Deštěm se zavlažuje půda. Dým nebývá bez ohně. Lži se varuj! Lháře lidé
nemilují. Eva byla matka Kainova i Abelova. Fiala libě voní. Goliáš byl
poražen od Davida. Rok má čtvero počasí: jaro, léto, podzim a zimu. Mráz
škodívá květu. Není růže bez trní. Všecko má svůj čas. Co naseješ, to
žíti budeš.
Čtení poučné.
Dítko doma a ve škole.
1.
Milý Pán Bůh.
Od milého Pána Boha
dobrodiní máme mnohá;
kdo se k němu modlívá,
posilnění nabývá,
aby se mu dobré dílo
také dobře podařilo.
* * * * *
Pomoz nám, ó Bože milý,
bychom dobře pochopili
všecko svoje učení;
uděl daru umění!
V tom ať prospíváme stále
ke Tvé, Pane, cti a chvále!
2.
Dobrý počátek.
„Vstávej, Bohumilku!“ volávala ráno milá matička na svého synka.
„Vstávej, již nastal nový den.“
A Bohumilek nelenil. Vstal rychle.
Sám slušně a řádně se umyl, učesal a oblekl.
Potom poklekl a pomodlil se ku Pánu Bohu, aby jej a dobré jeho rodiče
zase ochraňoval.
_Tak učinil dobrý počátek dne._
3.
Dobrý pořádek.
Bohumilek věděl, kdy má vyjíti z domu, aby ve škole byl ve pravý čas.
Nikdy se neopozdil.
Než vyšel, vzal vše, čeho k učení potřebí bylo.
Ničeho nezapomněl.
Po cestě nekřičel.
Setkal-li se někdy se žákem Prokopem, šli spolu slušně.
Když ke školní světnici přišli, tiše dvéře otevřeli a pozorně je zase
zavřeli.
Potom sedli na svá místa.
Tam své školní věci do příhrádky uložili.
_Byli to pořádní žáci._
* * * * *
_Od Boha učiním počátek,_
_a dobrý bude pořádek._
4.
Tichý žáček.
Bohuslávek chodil do školy, aby se tam učil. Byl žáčkem. Když do školy
vstoupil, usedl do lavice. Seděl tam rovně a tiše. Nemluvil ani nahlas
ani pošeptmo. Jen když se ho otázal pan učitel, vstal a odpověděl. Tu
mluvil hlasitě. Když domluvil, zase zticha usedl. Cokoli dělal, dělal bez
hluku. Panu učiteli líbila se jeho tichosť velice. Říkával často žáčkům:
Buďte všickni tak tiší jako Bohuslávek! Žáčkové poslechli. Při své školní
práci nikdy nehlučeli. I mimo školu vždy slušně se chovali. Kdo je tak
vídal, míval z nich radosť.
5.
Hodná Bětuška.
Bětuška když přišla ze školy domů, nezapomněla nikdy rodičů svých
pozdraviti. Také pozdravila jiné lidi, kteří u rodičů jejích právě byli.
Potom uložila školní věci na místo vykázané. Našla je pokaždé snadno,
když jich potřebovala.
Nikdy z domu bez dovolení neodběhla.
Ptávala se svých rodičů, chtějí-li práci jakou jí uložiti, nebo má-li jim
dojíti někam.
Co jí rodiče poručili, vykonala ráda a bez meškání.
Když jí bylo dovoleno, pohrála si chvilku ale slušně a tak, aby ani sobě
ani jiným neuškodila.
6.
Píseň o hodném dítku.
_Hodné dítko časně vstává,_
_lenosti se nepoddává._
_Řádně myje se a strojí,_
_říká modlitbičku svoji._
_Potom k otci, matce spěje,_
_dobrého jim jitra přeje._
_Slušně je vždy pozdravuje,_
_za všecko jim poděkuje._
_Věci svoje chová čistě,_
_každou na pořádném místě._
_Do školy pokojně kráčí,_
_nepostává, nečtveračí._
_Ve škole se pilně učí,_
_ani jednou nezahlučí._
_Ku posluze hbitě má se,_
_poslušno je v každém čase._
7.
