narodil se v Moskvě 30. října (11. listop.) 1821 z nebohaté
rodiny šlechtické. Otec jeho, Michaíl Andrejevič, byl lékařem při
nemocnici pro chudé. Matka byla dcerou kupce Nečajeva. Rodina
byla četná; byloť sedm dětí, z nichž nejstarším byl syn Michaíl,
druhorozeným Fedor. Oba starší bratří věnovali se literatuře a
byli spojeni nejvřelejším svazkem přátelství až do smrti staršího
z nich, Michaíla, jenž skonal r. 1864 jako redaktor měsíčníku
Epocha.
Roku 1831 koupili rodičové Dostojevského stateček v Tulské
gubernii, kdež potom rodina trávívala léto, kdežto otec zůstával
v Moskvě, vykonávaje lékařskou praxi. Zde na vsi přišel Fedor
Dostojevský, od nejútlejšího mládí útlocitný a dojmům lehce
přístupný, poprvé ve styk s ruským pracovným lidem, zde se poprvé
učil znáti „národní pravdu", již si lid ukládal v zázračné
pověsti o mučednících a trpitelích.
První kniha, kterou obdržel Fedor Dostojevský, byla biblická
dějeprava. Bylať rodina velice zbožná a děti byly vychovávány
přísně pravoslavně. Čtení a psaní se učily děti doma; dalšího
vzdělání dostalo se jim v Moskevských pensionátech Drašusova a
Leont. Čermáka, v ty doby nejlepšího učitele Moskevského. Večer v
nebohaté rodině Dostojevských návštěv bývalo nemnoho; proto se
dlouhé zimní večery krátívaly čtením. Předčítali zprva otec,
matka, později i synové. Četli Karamzina, Žukovského,
Lažečníkova, avšak i Puškina, jenž tehda teprve tvořil svá
nesmrtelná díla. Fedor znal z paměti všechny vynikající jeho
plody a již z oněch dětských dob datuje se jeho láska k Puškinu,
jehož tak hluboce pochopil, že se stal potom nejlepším jeho
interpretem.
R. 1837 zemřela matka Dostojevských. Brzy po její smrti odvezl
otec starší své dva syny do Petrohradu, kdež měli vstoupiti do
inženýrského učiliště. Ale jen Fedor obstál při přijímací zkoušce
a byl přijat do ústavu, kdežto Michaíl musil odejiti do
inženýrské školy v Revelu. Bylť uznán za souchotináře, a proto
nemohl býti přijat do ústavu vojenského.
V praktických studiích inženýrských Fedor nehrubě prospíval,
takže musil jeden ročník opakovati. Bylí sice neustále
zaneprázdněn, vzdaloval se zábav svých soudruhů a vyhledával
samotu; avšak inženýrské rýsování ho nebavilo; všechen svůj
svobodný čas věnoval četbě Balzaca, Shakespeara, Gotha, Vikt.
Huga, a rozmluvy o výtvorech velikých spisovatelů byly
nejoblíbenější jeho zábavou. Jeho tehdejší korrespondence s
bratrem prozrazuje neobyčejnou na jeho věk (byloť mu sotva
sedmnáct let) vyspělost duševní; jeho dopisy jsou plny hlubokých
myšlének a úvah o předmětech čistě abstraktních.
Brzy po vstoupení do inženýrského učiliště ztratil Dostojevský i
otce, jenž zemřel 1839. V učilišti strávil celkem čtyři roky; v
srpnu 1841, odbyv si povinné zkoušky, byl povýšen za důstojníka
(praporščíka), zůstaven však pro další vzdělání odborná v ústavě
inženýrském, jejž opustil po dvou letech 1843 jako podporučík a
vstoupil do vojenské služby při inženýrském departementě vojensk.
ministerstva v Petrohradě. Soudruhy a spolužáky Fedora
Dostojevského byli proslulí potom vojenští inženýři Totleben,
hrdina Sevastopolský, Kaufman, hrdina Turkestanský, a Radecký,
hrdina Šipky za poslední války ruskoturecké. Ze spolužáků jeho
byli jen dva nezdarové, tací totiž, kteří se minuli cíle, k němuž
se hotovili a zbloudili na pole literární nebo umělecké. Byli to
D. Grigorovič, slavný románopisec, a malíř Trutovský, proslulý
genrovými obrazy ze života maloruského. Fedor Dostojevský řadí se
k nim tedy jako třetí důstojný a slavný „nezdara".
