Z NEZNÁMÝCH MEMOIRŮ.

Tehda bylo mně skoro jedenáct let. V červenci odjel jsem na

návštěvu k svému strýci T—vu do jedné z vesnic, ležících

kolem Moskvy, ku kterémuž se právě v téže době sjelo asi

padesát lidí, samých jeho hostí... ale nepamatuju se již ani

— snad jich bylo ještě více.

Bylo tam hlučno, veselo.

Vypadalo to jako nějaký svátek, který započal, aby nikdy

neskončil.

Zdálo se, že si náš hostitel dal slovo, že prohejří co

možná nejdříve celé své ohromné jmění, a skutečně, není

tomu dlouho, podařilo se mu to úplně, to jest: prohejřil a

utratil všecko do poslední nitky, do posledního groše.

Hosté se stále měnili; Moskva nebyla daleko, byla stále při

ruce, tak že odjíždějící podávali si dvéře s příchozími

novými, a svátek trval dále.

Šlo to stále z jedné zábavy do druhé, tak že nebylo všem

těm radovánkám a všemu tomu hejření ani konce.

Hned se vyskytla vyjíždka na koních do okolí v celých

tlupách, hned zase vycházky do lesa anebo po řece: picknicky,

výlety s celou kuchyní do polí, večeře na velké terase,

obklopené třemi řadami drahocenných květin, které rozlévaly

svoji vůni do svěžího, večerního vzduchu, při zářících

světlech, v nichž dámy naše, beztoho již dosti hezoučké,

zdály se ještě líbeznějšími a krásnějšími; na jejich

tvářích bylo viděti ještě všecky dojmy, které jim den

přinesl, s těmi blesky v očích, a s dovádivou řečí, ktera

se končí obyčejně v jasném, jak zvonek smíchu. Co den tance,

hudba, zpěv; byla-li obloha zachmuřena, tu se pořádaly doma

živé obrazy, šarady, nebo přísloví se hádala; ano i divadlo

bylo hned pohotově.

Hned byli při ruce krasořečníci, vypravěči a vtipkáři.

Několik osob vynikalo zvláště z celé této massy hostí.A jak

to již u nás bývá, pomluvy a klepy měly dobré časy, nebo bez

nich by snad ani svět světem nebyl, a milliony lidí by pomřely

dlouhou chvílí jako mouchy.

Ale protože mně bylo tehda teprve jedenáct let, nepozoroval jsem

všecko to, co jíní — ano ani těch několik zvláště

zajímavých osob jsem nepostřehl svým dětským zrakem, a

pozoroval-li jsem přec aspoň něco, tedy to nebylo všecko, ale

pouze to, co již hodně bilo do očí. Později jsem si teprve na

ledacos vzpomněl.

Pouze zářící strana tohoto obrázku se vnořila do mých zraků

dětských — a ten blesk a všecken ten šum, to celé okolí —

všecko to, do dnešního dne nevídané a neslýchané, tak mne

okouzlilo a překvapilo, že jsem v prvních dnech svého pobytu u

strýce byl jako u vidění, že mně až má malá hlava šla

kolem od všech těch nových dojmů a obrazů.

Arciť, myslím stále na svých jedenáct let, byl jsem dosud

dítě, nic více než pouhé dítě. Mnohá z těch překrásných

dám mne hladila a se mnou se mazlila a nemyslila docela na má

léta. Ale — podivná věc! již tehda se ve mně cosi ozývalo

— co mne dosti často znepokojovalo; něco se mi vloudilo do

mého mladého srdce, do dneška mu ještě neznámého a

nepovědomého; a toto něco bylo příčinou, že to srdce

chvilkami prudce bilo, že plálo, jakoby se před něčím

strachovalo a lekalo, a že na tvářích mých každé chvilky

vzkvétal neočekávaný ruměnec.

Chvilkami jsem se styděl za ty všecky dětské privilegie, které

mně můj věk přinášel.

Někdy zase ovládalo mne cosi jako obdiv, a já rychle vklouzl

někam do koutka, aby mne nikdo neviděl, snad proto, abych nabral

trochu dechu a abych si na něco vzpomněl, na něco, co jsem si

vlastně velmi dobře pamatoval, ale pro tuto chvilku zapomenul,

bez čeho jsem se však nemohl nikde objeviti, bez čeho nemohl

nikde obstáti.