Milé dítky.
Milé jak ty kvítky
poslušné jsou dítky;
něžná jak poupátka
malá jsou robátka;
dražší nad perličky
jsou hodné dětičky.
8.
Matčina láska.
Děťátko ty milé,
máš to chvíle blahé,
matička když líbá
poupátko své drahé.
Ó, jak starostlivá
tebe opatruje,
každinký tvůj krůček
s láskou ochraňuje!
A jakou jí činí
radosť nad radosti,
když jen tebe, dítko,
vidí bez žalosti.
O těle a o duši.
9.
Tělo moje.
Mám hlavu, trup, paže a nohy.
To vše spolu je tělo moje.
Hlava sama není celé tělo.
Hlava jest jen čásť těla.
Trup, paže a nohy jsou také části těla.
Části těla jmenují se jinak údy.
10.
Pozor na tělo!
_Pozor dám si, by mne tělo_
_vlastní vinou nebolelo;_
_z nemírnosti, svévolnosti_
_mívá dítě žalu dosti._
11.
Části hlavy.
Obličej je přední čásť hlavy.
Temeno je horní čásť hlavy.
Týl je zadní čásť hlavy.
Temeno a týl kryty jsou vlasy.
12.
Části obličeje.
Čelo není celý obličej.
Jest to jen čásť obličeje.
Jiné části obličeje jsou: dvě skráně, dvě uši, dvě oči, dvě líce, nos,
ústa, brada.
Části úst jsou: čelisť horní a čelisť dolní, ret horní a dolní, dásně,
zuby, jazyk, patro.
Části oka jsou: dvě víčka a bulva.
Na víčkách jsou řasy.
Nad očima jest obočí.
* * * * *
_Dvě kukačky vedlé sebe sedí,_
_jedna druhé nevidí. — Co je to?_
* * * * *
_Jen jedna řada zubů,_
_a přec tuze kousá. — Co je to?_
13.
Budu se umývati.
_Kdo si líce čistě mývá,_
_kdo si slušně česá vlásky,_
_ve škole rád vídán bývá,_
_chvály dochází a lásky._
14.
Části paží.
Části paže jsou: rameno, loket a ruka.
Části ruky jsou: dlaň a prsty.
Prsty se jmenují: palec, ukazováček, prostřední prst, mezenec, malíček.
Na prstech jsou klouby a nehty.
* * * * *
_Kdo štípe bez nehtů?_
15.
Ruce moje.
_Zde ruka, zde ruka, pět prstů na ní; ta pravá, ta levá s loktem a dlaní.
Teď malé ruce ještě si hrají; až budou silnější a k dílu schopnější,
práce dosť nadělají._
16.
Jak se tleská ručkama.
Pa-ci, pa-ci, pa-ci-čky!
dal nám Pán Bůh ru-či-čky,
a-by ru-čky dě-la-ly
a no-ži-čky bě-ha-ly.
_Tak si slo-va v sla-bi-čky_
_roz-dě-lu-jí dě-ti-čky._
17.
Nohy moje.
_Nohy mám a pevně stojím; že bych padl, se nebojím. V chůzi, běhu pozor
dám, bez potřeby neskákám. Zpříma jako voják chodím, v blátě nikdy se
nebrodím._
18.
Vidím.
Vím, že jest obloha, slunce, měsíc. Vím, že jsou mračna a hvězdy. Vím,
že jsou na zemi hory a roviny, lesy, louky a pole, města i vesnice. Vím
to vše proto, že to vidím. Vidím očima. Jsem vidomý. Mám zrak. Jsou také
někteří lidé, kteří očima nic nevidí. Takoví zraku nemají. Jsou nevidomí
či slepí.