R. 1843 počíná tedy samostatný život Dostojevského. Měl jako
důstojník nevelké sice, ale slušné příjmy; mimo to z otcovského
dědictví dostávalo se mu ročně od poručníka značného příspěvku.
Mohl tedy býti živ. Ale Dostojevský neměl nikdy ani kopějky. Celé
týdny se živil mlékem a černým chlebem, jejž mu přinášel jeho
sluha na dluh z hokynářského krámku. Bylť člověkem neobyčejně
nepraktickým a obíral ho každý, kdo chtěl. Dluhů měl po krk —
jediná ta okolnost, ve které tuším nezůstal po zadu za svými
soudruhy stavu důstojnického. Avšak i tu se projevila jeho
nepraktičnost: on své dluhy platil, platil i ohromná procenta a
jeho soukromá korrespondence skoro po všechna léta jeho života
jest jedinou řadou návrhů a pokusů, kde a jak by mohl sehnati
novou půjčku. Teprve poslední dvě léta se obešel bez cizí pomoci;
zásluha toho nenáleží však jemu, nýbrž péči jeho druhé choti, jíž
sě podařilo hmotné poměry svého nepraktického manžela uvésti do
pořádku.
Vojenská služba se Dostojevskému brzy zprotivila. Sotva uplynul
rok, podal žádost, aby byl dán do výslužby a r. 1844 opustil
navždy vojenskou kancelář, v níž byl zaměstnán, opustil ji,
nemaje v kapse ani kopějky. Měl však hotový román Bědnyje ljudi
(Chudí lidé), jejž psal v letech 1843 a 1844. Prostřednictvím
svého spolužáka Grigoroviče seznámil se s Nekrasovem, jenž
připravoval pro příští rok literární sborník, a jemu odevzdal
svůj román. Podvečer jej odevzdal a ráno o čtvrté hodině přišli
nenadále Grigorovič s Nekrasovem do jeho bytu, počali
překvapeného spisovatele objímati a gratulovati mu k budoucímu
úspěchu jeho rómánu. Nekrasov totiž, obdržev rukopis, počal
hlasitě čisti na zkoušku začátek, četl dále, a když samému
docházel dech, dával čisti Grigoroviči, až dočetli jedním dechem
až do konce. Celí nadšeni obsahem přečteného románu neměli nic
jiného na práci, než odebrati se ihned za bílé Petrohradské noci
k Dostojevskému a obejmouti šťastného autora.
V letech čtyřicátých byl nejvyšší instancí v záležitostech
kritických Bělinský. Jemu tedy odevzdal Nekrasov získaný román na
posouzenou se slovy: „Našel se nový Gogol!" Bělinský přijal
rukopis s nedůvěrou, ale když přečetl, okamžitě si dal
představiti Dostojevského. „Vy ani nevíte, co jste to napsal!"
přivítal aristarch ruské literatury přicházejícího 23letého
jinocha. „To jen tak umělecký instinkt vám vnukl to, co jste
napsal, ale mohl-li jste vniknouti v hlubinu té strašné pravdy,
kterou jste nám odhalil? Není možná, abyste všemu tomu rozuměl.
Toť celá tragédie ! atd." Tak vysoce ocenil největší kritik ruský
Bělinský „Chudé lidi", v nichž líčí Dostojevský román chudobného
činovníka Petrohradského Děvuškina a sirotka Váreňky, s nimiž se
čtenářové Ruské knihovny seznámí v českém překladě.