Tu pojednou mne napadlo to, co jsem před druhými tak skrýval, a

co bych nikdy nikomu nebyl řekl, protože jsem se za to tak

styděl, já — tak malý člověk ještě — že mně bylo až

do pláče.

Brzo v tom celém ruchu, který mne obklopoval, cítil jsem

nesmírnou prázdnotu a samotu.

Byly zde též jiné děti, ale všecky byly bud mnohem mladší

mne, anebo zase starší; ale o ty jsem se velmi málo staral.

Nebylo by se mi bylo nic takového přihodilo, kdybych nebyl býval

v tom zcela podivném postavení.

V očích všech těch překrásných dám byl jsem arciť jenom

malinkou nepatrnou osůbkou, s kterou si chvilkami hrály, s kterou

se též chvilkami mazlily a bavily, kterou však brzo odhazovaly

jako nějakou loutku.

Zvláště jedna z nich, z těch čarovných dám, okouzlující

blondinka, s pyšnými, hustými vlasy, jakých jsem později již

nikde neviděl a jistě už nikde neuvidím, ta jakoby si byla dala

s někým slovo, že mne bude kde jen možno trápiti, — že mně

nedá pokoje. Ten smích, který všude vyluzovala svým

čtveráckým škádlením a svými nápady, ten obveseloval i ji

— ale mne jen stále rmoutil — ač jí přinášel veliké

potěšení.

Kdyby byla bývala v ústave takou, jakou byla zde, jistě by jí

její spolužačky říkaly — uličnice.

Byla opravdovou, čarovnou kráskou, a v její kráse bylo cosi, co

hned každému bilo v oči, že jí nikdo již nezapomněl.

A ovšem v ničem se nepodobala k těm malinkým stydlivým

blondinkám, které jsou bílé jak padlý sníh, a které jsou tak

něžňounké, jako morčátka, nebo jako dcerky pastorů.

Nebyla vysokého vzrůstu, byla přitloustlá, za to však její

obličej byl jakoby vykouzlen s tak krásnými, něžnými

liniemi...

V té tváři zračilo se něco, co se podobalo bleskům, a ona

celičká byla živá, bystrá, a lehká jako oheň. Z jejích

velikých, rozevřených očí sršely jiskry; třpytily se jako

brillianty — a co by se mne týkalo, já bych opravdu nikdy

neproměnil ty krásné modré oči za nejčernější, ať by byly

třeba černější než oči andaluské, ano — moje blondinka

stála výše oné známé brunetky, kterou opěval jistý

znamenitý, výtečný poeta, zapřisáhající se ve svých

verších celou Kastilií, že by hotov byl dáti si přelámati

všecky kosti v těle za to, kdyby se směl pouze koncem prstu

dotknouti mantilly své krásky.

A k tomu si ještě přimyslete, že má krasotinka byla

nejveselejší kráskou celého světa, největším a

nejčtveračivějším smíškem, čiperná a rozpustilá při tom

jako malé dítě, vzdor tomu, že již plných pět let byla

provdána.

Smích nemizel nikdy s jejích korálových rtíků, svěžích

stále jako svěžest ranní růže, která právě s prvním

paprskem slunce rozvila své zardělé vonící poupě, na kterém

ještě ani neuschly chladné, veliké kapky ranní rosy.

Pamatuju se, že právě v týž den, ve který jsem přijel, mělo

býti večer představení divadelní, uspořádané samými hostmi.

Sál byl večer téhož dne naplněn tak, že by jistě ani

špendlík nepropadl; ani jedinké místečko nezůstalo prázdno;

a poněvadž jsem přišel, nevím již ani proč, pozdě, musil

jsem se spokojiti s místem k stání.

Ale veselá hra tak mne okouzlovala a tak se mi líbila, že mne to

stále a stále táhlo ku předu, až jsem se pojednou octnul u

první řady, kde jsem konečně zůstal státi, opíraje se o

lenoch jednoho z křesel, ve kterém seděla dáma.

Dáma tato byla moje blondina; neznali jsme se však doposud.

Tu pojednou, aniž jsem toho pozoroval, zadíval jsem se na její

krásná, oblá ramena, tak svůdně a krásně zaokrouhlená a tak

bělostná, jako mléčná pěna, ačkoli mně bylo úplně

lhostejno, dívám-li se na okouzlující ženské rámě anebo na

čepec s ohnivými stužkami, který zakrýval šediny jedné

ctihodné, staré dámy, sedící též v první řadě.