19.
Oči moje.
Mám dvé jasných, bystrých očí; ty se hbitě, kam chci, točí. Vidím domy,
stromy, pěkné kvítí, i jak slunce na obloze svítí. Milý Bůh dal potřebný
mi zrak; slepým, ach! je všecko temný mrak.
20.
Co očima pozorujeme.
Oči máme, abychom jima pozorovali, co kolem nás jest a co kolem nás se
děje.
Pozorujeme, které části má školní světnice.
Které věci jsou ve školní světnici?
Které osoby přicházejí do školy?
Co je ve škole před námi? co za námi? co v pravo? co v levo? co nad námi?
co pod námi?
Co vídáme ve příbytku svých rodičů?
Co vídáme na domácím dvoře? co ve stodole? co ve městě? co ve vesnici? co
venku v šírém poli?
Rozeznáváme zrakem, že sníh je bílý, tráva zelená, obloha modrá, krev
červená, sláma žlutá, uhel černý, sklo průhledné, dřevo neprůhledné.
Zrakem poznáváme, že míč je kulatý, válec oblý, krejcar okrouhlý, věž
vysoká, chaloupka nízká, kůň veliký, myš malá, bidlo dlouhé, tužka
krátká, silnice široká, stezka úzká, pravítko přímé, srp křivý.
21.
Opatrný Petr.
Petr když chodil, díval se pozorně na to, co před ním leží. „Proč to
činíš?“ ptal se ho Matěj, který s ním chodil.
„To činím proto,“ odpověděl Petr, „abych do ničeho nekopl, abych o nic
neklopýtl, abych neupadl.“
Že tak Petr vždy činil, byl _opatrný_.
Že byl opatrný, nikdy ani do čela ani do kolena ani do lokte se neudeřil.
22.
_Slyším._
Vím, kdy je hluk a kdy ticho.
Vím, kdy zvon zvoní, kdy hudba se rozléhá, kdy kolo vrzá, kdy vůz
rachotí, kdy voda šplouchá, kdy otec mluví, kdy dítě pláče. Vím to vše,
proto že slyším. Slyším ušima. Mám sluch. Kdo sluchu nemá, je hluch.
23.
Uši moje.
_U hlavy mám uši, těma poslouchati sluší. Slyším-li volati tatínka,
nebo zavolá-li matinka: „Pojď sem, dítě, pojď sem hbitě,“ ani chvilku
nelením, bez prodlení běžím k nim. Obadva mě rádi mají, někdy také
říkávají: „Poslušno vždy buď, mé dítě!“_
24.
_Poslouchej!_
Zima byla a sněhu velmi mnoho.
Chlapci pojížděli na saních.
Z komůrky vynesl též Karlík sáňky své a optal se otce: Smím-li, tatínku,
voziti se na saních?
Nesmíš, odpověděl otec, kašleš.
Na ta slova chlapec odnesl sáňky zase do komůrky a vrátil se do světnice.
Matka přinesla láhvičku, nalila něco šťávy na lžíci, podala Karlovi
užívati a pravila: To ti lékař posílá; budeš-li toho užívati, kašel tě
trápiti přestane. Karel okusil léku, ale nechtělo se mu do něho; byl
hořký. Avšak matka poručila: Karle, pij! Karel se již nezdráhal, nýbrž
užil léku, a brzo bylo po kašli.
_Poslušnosť — pěkná cnosť._
25.
_Čichám._
Vím, že růže jinak voní než fialka, že víno jinak páchne než pivo, že sýr
jinak čpí než cibule.
Vím to, neboť čichám. Čichám nosem. Mám čich.
26.
Opatrná Verunka.
Verunka jednou na večer byla sama doma. Pojednou ucítila zápach, jako
když vlněný oděv doutná. Nemeškala, hledala po světnici, kde by se co
pálilo, avšak ničeho nemohla najíti. Konečně vstoupila do kuchyně. Zde
na zemi byla hromada prádla ku praní uchystaného, a z toho vystupoval
dým veliký. Někdo tam zatrousil hořící sirku, od níž i prádlo chytilo.
