Když jsem dne 4. dubna 1919 poprvé vystoupil na Staromětskému náměstí a
poprvé začal kázati, byla ve mně zprvu úzkost a nejistota. Nebyl jsem
jist, jak mne přijmete. Ale šel jsem prostě proto, že jsem k tomu cítil
vnitřní poslání. Byl jsem dhodlán mluviti i v tom případě, že se mi
dostane výsměchu a potupy. Musil jsem jíti, protože jsem pokládal za
svou povinnost, jsa učitelem svého národa, sloužiti mu dla svých
nejlepších sil a dla svých nejlepších vědomostí ve svém prázdném čase.
Ale výsledek nebyl takový, jaký jsem v nejhorším případě očekával.
Setkal jsem se s porozuměním a slzy lesknoucí se v očích Vašich, když
jsem líčil popravu staroměstskou, mne přesvědčily o tom, že správná jest
cesta, na niž jsena se dal. Nejen souhlas theoretický, nýbrž i praktická
pomoc z Vašich řad se dostavila. A co mn zaráželo, že nebyli to boháči,
kteří přispěli hned na počátku na tisk letáků obnosy značnými, nýbrž
lidé, kteří jistě peníz ten i jinak mohli použiti. Vzdávám jim tímto
vřelý dík. Nikoli za peníz, který darovali, nýbrž za to, že utvrdili ve
mně víru v lidstvo, víru v budoucnost našeho národa, jíž jsem měl tolik
zapotřebí uprostřea zjevů všeobecné demoralisace a korupce. Oni mne
přesvědčili, že ještě národ můj neopustili všichni duchové šlechetní,
velí a silní, kteří pomohli mu přetrvati doby nejhoršího útisku. Oni
přesvědčili mne, že ještě dnes lze stejně na lidu českém stavěti, jako
za dob dřívějších, třeba že — a snad právě proto, že lid tento již jest
hodně promíšen vrstvami intelligentními.
A společnost naše vzrůstala. Tytéž milé obličeje, tytéž zářivé zraky čím
dále tím častěji se objevovaly, a třeba že jsme zůstali sdružením
volným, třeba že svá jména navzájem sotva známe, přece jeden duch vládne
námi všemi, všichni chceme dobro svého národa, dobro všeho lidstva a
pomáháme si vespolek.
Tak mnohdy jsem podíhou práce již, již klesal. Jda na Staroměstské
náměstí, tak často jsem slyšel v hloubi duše hlas posmívající se mé
snaze chtíti napraviti národ zkažený, otočinou a vzájemným bojem
ztýraný. Ale když jsem tam přišel a když přes špatné počasí mne tam
očekávaly známé tváře přicházející tu se zprávou, tu s dotazem, tu s
prací novou, anebo jen třeba s oddaným pohledem, tu zaplašeny byly
pojednou všechny ponchybnosti a já věděl, já cítili, že stojím nikoli
sám, nýbrž mezi svými biatřími a sestrami. Tu věřte mi, jsem Vás všechny
vinul duševně k srdci svému, tu jsem Vás libal bo tvář. A Vy jistě jste
to vycítili ze slov mých.
Přicházím k Vám dnes s malým dárkem vánočním. Slavnost vánoční jest
slavností slunovratu zimníhc slavností ohně. Jako symbol, že noc se
svými tisícerými hvězdami postupuje svou vládu dni se svou jedinou
hvězdou denní; ode dávna rozsvěcována byla světélka na stromech, tak
podobná hvězdám na nebeské báni. Také já Vám obětuji sto světélek, ba
jen pouhých sto jisker, s tou nadějí, že všechny neshasnou, nýbrž že
některá z nich roznítí zář na místě, kam bude položena.
Sto myšlenek jsem vybral z 25 prvních seteb a spojil je v jedinou
knížku. Ale abych Vám umožnil jiskry tyto uplatniti, vydal jsem je vedle
vydání knižního ještě na lístcích, jež se dají od sebe odděliti a jež
můžete nenápadně někam položiti, kde doufáte, že mohou vyplniti svůj ákol.
Často bychom rádi někomu pověděli, že s ním nesouhlasíme, že nejedná
dobře, rádi bychom jej požádali, aby se nad svým jednáním zamysli — ale
říci mu to, znamenalo by začíti hádku a vzbuditi jeho hněv. On bude
souditi, že jsou to nějaké pohnutky vedlejší, které nás k tomu vedou,
vyčte nám nepřátelství a učiní navzdor právě tak, jak jsme si nepřáli.
Nuže, tu jest na inístě taková myšlenka neosobní, takový kousek papiru,
který snad způsobí, že se zamyslí a řekne si: „Snad přece nemám pravdu“.
Takový lístek ve psaní zaslaný, do zábavy přinešený, příteli do ruky
vtisknutý, může způsobiti to, co ani sebe výmluvnější ústa by byla
nedovedla pronésti. A co více: Snad ten, který lístek dostane, dá jej
opět dále, dá jej tam, kde dle jeho mínění by mohl působiti dobro.
„O pomozte mi rozsévati dobro!“ volal jsem a Vám v první své přednášce.
„O pomozte mi rozsévati dobro!“ — volám k Vám i dnes a do rukcu Vám
dávám sto zrnek, která mají vykonati své poslání. *Žehnám vám, vy zrnka
zlatá, jiskřičcky pravdivé! Neshasněte na cestě, nýbrž najděte svou
potravu v srdcích lidských a roznětte je láskou ku svému národu, ku
všemu lidstvu. Rozlette se po celé naší drahé vlasti a roznětte se v
požár hřejivý, který by roztavil všechen led, jenž silnou vrstvou
pokrývá všechny šlechetné vlastnosti v srdcích lidských. At tato
nestrpí, aby sousedé jejich strádali a trpěli, a necht stane se vlast
naše zářným příkladem bratrské lásky a obětovnosti všem ostatním národům. *