Tak vstoupil Dostojevský r. 1845 do kruhu ruských spisovatelův a
sice rázem jako hvězda prvé velikosti. „Chudí lidé" jest první
jeho spis tištěný. Před tím psal Dostojevský mnoho různých
pokusů, jak je patrno z různých narážek v jeho dopisech. Všechny
ty pokusy však zmizely, byvše zničeny patrně rukou samého autora,
jenž jich neuznal za hodny světla světa.
Po „Chudých lidech" sepsal Dostojevský romány Dvojník (1845),
Gospodin Procharčin a novelly Netočka Nezvanova (1846), Ghozjajka
(1847) a Bílé noci (1848). Ale ani jedna z těchto prací
nedostihla té výše, jako „Chudí lidé". A tu počíná nevolná
přestávka v literární činnosti Fedora Michajloviče.
Známost s Bělinským měla značný vliv na Dostojevského. Bělinský
snažil se mu vysvětliti to, co v něm už bylo, když psal „Chudé
lidi", co postihl svým uměleckým čitím, ale nikoliv ještě
rozumem: počal ho zasvěcovati do zásad socialistických.
Socialismus tehdejších dob na Rusi byl ovšem jen theoretický;
záleželť ve čtení podloudně do Ruska přivážených spisů
francouzských a německých socialistův, a v ohnivých debattách o
spisech těch v soukromých společnostech Petrohradské mládeže.
Takových společností či kroužků bylo v Petrohradě několik. Na ně
obrátil svou pozornost Petraševský, úředník v ministerstvě
zahraničných záležitostí, a umínil si, že jich použije k šíření
socialistických zásad v životě praktickém. O večerních besedách u
Petraševského hlásán atheismus, mluvilo se proti censuře, neboť
velká část navštěvovatelů Petraševského byli spisovatelé, hlavně
pak horleno pro zrušení nevolnictva, třebas pomocí všeobecné
revoluce. Petraševci, — tak zváni později účastníci besed u
Petraševského — skutečně se tehda ještě domnívali, že ruský
prostý lid, stenající v ty doby ještě pode jhem nevolnosti, půjde
ve věci té za jedno s pány a povstane proti caři. Ostatně což se
diviti Petraševcům! Osudný ten omyl svedl i nihilisty let
sedmdesátých a je známo s dostatek, jak odpověděl ruský mužík na
výzev nihilistické propagandy.
I Fedor Dostojevský přilnul k Petraševcům a navštěvoval besedy u
Petraševského od r. 1846, mimo to pak byl členem užšího ještě
kroužku, jenž se scházel r. 1849 u spisovatele Durova.
Dostojevský sám hájil hlavně myšlénku osvobození nevolného lidu,
a sice tak, aby osvobozený lid byl nadělen půdou, čímž se lišil
od dekabristů let dvacátých; mimo to horlil pro svobodu tisku a
veřejný soud. Ve schůzích býval vážen pro svou plamennou
výmluvnost a vášnivou povahu, působící na posluchače ohromující
dojem.
Jedním z nejpohnutějších večerů byl ten, kdy Dostojevský ve
shromáždění Petraševců předčítal list Bělinského, jímž se slavný
kritik vyslovuje co nejrozhodněji proti reakcionářskému směru,
vanoucímu v poslední publikaci Gogolově „Z korrespondence s
přátely". Jak se později ukázalo, čtení listu Bělinského bylo
nejtěžším hříchem, jehož se Dostojevský dopustil ve schůzích
Petraševců, neboť vyšetřovací kommisse, zřízená pro záležitosti
Petraševců, shledala, že list, za nějž by Bělinský sám nebyl ušel
Sibiře, kdyby ji nebyla předešla předčasná smrt, je „neobyčejně
drzým prohlášením se proti pravoslaví a vrchní státní moci", a že
Dostojevský jako rozšiřovatel onoho listu musí býti pokládán za
buřiče.
Policie Petrohradská měla dlouho již podezření, že se u
Petraševskěho děje cosi, o čem by měla míti podrobnější zprávu.
