Dr. Gall: To by mohlo trvat léta. A i pak--Nejsem starý Rossum.
Domin: (obrátí se ke krbu) Tak tady--tohle byl největší triumf lidského
ducha, hoši. Tenhle popel. (kopne do něho) Co teď?
Busman: (v zoufalé hrůze) Bože na nebi! Bože na nebi!
Helena: (vstane) Harry! Co--jsem--udělala!
Domin: Buď klidná, Heleno. Řekni, proč jsi to spálila?
Helena: Já jsem vás zahubila!
Busman: Bože na nebi, jsme ztraceni!
Domin: Ticho, Busmane! Pověz, Heleno, proč jsi to udělala?
Helena: Chtěla jsem... chtěla jsem, abychom jeli pryč, my všichni! Aby už
nebylo továrny a ničeho... Aby se všechno vrátilo... Bylo to tak
hrrozné!
Domin: Co, Heleno?
Helena: To... to, že se lidé stali hluchým květem!
Domin: Nerozumím.
Helena: To, že se přestaly rodit děti... Harry, to je tak děsné! Kdyby se
dělali Roboti dál, nikdy by už nebylo dětí--Nána říkala, že to je
trest--Všichni, všichni říkali, že se nemohou rodit lidé, protože se
dělá tolik Robotů--A proto, jen proto, slyšíš--
Domin: Heleno, na tohle tys myslila?
Helena: Ano, oh, Harry, já jsem to myslila tak dobře!
Domin: (utírá si pot) My jsme to myslili... příliš dobře, my lidé.
Fabry: Udělala jste dobře, paní Heleno. Roboti se už nemohou rozmnožit.
Roboti vyhynou. Do dvaceti let--
Hallemeier:--nebude už ani jeden z těch ničemů.
Dr. Gall: A lidstvo zůstane. Za dvacet let bude svět jejich; i kdyby to
byl jen pár divochů na nejmenším ostrově--
Fabry:--bude to začátek. A pokud je nějaký začátek, je dobře. Za tisíc
let nás mohou dohonit, a pak půjdou dál než my--
Domin:--aby splnili, co my jsme jen koktali v myšlenkách.
Busman: Počkejte--Já hlupák! Bože na nebi, že jsem na to nevzpomněl
dávno!
Hallemeier: Co máte?
Busman: Pět set dvacet miliónů bankovek a šeků! Půl miliardy v pokladně!
Za půl miliardy prodají--Za půl miliardy--
Dr. Gall: Blázníte, Busmane?