ÚVOD.

V dalekých krajích Sibiře, uprostřed stepí, hor a

neproniknutelných lesů vyskytují se zřídka malinká města s jedním

nebo nanejvýš se dvěma tisíci obyvatelů, dřevěná to, neúhledná

města se dvěma chrámy, jedním ve městě, druhým na hřbitově, a

podobná více k slušné vesnici pod Moskvou než k městu. Bývají

obyčejně hojně opatřena policejními hejtmany, komisary a

ostatními podřízenými policejními dozorci. V Sibiři vůbec přes

to, že je tam zima. jsou úřady neobyčejně teploučké. Lid tamní je

prostý, nenačichlý liberálností; pořádky staré, pevné, staletími

posvěcené. Úředníky, kteří právem hrají úlohu sibiřské šlechty,

jsou buď tuzemci, zakořenělí Sibiřáci, anebo rodáci z evropského

Ruska, zejména hlavních měst, kteří se dali přivábiti přídavkem k

služnému, dvojnásobnou náhradou cestovného a svůdnými nadějemi do

budoucna. Ti z nich, kteří umějí řešiti hádanku života, zůstávají

skoro všichni v Sibiři, rádi se v ní usazují a zapouštějí pevně

kořeny. Za to později nesou bohaté a sladké ovoce. Jiné však,

lidi to lehkomyslné, kteří neumějí řešiti hádanku života, Sibiř

brzy omrzí a před nimi vzniká tesklivá otázka: Proč jen sem

přijeli? Nemohou se dočkati, kdy vyprší zákonitá lhůta úředního

pobytu v Sibiři, totiž tři léta, a jakmile uplynula, ihned se

namáhají, aby byli převedeni na jiné místo, vracejí se do své

otčiny, spílají Sibiři a tropí si z ní žerty. Avšak neprávem: v

Sibiři může býti člověk blaženě živ nejen jako úředník, nýbrž i

vzhledem k mnohým jiným okolnostem. Podnebí jest výtečné; je tam

mnoho neobyčejně bohatých a pohostinných obchodníků; mnoho

nevšedně zámožných jinorodců. Dívky kvetou růžemi a jsou

svrchovaně mravny. Pernatá zvěř lítá po ulicích a sama přiletuje

k lovci. Šampaňského vypije se tak mnoho, že neuvěříte. Kaviár je

ku podivu. Úroda v některých místnostech přináší patnáct zrn z

jednoho... Vůbec země požehnaná. Jest pouze zapotřebí, aby jí

člověk uměl užiti. A v Sibiři jí užívati umějí.

V jednom z takových veselých, sebou spokojených městeček s

roztomilým obyvatelstvem, jehož památka nevymizí z mého srdce,

setkal jsem se s Alexandrem Petrovičem Gorjančikovem, tamním

osadníkem, rodilým šlechticem a statkářem z evropského Ruska,

odkudž pro vraždu své ženy byl odeslán na Sibiř, kde konal nucené

práce jako trestanec druhé třídy, a když uplynula zákonem mu

vyměřená desetiletá lhůta trestu, stal se osadníkem ve městečku

K., kdež pokorně a tiše trávil ostatek svého života. Domovské

právo měl vlastně v jedné volosti*), sousedící s městem, ale

bydlel ve městě, kde se mu naskytovala možnost, opatřiti si

třebas jen skrovnou výživu vyučováním dětí. V sibiřských městech

často se setkáte s učiteli, bývalými trestanci; jimi nepovrhují.

Vyučují hlavně francouzskému jazyku, bez něhož se člověk neobejde

v běhu života, o němž by však bez nich ve vzdálených krajích

Sibiře neměli ani ponětí.

Poprvé jsem se setkal s Alexandrem Petrovičem v domě jistého

starého, zasloužilého a pohostinného úředníka Ivana Ivanoviče

Gvozdikova, jenž měl pět velice nadějných dcer různého stáří.