Vedle blondinky seděla nějaká přezralá panna, jedna z těch,

které se, jak jsem se později přesvědčil, vždycky rády

táhnou tam, kde jsou mladé a hezké ženštiny; zejmena takové,

které se rády baví s mladými lidmi. Ale do toho mi ničeho

není; jedná se mi o následující: tato panna spozorovala, kam

hledím, nahnula se k své sousedce a smějíc se pošeptala jí

něco do ucha.

Sousedka její se rychle obrátila a do dneška se ještě

pamatuju, že její ohnivé oči blýsknuly na mne v polosvětle

tak, že jsem, zcela nepřipravený na tento pohled, sebou trhnul,

jakobych se byl spálil.

Kráska se tomu usmála.

„Líbí se vám ten kus, který hrají?" otázala se mne

šibalsky, čtverácky se mi při tom dívajíc do očí.

„Ano" — odpověděl jsem jí — dívaje se při tom stále na

ni v jakémsi udivení, kteréž se jí dle všeho musilo velmi

líbiti.

„A proč si nesednete? Budete unaven; což nemáte již

žádného místa?"

„Ne, všecka místa jsou obsazena," odpověděl jsem rychle a

více žalostivě, tak že jsem ani jejích očí nepozoroval; měl

jsem radost z toho, že jsem našel srdce, kterému si mohu aspoň

postěžovati. — „Hledal jsem již v celém sále, ale všecky

židle jsou již obsazeny," dokládám ještě jednou, jakobych jí

žaloval, že již pro mne není ani místečka k dostání.

„Pojď ke mně," zvolala kráska rychle a živě, vždycky

hotová s rozhodnutím, ať již to bylo to či ono — nějaká

hodně nesmyslná myšlénka třeba, která ji právě napadla:

„Pojď sem ke mně a sedni si mi na klín."

„Na klín?" opakoval jsem po ní jaksi tázavě. Již jsem se o

tom zmínil, jak mne ty mé dětské privileje začaly zlobiti a

soužiti. Tato však byla již nade všecky. Já byl již beztoho

od jakživa plachý a bázlivý — nyní jsem se však začal

ještě více báti a to obzvláště ženštin, a proto jsem byl

zrovna celý pomatený.

„Nu ano, na klín! Proč pak si mi nechceš sednout! na klín?"

ptala se mne, smějíc se stále víc a více, až se konečně

dala do hlasitého smíchu, a to Bůh ví čemu! Snad tomu svému

výmyslu — anebo se snad těšila z toho, že mne její

úslužnost tak pomátla? Anebo to již tak u ní musilo býti —

že se stále něčemu smála. Začervenal jsem se v celém tom

zmatku, a ohlížel se rychle kolem, hledaje místečka, kam bych

mohl uklouznouti; ona mne však předešla, uchopivši mne rychle

za ruku, snad zrovna proto, abych jí nemohl utéci, a přitáhla

mne k sobě; tu z ničeho nic začala mně zcela neočekávaně a k

mému největšímu udivení tisknouti ruce ve svých

čtveráckých, teplých prstíkách, začala mně vytahovati

prsty, ale tak divoce, až mne to tak zabolelo, že jsem musil

napnouti všecky síly, abych nevykřikl bolestí, při čemž jsem

dělal arciť hrozné grimassy. Mimo to byl jsem celý udivený nad

tím, že mladé a zlé dámy mohou povídati takové hlouposti

hochům, a při tom ještě pro nic za nic tak štípou a tisknou,

Bůh ví proč, a ještě k tomu, když je tolik lidí přítomno.

Jistě že má nešťastná tvář vyzrazovala všecky ty úzkosti,

protože dovádivá čtveračka se smála víc a více, stále mne

štípajíc a stále ještě mi vytahujíc prsty z kloubů.

Byla celá radostí bez sebe, že mohla tak pohněvati a pomásti

ubohého hošíka a tak ho šlapati v prach.

Postavení mé bylo zoufalé.

Předně — hořel jsem studem, protože se všickni nyní k nám

obraceli, jedni v rozpacích, jedni zase se smíchem; pochopili

nepochybně všickni najednou, že krasotinka zase něco vyvedla.

A mimo to, chtělo se mi křičeti — protože mi stále lámala

prsty, s takovou vášní a tak zlostně, snad proto právě, že

ještě nekřičím: ale já, jako pravý Sparťan, chtěl

vydržeti tu bolest, strachuje se, abych svým křikem neudělal

výtržnost, která by mne potom musila strašně mrzeti a boleti.