Ale té zprávy se jí nedostávalo. Nemohlať nalězti „důvěrníka",
jenž by intelligencí a stavem svým mohl činiti nároky, že by mu
byl dovolen přístup do schůzí kroužku Petraševců. Teprve po
celoročním hledání namanul se jí jakýsi pan Antonelli, syn
sochaře Vlacha, usazeného v Rusku, sloužící podobně jako
Petraševský v ministerstvě zahraničných záležilostí. Jako soudruh
z úřadu byl Antonelli uveden od Petraševskěho do večerní schůze,
kde pilně poslouchal, co zaslechl, si poznamenal a s náležitým
seznamem jmen odevzdal všechno policii.
V noci se 22. na 23. dubna 1849 nastalo zatýkání. Byli zatčeni
celkem 34 lidé, z nichž 23 ponecháni ve vyšetřování. Kromě
hlavního osnovatele spiknutí Butaševiče-Petraševského octlo se v
budově pověstného třetího oddělení (státní policie) na Fontánce
několik důstojníků gardových pluků, několik úředníkův a
posluchačův universitních a pak spisovatelé Fedor Dostojevský,
Durov, Pleščejev, Achšarumov a Palm, lidé vesměs od 20 do 30 let
stáří. Všichni byli šlechtici až na dva obchodníky. Z budovy
třetího oddělení převezli spiklence následující noci přes Nevu do
pevnosti Petro-Pavlovské a zde je uvěznili v kazematech. Dle
výslovného svědectví všech Petraševců jednali s nimi ve vězení
slušně, dobře je krmili, po čase dovolili též čisti a psáti.
Dostojevský sepsal v kazematech za doby vyšetřování povídku Malý
hrdina, jež však byla uveřejněna až po letech v „Otečesťv.
Zápiskách".
Vyšetřování trvalo osm měsíců; pak se sestoupila zvláštní
kommisse soudní, jež dne 16. listop. 1849 odsoudila všechny
Petraševce až na jednoho k smrti zastřelením. Avšak pro mnohé
polehčující okolnosti předložila kommisse svůj rozsudek caři
Mikuláši s prosbou, aby jej milostivě zmírnil. Mezi odsouzenými k
smrti byl i Dostojevský. Car Mikuláš vyhověl prosbě kommisse;
Petraševskému přisoudil dle návrhu soudní kommisse za trest
doživotní nucenou práci v sibiřských dolech, ostatním Petraševcům
zmírnil trestytak, že měli přestupek svůj odpykati žalářem od 15
do 2 let, někteří jen vřaděni do vojska jako řadoví vojáci.
Dostojevskému přisouzena čtyři léta nucené práce v káznici při
pevnosti Omské v Sibiři a po uplynutí této lhůty měl býti vřaděn
do některého sibiřského pluku řadovým vojákem.
22. prosince 1849 vytištěn v úředním vojenském listě "Invalid"
rozsudek. Ale prve než přečten i odsouzencům, bylo jim z trestu
prožiti několik hrozných minut v očekávání smrti. Byli za tím
účelem přivezeni z pevnosti na rozsáhlé nádvoří Seměnovského
pluku, uvedeni na popravní lešení se sloupy, k nimž měli býti
přivázáni a zastřeleni, rozestaveni do dvou řad a z úst
auditorových uslyšeli, že jsou odsouzeni k smrti. Přišel duchovní
s křížem, aby jim poskytl poslední náboženskou útěchu před smrtí.
Petraševského s dvěma hlavními vinníky s kuklemi na hlavách
přivázali ke sloupům, vystoupily oddíly vojska a důstojník dal
povel. Cvakly kohoutky a zbýval poslední okamžik, aby velící
důstojník zvolal „Pli"!*) a družné výstřely přenesly by
nešťastníky do říše stínů. V tom okamžiku zamával bílý šátek a
odsouzencům, kteří stáli bez kabátu na mraze 21°, oznámena
milost. Petraševského odvezli s popraviště přímo na Sibiř,
ostatní zpět do pevnosti, odkudž je jednotlivě odváželi do
žalářů, jim přisouzených.