Alexandr Petrovič jim dával hodiny čtyřikrát za týden, po třiceti

kopejkách stříbra za hodinu. Jeho zevnějšek obrátil k sobě mou

pozornost. Byl to neobyčejně bledý, hubený člověk, ještě ne

starý, asi třicetipětiletý, malinký a slaboučký. Oblečen býval

vždycky velmi čistě po evropsku. Dali-li jste se s ním do řeči,

hleděl na vás ne-

*) Volostí slově venkovský, do jisté míry samosprávný okrsek, s

voleným starostou a vlastním, voleným soudem, pod jehož pravomoc

spadají však jen členové selských obcí.

obyčejně upřeně a pozorně, s přísnou zdvořilostí vyslechl každé

vaše slovo, jako by se snažil, vmysliti se v jeho smysl, jako

byste mu svou otázkou byli dali hádanku, anebo se chcete

dopátrati některého jeho tajemství; pak teprv odpovídal jasně a

krátce, ale s takovým důrazem na každém slově své odpovědi, že se

vás najednou — bůh ví proč -zmocnil nepříjemný pocit a konečně

jste byli sami rádi, že je rozhovor skončen. Vyptal jsem se na

něho hned tehdy Ivana Ivanoviče a dověděl jsem se, že Gorjančikov

vede bezúhonný, mravný život, sice by ho Ivan Ivanovič nevzal za

učitele ke svým dcerám; ale že se hrozně straní společnosti, před

každým se schovává, je neobyčejně učený, mnoho čte, ale mluví

velice málo a vůbec že je dosti obtížno dáti se s ním do řeči.

Někteří tvrdili, že je jistě blázen, ačkoli připouštěli zároveň,

že to ve skutečnosti není hrubě důležitá vada, že mnozí z

poctivých sousedů městečka jsou hotovi prokazovati všemožnou

laskavost Alexandru Petroviči, že by dokonce mohl být i

užitečným, že by na příklad mohl spisovati prosebné listy.

Domýšleli se, že musí míti v Rusku slušné příbuzenstvo, snad

dokonce i lidi, mající značný vliv, ale věděli, že od té chvíle,

co byl odsouzen k deportaci, přetrhl rozhodně všeliké s nimi

spojení — slovem, že si sám škodí. Kromě toho všichni u nás znali

jeho historii, věděli, že zabil svou ženu hned v prvním roce

svého manželství, že ji zabil ze žárlivosti a sám se udal, což

bylo značně polehčující okolností při vyměření trestu. Na podobné

přestupky pohlíží se vždycky jako na neštěstí, hodné politování.

Ale přes to přese všechno podivín se důsledně stranil všech a

přicházel mezi lidi výhradně jen dávat hodiny.

Z prva jsem si ho hrubě nevšímal, ale pomálu — nevím ani, proč —

počal mne zajímati. Vězelo v něm cosi záhadného. Abychom se spolu

rozhovořili, na to nebylo ani pomyšlení. Ovšem na mé otázky

odpovídal vždycky, ba zdálo se při tom, jako by to pokládal za

svou nejpřednější povinnost. Ale když jsem vyslechl jeho

odpovědi, zdávalo se mi nevhodným dále ho vyslýchati. Kromě toho

po každé takové rozprávce bylo viděti na jeho tváři jakési

strádání a únavu. Vzpomínám si, jak jsem šel s ním kdysi v

překrásný letní večer od Ivana Ivanovice. Náhle mne napadlo,

abych ho pozval na chvilenku k sobě, že si vykouříme po

papirosce. Nemohu vám vylíčiti, jaký úžas se vyjádřil na jeho

tváři; jako by hlavu ztratil, počal mumlati jakási nesouvislá

slova, pojednou vzhlédl na mne pln hněvu a dal se na útek v

opačnou stranu. Já byl celý udiven.

