mirek byl opět první na břehu.
»Tak co je, Lojzo?« přihnal se k němu jako divý. »Počkej, až tu budou
všichni!«
»Tak mluv!« doráželi.
»Kluci, mám nápad! Pojedeme na prázdniny,« řekl Lojza a vítězoslavně
se rozhlédl po chlapcích.
»Pojedeme? Leda že by na trakaři na pastvu. Já že kdo ví co!«
procedil Vašek.
»Mlč, prosím tě!« okřikl ho Mirek. »Jak to myslíš, Lojzo?«
»Půjdeme tábořit!«
»Páni! To by bylo něco!« zajiskřilo se chlapcům v očích.
»Ale jak bychom to udělali? A kam bychom šli?«
»Když budeme chtít, všechno půjde. A tábořit půjdeme na Ostrov,« řekl
Lojza pevně.
»Na Ostrov!« opakovali chlapci radostně a před očima se jim zjevil
neveliký ostrůvek uprostřed Rosavy, k němuž si udělali jedné červnové
neděle výlet.
»Ale jak bychom tam převezli své věci?« zeptal se Cyril.
»Třeba ... no ... mohli bychom si udělat pramici ... nebo ... no ...
to by se už nějak zařídilo,« odpovídal Lojza.
»Lojzo, jdeme!« zajásal Mirek. »Kluci, kdo půjde?«
Všechny ruce vyletěly do výše. Jen Vašek se pohrdavě usmíval.
»Co se směješ?« obořil se na něho Mirek. »Chce-li nám někdo něco
zkazit, je to vždycky jen Vašek.«
»Co by kazit?« bránil se napadený.
»Tak proč se nehlásíš?« doráželi na něho.
»On se čertí, že to napadlo Lojzovi, a ne jemu,« zlobil se Jožka.
To byla jejich stará bolest. Všichni uznávali za svého vůdce Lojzu.
Vždyť kdo byl ze všech nejodvážnější? Kdo uměl nejlépe plavat? Kdo
byl nejsilnější? Kdo byl nejstatečnější? Lojza, vždycky jen Lojza. Co
řekl Lojza, to platilo.
Jen Vašek nechtěl uznat Lojzův rozum a Lojzovu sílu. Vždycky se
hádal, vždycky odporoval, vždycky věděl všechno lépe. Chlapci se
proto na něho často mračili. Ale Vašek si jejich přátelství zase
koupil. Donesl po každé balíček čokolády -- jeho tatínek byl
obchodníkem -- podělil všechny kluky a na několik dní byl pokoj.
A dnes začíná zase! Chlapci hleděli zlobně na Vaška a Mirek opakoval:
»Vždycky nám chce všechno zkazit!«
»A co jsem vám už pokazil? Co? No, řekni!« postavil se Vašek vyzývavě
proti Mirkovi.
»'se ví, že nic! Ale jenom proto, že jsme si nic pokazit nedali! A to
je tvé štěstí.«
»Ale teď to zvrtáte i beze mne!«
»Proč?«
»Protože žádný nevíte, jak se táboří!«
Několik chlapců se dalo do smíchu. Ale byl to smích krátký a jaksi
nesmělý. Neboť náhle jim napadlo, že ve Vaškových slovech je mnoho
pravdy.