Dostojevský s Durovém, jenž odsouzen k témuž trestu a do téže
káznice v Omsku, jako Dostojevský, vyjeli z Petrohradu 24.
prosince a byli vezeni až do Tobolska, odkudž byli do Omska
dopraveni pěšky. Před odchodem z Tobolska navštívily je v žaláři
ženy dekabristův, žijících v Tobolsku, a sice Muravjevá,
Annenková s dcerou a Fonvizina, vyčastovaly naše politické
zločince a darovaly jim na památku každému evangelium, v jehož
deskách byly zalepeny peníze. Evangelium a bible byly jediné
knihy, v káznici dovolené. Co čekalo Dostojevského v Omsku, jaký
byl jeho žalář a jak v něm strávil ty čtjři roky, k nimž byl
odsouzen, to vše nalezne čtenář v knize, kterou mu
*) „Pli" zkráceně místo „palitotiž pal!
tuto předkládáme v českém překlade. „Zápisky z mrtvého domu" líčí
ovšem smutné zkušenosti vlastního jich autora, jenž se v nich
skrývá pode jménem Alexandra Petroviče Gorjančikova. Některé
úchylky od skutečnosti, jako že Gorjančikov odsouzen do kátorgy,
t. j. k nuceným pracím v káznici, na deset let pro vraždu ženy,
že přibyl do káznice v listopadu místo v březnu, ničeho ovšem
nemění na smutné pravdě, že všechno, co zde líčí autor, také sám
vskutku prožil. Proto také jsme se zdrželi trochu déle při
spiknutí Petraševcův, neboť je vlastně úvodem k „Zápiskám z
mrtvého domu".
Čtyřletý pobyt v káznici měl neobyčejný vliv na další
spisovatelskou činnost Dostojevského. Sám on se přiznával, že v
káznici počalo jeho vnitřní obrození. Za posledních let,
strávených v Petrohradě, byl prý duševní život jeho tak strašný,
že byl na pokraji šílenství. Žalář ho spasil; vrátilť ho k
životu. Tam v Omské pevnosti stal se Dostojevský tím psychologem
analytikem, zkoumajícím nejtajnější hlubiny lidských duší, tam v
něm vypučely zárodky těch velkolepých románů, jež uchvacují duši
čtenářovu svou hroznou pravdou. Tam v káznici prošel Dostojevský
celou školu oné „národní pravdy", kterou hledal již jako dítě na
vsi, a která se v káznici otevřela před ním do kořán, tak že
pochopil hluboký význam slova „nešťastný", kterým prostý ruský
lid zaměňuje slovo „zločinec", a poznal, proč je prostému Rusovi
každý zločin jen „neštěstím". V žaláři měl Dostojevský dosti
času, aby zkoumal povahu ruského lidu, a když svedl účty svého
zkoumání, tu přišel k přesvědčení, že „ne mnohému mohou naučiti
lid naši mudrci, spíše sami se musí ještě u něho poučiti".
2. března 1854 uplynula čtyřletá lhůta jeho pobytu v káznici,
načež zařaděn do pěšího pluku v Semipalatinsku řadovým vojákem.
Po roce zemřel cař Mikuláš a na trůn dosedl Alexander II, jenž
vrátil svobodu mnohým politickým provinilcům. I Dostojevskému se
dostalo milosti. V lednu 1856 povýšen za poddůstojníka, v říjnu
téhož roku opětně za důstojníka, konečně r. 1858 navráceno mu i
právo dědičného šlechtictví, jež ztratil odsouzením do káznice.
Počátkem r. 1859 obdržel dovolení, že smí tisknouti své práce pod
svým vlastním jménem, a hned na to 18, března dán na vlastní
žádost do výslužby pro chorobu a dovoleno mu vrátiti se do
evropského Ruska, zatím do Tveři, v listopadu však téhož roku
dovolen mu návrat i do Petrohradu. Tím odstraněn poslední zbytek
jeho trestu.
Věta, že Dostojevský odchází do výslužby pro chorobu, nebyla
planou frází. Trpělť padoucí nemocí, jež v něm tkvěla již z
mládí, ale rozvila se dokonale teprve v Sibiři. Padoucnice
urychlila po letech jeho smrt.