Od té doby, kdykoli se setkal se mnou, pohlížel na mne pokaždé

jako by ulekán. Ale nedal jsem si pokoje ; mne vábilo cosi k němu

a za měsíc pro nic za nic zašel jsem sám ke Gorjančikovu. Můj

krok byl ovšem hloupý a bezohledný. Měl byt na samém kraji města

u staré měšťanky, která měla souchotinami nemocnou dceru, a ta

zas nemanželskou dcerku, asi desetiletou, hezounkou a veselou

holčičku. Alexandr Petrovič seděl podle ní a učil ji čisti v tu

chvíli, když jsem k němu vešel. Když mne spatřil, upadl do

takových rozpaků, jako bych ho byl přistihl při nějakém

přestupku. Pozbyl úplně rozvahy, vyskočil se sedadla a pohlížel

na mne vytřeštěnýma očima. Ale konečně jsme usedli; sledoval

upřeně každý můj pohled, jako by v každém z nich podezříval

jakýsi zvláštní tajemný smysl. Dovtípil jsem se, že je

podezřívavý až do šílenosti. Hleděl na mne s nenávistí, div že se

neptal: „Nu, brzy-li potáhneš odtud?" Dal jsem se s ním do řeči o

našem městečku, o tehdejších novinkách. On se zamlčoval a

dopáleně se ušklíbal. Vyšlo na jevo, že nejen neznal zcela

obyčejných, celému městu známých novinek, ale ani si nepřál jich

zvěděti. Promluvil jsem tedy o našem kraji, o jeho potřebách; ale

on mne poslouchal mlčky a tak mně podivně hleděl do očí, že jsem

se konečně zastyděl, co to s ním mluvím. Při tom div jsem ho

nerozdráždil novými knihami a žurnály; měl jsem je v rukou, jda

právě s pošty, a nabízel jsem mu je ještě nerozřezané. Vrhl na ně

lačný pohled, ale okamžitě změnil úmysl a zamítl nabídku,

vymlouvaje se, že nemá času. Konečně jsem se mu poroučel a

vycházeje ze dveří pocítil jsem, že mně spadlo se srdce jakési

nesnesitelné břímě. Pocítil jsem stud a zdálo se mi nad míru

hloupým, vnucovati se člověku, jenž si učinil právě nejhlavnějším

úkolem životním uschovati se co možná nejdále ode všeho světa.

Ale již se stalo. Vzpomínám si, že jsem knih v jeho bytě ani

nespozoroval, a že tedy nebyla pravdivou pověst, že mnoho čte.

Ale asi dvakrát, když jsem jel náhodou velmi pozdě v noci okolo

jeho oken, spozoroval jsem v nich světlo. Co tedy dělal, sedě v

noci do svitání ? Nepsal něco? A psal-li, tedy co asi?

Okolnosti zavinily, že jsem odejel na tři měsíce z našeho

městečka. Když jsem se vrátil — bylo to v zimě — dověděl jsem se,

že Alexandr Petrovič zemřel zcela osamělý, že ani lékaře k sobě

ani jednou nepovolal. Ve městě na něho skoro už zapomněli. Byt

jeho byl prázdný. Bez meškání jsem se seznámil s domácí

nebožtíkovou, maje v úmyslu vyzvěděti od ní, čím se to zabýval

její nájemník, a nepsal-li čeho ? Za dvacetník mně přinesla plnou

škatuli papírů, jež zbyly po nebožtíkovi. Stařena se při tom

přiznala, že dva sešitky už zničila. Byla to zasmušilá, zamlklá

stařena, od níž těžko bylo se dověděti čeho kloudného. O svém

nájemníku nemohla mně pověděti ničeho zvláště nového. Dle její

výpovědí nedělal skoro nikdy nic, po celé měsíce neotevřel knihy

a nevzal péra do ruky. Za to celé noci chodil po světnici a stále

o něčem přemýšlel, ba časem i rozmlouval sám s sebou. Měl velice

rád její vnučku Káťu, byl k ní pln laskavosti zejména od té doby,

co se dověděl, že jí říkají Káťa; na den sv. Kateřiny každý rok

chodil sloužit za kohosi panichidu. Hostí nemohl vystát; z domu

vycházel pouze na hodiny; mračíval se i na ni, na stařenu, když

přicházela jednou týdně aspoň trochu poklidit v jeho světnici, a

nepromluvil s ní za celá tři léta skoro ani slova.

Optal jsem se Kátě, pamatuje-li se na svého učitele? Pohlédla na

mne mlčky, odvrátila se ke stěně a dala se do pláče. Mohl tedy

podivný ten člověk vnuknouti aspoň někomu lásku k sobě.

Vzal jsem s sebou jeho papíry a po celý den jsem je rozebíral.

Tři čtvrtiny oněch papírů byly bezvýznamné, holé útržky, anebo

žákovská cvičení v pravopise dle předložek. Ale byl mezi nimi

jeden sešit dosti obsáhlý, drobně popsaný a nedokončený, snad

samým pisatelem pohozený a potom zapomenutý. Bylo to líčení — ač

nesouvislé — desetiletého života, stráveného Alexandrem

Petrovičem ve trestnici. Líčení to bylo místy promícháno jakýmisi

podivnými, hroznými vzpomínkami, vrženými na papír nerovně,

křečovitě, jako by z přinucení.

Několikrát jsem znova přečítal ony úryvky, a nabyl jsem skoro

přesvědčení, že byly psány v šílenosti. Ale zápisky trestancovy —

„Scény z mrtvého domu", jak sám je pokřtil na jednom místě svého

rukopisu, zdály se mi ne zcela nezajímavými. Zcela nový, až dotud

mne nepovědomý svět, nápadnost některých událostí, některé

zvláštní poznámky o ztracených lidech upoutaly mne, tak že jsem

ledaco přečetl s dychtivostí. Rozumí se, že se mohu mýliti. Ale

podávám zde všechny hlavy; ať soudí obecenstvo...