Verunka se sice ulekla, avšak rychle se vzpamatovala, běžela a zavolala
souseda. Sousedovi se podařilo oheň udusiti, prve než plamen vyšlehl.
Přijíť o chvíli později, a celé stavení bylo by vyhořelo.
_Opatrnosti nikdy nezbývá._
27.
_Okouším._
Vím, že med jinak chutná než ocet, sůl jinak než cukr. Vím to, neboť
okouším jazykem a patrem. Mám chuť.
28.
Chutě k dílu!
_Bez chuti se Tomášek učíval,_
_více chuti na lahůdky míval:_
_cukrovinky, smetanku i med,_
_to kde našel, slupl, jak by smet._
_Že byl lenivý a vybíravý,_
_pokazil si brzo svoje zdraví,_
_často býval churav, neduživ,_
_dlouho nežil — jaký pak to div?_
_Jinak já se k učení chci míti,_
_líným, mlsným není dobře býti;_
_toho přidržím se pravidla:_
_Chutě k dílu — střídmě do jídla._
29.
Hmatám, cítím.
Vím, kdy dotýkám se houby a kdy křídy, kdy cihly a kdy skla. Mohu prsty
po těch věcech hmatati a tím poznávati, jsou-li měkké nebo tvrdé, mokré
nebo suché, hladké nebo drsné. Mám hmat.
Vím, kdy je teplo a kdy je zima, kdy mám hlad a kdy žízeň, kdy bolesť v
noze nebo v jiném údě. Čiji to čili cítím to. Mám cit.
30.
_Pradlenka._
_S radostí se dívá každý na Madlenku;_
_maličká když byla, prala na panenku._
_Nyní drobné věci sama si už pere,_
_z matinky své příklad čistoty si bere._
_Až pak bude velká, bude dobře vědět,_
_kterak v domácnosti má si prádla hledět._
* * * * *
_Kdo pere bez rukou a bez vody?_
31.
_Rostu._
Tělo mé bývalo menší a slabší než je teď. Vyrostlo. Roste posud a dlouho
ještě poroste. Abych žil a rostl, jest mi třeba jísti a píti. Jím chléb,
maso, ovoce; piji mléko a vodu. Co jím, tím se krmím. To jest jídlo či
pokrm. Co piji, jest nápoj.
32.
Mé srdéčko také cítí.
_Srdéčko mi tluče v tělíčku; to má rádo otce, matičku. Víte-li, odkud
to srdéčko mám? Dobrý Pán Bůh mi je daroval, abych ze všeho se radoval,
vůkol co pěkného ve světě znám._
33.
Čiň dobře bližnímu!
Vojtěch přišel ze školy domů a dostal od matky svačinu, krajíc pěkného
bílého chleba. I šel na dvůr; ale sotva že počal jísti, přišel k němu
chlapec chudobný, a vida ten pěkný chléb, pravil lítostivě: Má sestra
je mdlá po nemoci, té by chutnal bílý chlebíček; ale my si ho nemůžeme
koupiti. Vojtěch podíval se na chlapce a zase na chlebíček, i rozlomil
krajíc ve dví a větší kus dal chlapci řka: Na, dones ten kus sestře a
řekni, že jí ho přeji ze srdce.
34.
Myslím, mluvím, jsem člověk.
Prokop byl jednou v domě, kde teta jeho bydlí. Zná teď dům ten a ví, kde
stojí. Pamatoval si to.
Mařenka slyšela pohádku, kterou jí babička vypravovala. Umí ji teď také
vypravovati. Pamatovala si ji.
Toník naučil se říkati otci přání, ale již říkati ho neumí. Nepamatoval
si ho, zapomněl je.