Nová perioda spisovatelské činnosti Dostojevského počala již na
Sibiři, v Semipalatinsku. Tam vznikly povídky „Dědův sen" a „Selo
Stepančikovo", jež však neměly valného úspěchu. Teprve po návratu
do Petrohradu vrátila se mu i stará sláva, jež ho provázela po
vydání „Chudých lidí".
Roku 1861 počal bratr jeho, Michaíl Michajlovic vydávati
literární a politický měsíčník „Vremja", jehož vlastním
redaktorem a hlavním spolupracovníkem byl Fedor Michajlovič. V
měsíčníku tom uveřejnil Dostojevský román "Ponížení a
zarmoucení", jenž způsobil opětně veliký dojem na čtenářstvo.
Ačkoliv byl román práce spěšná a proto nikoli bez značných vad,
byl přec to nejlepší, čím se mohla literatura ruská vykázati
onoho roku. Románu tomu děkoval nový měsíčník za svou značnou
populárnost a spojenou s ní výnosnost. Ještě však více proslavily
Dostojevského „Zápisky z mrtvého domu", jež uveřejňoval v tutéž
dobu, totiž r. 1861 a 1862. O knize té napsal po letech hr. Lev
Tolstoj: „Četl jsem ,Mrtvý dum' ... Neznám v celé naší
literatuře, ani Puškina nevyjímaje, knihy lepší než ta. Nikoliv
ton její, nýbrž hlediště je podivuhodné — upřímné, přirozené a
křesťanské. Dobrá, poučná kniha."
Měsíčník „Vremja" neměl však dlouhého trvání. Za polského
povstání r. 1863 napsal do něho N. N. Strachov úvahu o poměru
Poláků k Rusům, vznikla polemika, censura se chopila z
nedorozumění některých ne zcela jasněstylisovaných myšlének a
„Vremja" úředně zastaveno. Po roce se podařilo sice založiti nový
měsíčník „Epochu", ale i ten po roce zanikl; k tomu Michaíl
Dostojevský zemřel a na bratra Fedora upadly všechny dluhy, jež
se nakupily při vydávání tohoto nového měsíčníku. Fedoru
Dostojevskému představilo se dillema: buď zaplatiti ze
spisovatelských honorářů dluh 15.000 rublů, aneb se dáti zavříti
do vězení pro dluhy.
Dostojevský zvolil ovšem první cestu. Jsa nyní zbaven starostí
redaktorských, dal se chutě do práce a v prodlení roku vytvořil
nejgeniálnější svůj román Zločin a trest, jenž byl vytištěn v
„Rusk. Věstníku" v Moskvě (1866). Oženiv se v zimě roku 1867 po
druhé — první jeho manželka, s níž se zasnoubil ještě za svého
pobytu na Sibiři* zemřela 1864 — odejel do ciziny, kamž i dříve
jezdíval léčit se, a zůstal v cizině až do léta 1871. Zdržoval se
v Drážďanech, Badeně, Genevě, Miláne, Florenci, odkudž se přes
Prahu vrátil opět do Drážďan. Za tu dobu, zápase neustále s
nedostatkem peněz, a konejše své věřitele, sepsal další dva
rozsáhlé romány Idiot (1868) a Běsi (1871) kromě některých
kratších prací.
Konečně r. 1871, když byl z výtěžku románu „Zločin a trest"
nejdotěrnejší věřitele uspokojil, vrátil se opět do vlasti a
vstoupil do redakce „Graždanina". Zde vytiskl r. 1873 první sérii
svého „Denníku spisovatelova", řady to článků a úvah o všech
otázkách společenských, politických a literárních, jež obracely
té doby k sobě pozornost. V zimě r. 1874—75 vznikl nový román
Podrostek, léta 1876 a 1877 byla věnována výhradně „Denníku
spisovatelovu", jejž vydával Dostojevský tentokrát samostatně ve
formě měsíčníku, jehož byl redaktorem i samojediným
spolupracovníkem. Poslední tři léta jeho života 1878 — 1880
zaujal nejdelší jeho román Bratří Karamazovi, v němž s
neobyčejnou silou vykreslil soudobé společenské poměry ruské.