Když jsem se však ocítil skoro již na pokraji zoufalství,

začal jsem vší silou táhnouti svou ruku z ruky své tyranky

zpět, — ale ta mne držela nyní ještě pevněji. Nemohl jsem

se tedy již zdržeti a vykřikl jsem, — a ona na to jen čekala!

V tomtéž okamžení mne pustila a otočila hned hlavu kolem,

jakoby se nebylo nic stalo, jakoby ona nebyla toho příčinou, ale

někdo jiný, a tvářila se zrovna tak, jako to dělávají žáci

ve škole, když se pan učitel otočí v jinou stranu; nedají

nikomu pokoje v celém svém sousedství, štípnou kde koho jen

mohou, kopají na všecky strany, hned tento, hned onen dostane od

nich šňupku, strkají loktem do každého, kdo se jim jen pod

ruku dostane — a v tomtéž okamžení již sedí tak v lavici,

jakoby se nic nebylo stalo; dívají se upřeně do knihy,

přeříkávají si své úlohy a tak klamou svého učitele,

který se vrací do třídy, by zamezil hluk a děsné

hospodářství; — odchází znova, nenaleznuv rušitele pokoje,

ale s dlouhým a neočekávaným nosem.

K mému štěstí pozornost obecenstva byla v téže chvíli

obrácena k jevišti, ku hře našeho hostitele, který hrál v

nějaké Scribovské komedii hlavní úlohu. Všickni vášnivě

tleskali; já v tom šumu a hluku vyklouzl z řady a odběhl až na

druhý konec sálu, odkud jsem se, krče se za sloupec, díval na

lstivou krásku.

Ona se stále ještě smála, zandavajíc si ústa šátečkem. A

dlouho, dlouho ještě se dívala kolem, otáčela se na zpět,

chtějíc mne nepochybně někde nalézti, a litovala, jak jsem se

domníval, že se náš boj tak rychle skončil, a vymýšlela při

tom asi, co by zase nového jinde mohla vyvésti.

Tím tedy započala naše známost a od tohoto večera byla mi

skoro stále v patách.

Pronásledovala mne všude beze všeho svědomí; stala se mojí

tyrankou a mojí mučitelkou.

Celé její čtveráctví záleželo v tom, že se zdála, jakoby

byla do mne až po uši zamilována, a proto se mně skoro stále a

přede všemi až dvořila.

To nemusím ani podotýkati, že mně, takovému podivínu, mnohdy

bylo až do pláče, a že jsem byl mnohdy tak rozčilen a

rozzloben, že bych byl s to poprati se se svojí lstivou ctitelkou.

Můj naivní, smutný obličej, má zoufalá touha po míru a

pokoji dodávala jí ještě více zmužilosti a důvodu, by mne

soužila a trápila beze všech mezí.

Neměla se mnou slitování, a já ubožák nevěděl, kam před

ní utéci.

Smích, který se kolem nás stále rozléhal a kterému ona

vlastně sama dávala vždycky podnět, ponoukal ji ještě více k

rozličným novým výmyslům.

Konečně její žerty byly již beze všech hranic. A to jest

také pravda, jak si nyní vzpomínám, že vyváděla až

příliš mnoho s takým dítětem, jakovým jsem já skutečně

ještě byl.

To byl však její zvyk: byla celou svou bytostí mazlíčkem.

Později jsem se dověděl, že ji vlastně tak rozmazlil její

vlastní muž, který byl hodně tlusťoučký, malý, zarudlý,

velmi bohatý a pilný člověk — tak se aspoň o něm povídalo;

také tak opravdu vypadal: stále sebou vrtěl, stále měl cosi na

práci a nikdy nevydržel na jednom místě plné dvě hodiny.

Každého dne jezdil do Moskvy, mnohdy i dvakráte za den a

vždycky prý za nějakými záležitostmi, jak nám vyprávěl.

Sotva bys kde nalezl veselejší a dobromyslnější tváře, než

byla tato komická fysiognomie. Ne jen, že miloval ženu svoji

stále vroucněji a horoucněji; on ji zbožňoval a klaněl se jí

jako nějaké modle.

Nepřekážel jí nikdo v ničem. Měla přítelkyň a přátel

ohromné množství.