Kateřina dlouho hledala svou knihu, protože nevěděla, kam ji položila.
Když si na to vzpomněla, našla ji.
Vojtěch když ze školy šel domů, vzpomínal si na to, co pan učitel
vypravoval. Říkal si to, aby toho nezapomněl. Ale nemluvil při tom ani
nahlas ani pošeptmo, nýbrž tak, že toho nikdo neslyšel, že při tom
ani ústy nehýbal. Myslil si to jen. Co cestou myslil, to matce doma
vypravoval.
Já také mohu si něco mysliti a, co si myslím, vypravovati. Jsem člověk.
My všickni jsme lidé.
35.
_Mluvím._
_Ústa mám a mluviť umím. Čemu ještě nerozumím, po tom rodičů se ptám.
Myslívám i rozmlouvám. Směji se a někdy zpívám; ráno, večer se modlívám,
a má duše velebí Pána Boha na nebi._
* * * * *
_Maličký sklípek,_
_v něm dvě řady slípek_
_a červený kohoutek._
36.
Buď upřímný!
Matka seděla s Martínkem ve světnici. Otec přišel právě ze zahrady a
pravil hlasem přísným: Co jsem spatřil v zahradě! Květinky na jednom
záhoně jsou pošlapány. Kdo mi pokazil radosť?
Matka se zarmoutila, a Martínek uleklý díval se k zemi. Za chvíli se
zeptal otec synka: Nevíš-li, kdo ty květiny pošlapal?
Tu vstal Martínek a pravil k otci s očima slzavýma: Ach, tatínku, já jsem
to udělal; honil jsem se tam se soudruhem a nedal jsem pozor na cestičky.
Rodiče napomenuli chlapce a odpustili mu, protože se upřímně přiznal.
37.
_Almužna._
_Za maličký dárek Karolinka prosí; —_
_místo promlsání stařence jej nosí._
_Stařenka je chudá, dosť se naplakává;_
_nemá, než co se jí almužničkou dává._
_Matinka pak praví k dítku slitovnému:_
_Hodná jsi, že dáváš ráda chudobnému._
38.
_Výstrahy._
Nepozorné, všetečné děti přicházejí často k úrazu; děti nestřídmé a mlsné
připravují se o zdraví.
Dítky, neběhejte divoce po schodech!
Nenahýbejte se s oken anebo přes roubení u studnic!
Nesedejte za vůz!
Nenabíhejte do cesty, kudy se jezdí!
Nechoďte k neznámým koním!
Nedrážděte psů!
Nezdvihejte příliš těžkých věcí!
Nehrejte zbraní ani sirkami!
Nekoupejte se bez dohlídky, kde byste se mohly utopiti!
Neklouzejte se na tenkém ledě!
Nejezte ovoce nezralého!
Nejezte, čeho neznáte!
Nepijte, když jste uhřáty!
Neléhejte do chládku, jste-li upoceny!
39.
_Duše._
Jsme živi. Živé tělo je tak utvořeno, že můžeme dýchati, cítiti, viděti,
slyšeti a všelijak sebou pohybovati. Ale tělo mrtvé není takové jako
živé. Mrtvé tělo nedýchá, necítí, nevidí, neslyší ani sebou nepohybuje.
Čím to jest? V těle živém je něco, čeho v mrtvém není. V těle živém je
duše. Tělo samo nevidí, ani neslyší, ani necítí. Člověk vidí, slyší, cítí
jen dotud, pokud má duši v těle. Tělo samo nic neví, o ničem nepřemýšlí,
nic nechce. Ale duše v těle ví, přemýšlí a, co se jí líbí, to míti neb
dělati chce. Tělo samo sebou nehýbá. Duše hýbá tělem.
Duše naše nikdy neumře, jest nesmrtelná; tělo jest smrtelné.
Při smrti se duše od těla odděluje.
Duše bez těla jest pouhý duch.
O zvířatech čtvernohých.