Sotva byla v „Ruském Věstníku" dotištěna poslední hlava románu,
ohlásil Dostojevský novou sérii „Denníka spisovatelova", a
vskutku také lednové číslo napsal. Ale vyjití jeho se nedočkal.
Byl stižen 26. ledna chrlením krve, k nemoci se připojil záchvat
epilepsie a 28. ledna 1881 skonal svůj pohnutý život veliký
románopisec a publicista, dočkav se aspoň na sklonku života, že
ho netísnil ani jediný věřitel a nevplétal trní do slavověnce,
jímž ho jako miláčka svého ověnčila intelligence ruská za
památných dnů Puškinských v Moskvě, kde Dostojevský jako
místopředseda a zástupce Petrohradského slovanského dobročinného
spolku první náležitě vysvětlil světový význam múzy Puškinovy.
O vdovu a dva sirotky Dostojevského, totiž syna Fedora a dceru
Ljubov postaral se cař Alexander, určiv jim roční pensi 2000
rublů.
S obsahem čelných výtvorů genia Dostojevského seznámí se čtenáři
této knihovny z českých překladů; proto o nich pomlčíme. Jen to
ještě podotkneme, že pojítkem jich všech jest vysoce humánní idea
autorova, že všichni „nešťastní", všichni „ponížení a zarmoucení"
mají nezbytně zapotřebí soucitu ne snad jen proto, že trpí a
strádají, že krutý los je hubí a kazí, křiví a zmrzačuje, nýbrž
naopak proto, že i oni bývají krásní, že se i v jejich duších
projevují nezřídka nejkrásnější lidské črty, že jiskra boží ani v
nich neuhasla; proto nesluší se jenom jich litovati a želeti,
nýbrž jest zapotřebí je milovati. V tom duchu psal Dostojevský od
počátku své literární činnosti až do konce; všechen ten mrak a
úžas, který vykreslil ve svých obrazech, slouží jen k tomu, aby
tím jasněji vystavil na odiv to světlo, jež svítí v onom mraku.
Jeho spisy jsou neustálým kázáním lásky, jsou neustálým
vyzýváním, abychom i v zavržených, zmrzačených bytostech dovedli
spatřovati a milovati své bratry.
Spisy Dostojevského nejsou ovšem bezvadné. Hlavním jejich
nedostatkem jest spěch, se kterým byly tvořeny. Dostojevský psal
pro chléb, musil psáti rychle a mnoho, aby si odpracoval peníze,
jež si vybíral od redakcí napřed. Idey, jež v něm zrovna kypěly a
klokotaly, neměly času, aby vyzrály a padaly na papír tak, jak
poprvé v jeho hlavě vypučely. Postačí, poznámenáme-li zde, že na
př. za jediný rok 1866 napsal 44 tiskové archy velkého formátu.
Proto není řídkým zjevem v jeho spisech, že se opakují myšlénky,
dříve již pronesené, že se básník k nim vrací, shledávaje
nezbytným, osvětliti je lépe a všestranněji, než učinil poprvé.
Proto i jazyk jeho není tak uměleckým, tak hladkým a opilovaným,
jako na př. jazyk Turgeněva, jenž dvakrát a třikrát vlastnoručně
přepisoval povídku, než. ji odevzdal tiskárně. Ovšem Turgeněv byl
bohatý bárin a mohl si dáti na čas. A Dostojevský byl vlastně po
celý život jen žurnalista, jemuž byla drahá každá minuta. *)
*) Obšírnější životopis Dostojevského od J. Mikše přinesla
„Osvěta" r. 1881. Čtenáři, znalí jazyka ruského, mohou se
důkladněji obeznámiti se životem a literární činností Fedora
Michaj-loviče ze studie Oresta Millera a z upomínek N. N.
Strachova, jež spolu s korrespondencí Dostojevského byly
uveřejněny v prvém díle Sebraných spisů Dostojevského r. 1883.
Jaromír Hrubý.