40.
_Kůň._
Kůň má hlavu, trup s krkem, čtyři nohy a ohon. To vše spolu je tělo
koňovo.
Vnitř skládá se tělo z masa, z krve, z kostí. Vně je maso kryto koží.
Kůže porostlá je srstí. V srsti rozeznáváme chlupy.
Z malého hříběete bývá veliký kůň.
Kůň roste.
Aby rostl, jí či žere.
Žere trávu a oves. Pije vodu.
Kůň vidí očima, slyší ušima, čichá nosem, okouší jazykem a cítí po celém
těle. Nohama dupe, kráčí, běhá, utíká, cválá. Krk ohýbá a kroutí jím.
Ušima střihá. Ohonem se ohání.
Kůň je živ. Jest živ, ale nemluví. Žádný kůň mluviti se nenaučí.
Kůň je zvíře.
41.
Můj koník.
Já jsem hrdina z Drtína přeudatný:
nosívám ručnici, po boku šavlici,
střílím a šermuji po světnici.
Já mám koníčka, holečka dřevěného;
však přece hýbá se, skáče a vzpíná se
pode mnou hopy, hop! — stane zase.
Já se rozjedu, zajedu na dvoreček;
jezdívám do kroku, hned zase do skoku,
kůň je vždy veselý bez obroku.
Já jsem školáček, vojáček přeudatný —
hrdina od kosti, který si s radostí
zahraje, zazpívá do sytosti.
42.
Malý jezdec.
_Koníku můj čerstvý, už se jízdy chop:_
_poklusáme spolu horem, dolem, hop!_
_Na cestu se dáme — cesta daleká;_
_ale koník rychlý se jí neleká._
_Proto s chutí dále zhurta do skoku!_
_dostaneš pak za to mírku obroku._
43.
Zvířata čtvernohá.
Osel, vůl, koza, kočka, pes mají části těla jako kůň. Rostou. Vidí,
slyší, čichají, okoušejí, cítí, pohybují se. Jsou živi, ale nemluví a
řeči nerozumějí. Nejsou lidé, jsou zvířata. Že mají čtvero noh, říkáme
jim zvířata čtvernohá.
44.
Jak pes slouží člověku.
_„Aj, pastýři, mnoho zdraví!“_
_„‚Kam jdeš, psíku?‘“ ovčák praví._
_„Službu hledám,“ dí mu pes._
_„‚Dostaneš jí ještě dnes.‘“_
_Bedlivě pes ovce hlídal,_
_s hospodářem chleba jídal,_
_milerád tím za vděk vzal,_
_peněz, šatů nedostal._
_„Aj, myslivče, mnoho zdraví!“_
_„‚Kam jdeš, psíku?‘“ lesník praví._
_„Službu hledám,“ dí mu pes._
_„‚Dostaneš jí ještě dnes.‘“_
_Chytře zajíce pes chytal,_
_kde se který lesem kmital,_
_za odměnu od pána_
_kosť mu byla podána._
_„Aj, sedláče, mnoho zdraví!“_
_„‚Kam jdeš, psíku?‘“ rolník praví._
_„Službu hledám,“ dí mu pes._
_„‚Dostaneš jí ještě dnes.‘“_
_Pečlivě pes domov hlídal,_
_a kdy škůdce zlého vídal,_
_vždycky silně štěkával,_
_za to v boudě léhával._
45.
Učený psík.
_Bystrý Čeněk psíka vycvičiti hleděl,_
_aby pěkné kousky provozovat uměl._
_Psík se učil stále, nic se neunavil,_
_jak to Čeněk viděl, sám tu k sobě pravil:_
_Když tak psík se cvičí s plnou pozorností,_
_také já se musím učit s ochotností._
46.
Která čtvernohá zvířata ještě známe.
Někde na půdě pod střechou nebo ve tmavé komoře běhávají myši.
Na pole z lesa vybíhají zajíci.