Předně proto, že ji musil každý milovat, kdo ji jen jednou

spatřil, a za druhé, tato větroplaška vlastně nebyla příliš

vyběračná ve volbě svých přátel, ač v jejím charakteru

bylo mnohem více vážnosti, než byste mohli souditi dle toho, co

jsem právě o ní vyprávěl.

Ze všech svých přítelkyň milovala a vyznamenávala zvláště

jednu mladou dámu, svoji dalekou příbuznou, která nyní také

hostila s námi zde na venkově.

Mezi nimi byl uzavřen jakýsi něžný, nepřetržitý svazek

přátelský, jeden z těch svazků, které se uzavírají při

setkání dvou duší, dvou charakterů, velmi často zcela

různých a nestejných, ze kterých však jeden jest hlubší a

čistší druhého, z nichž každý, třeba by zdánlivě cítil

svoji převahu, přizpůsobuje se druhému, zdá se mu, že onen

jej převyšuje, a tak jako štěstí samo, vloudí se do jeho

srdce přátelství k této osobě.

Potom vzniká teprve tento něžný, úzký svazek — po těchto

vzájemných stycích charakteru: láska a shovívavost beze vší

míry s jedné, láska a úcta s druhé strany, úcta, která jde

až tak daleko, že se člověk snaží vší silou, aby byl stále

lepší v očích toho, koho si tak velice váží, že jest

žárlivým na každý krok jeho, chce mu státi v jeho životě

stále po boku, chce sám býti uložen v jeho srdci.

Obě tyto přítelkyně byly stejného stáří, ale velice se od

sebe různily — začínajíce již od krásy. Mad. M. byla také

hezká, ale v její kráse bylo něco zcela zvláštního, co ji

tak lišilo od všech hezkých ženštin; v její tváři bylo

něco, co k sobě hned připoutalo každého, anebo ještě lépe

řečeno, co probouzelo a vyluzovalo v každém, kdo ji jen jednou

spatřil, nejhlubší sympathii a oddanost.

Jsou takové šťastné osoby — skutečně jsou.

Každý, kdo se vedle ní jen postavil, zdál se býti lepším,

jaksi svobodnějším, bylo mu hned tak příjemno, ač se její

přísné, velké oči, plné ohně a síly dívaly tak nepokojně,

bázlivě a plaše kolem, jakoby se stále něčeho hrozného a

děsného strachovaly; a tato plachost a bázlivost opanovala

mnohdy její tiché črty tak, že upomínaly na tváře vlaských

madon, při kterých se nám zdá, když se na ně díváme, jako

bychom cítili s nimi tutéž tesknotu a tentýž bol, který ony

cítí, jakoby jejich bol byl naším vlastním.

Tato poněkud bledá a vyhublá tvář, ze které čistými a

pravidelnými črtami i tichou, unylou a tajenou touhou ještě tak

často prosvítají první dětsky jasné rysy a tahy, — obraz to

ještě nedávných důvěřivých let a snad i naivního

štěstí; tento klidný, tichý, nesmělý úsměv, — toto

všecko okouzlovalo a podmaňovalo si všecky kolem, tak že v

srdci každého ozývala se jakási touha, že se jí chtěl aspoň

z povzdálí přiblížiti, že ve všem jevil pro ni živé

účastenství, jakoby mu nikdy cizí ani nebývala.

Ač kráska tato zdála se býti jaksi mlčelivou a uzavřenou v

sebe, nebylo opravdu bytosti nad ni více vnímavé a milující,

když kdokoliv měl potřebu soucitu a slz.

Jsou opravdu ve světě ženy, které jsou v životě skutečnými

milosrdnými sestrami.

Před nimi nemusí nikdo ničeho zatajovati, aspoň jistě ne to,

co koho bolí a co ho souží.

Kdo strádáš, kdo trpíš, jdi jen s plnou nadějí k nim a neboj

se, že jim budeš na obtíž; ale bohužel, málo kdo z nás ví,

jak veliká může býti láska, jaká trpělivost, jaký soucit a

jaké odpuštění v ženském srdci!

Celé poklady sympathií, útěchy a naděje se skrývají v

těchto čistých duších, v tom čistém srdci, kterému se

mnohdy tak drze ubližuje — protože takové srdce, které mnoho

miluje, též mnoho krvácí, — ale rána v něm bývá vždy

opatrně střežena před milujícím pohledem — protože velký

bol a zármutek se nejraději skrývá hodně hluboko — tají se

a nemluví se o něm.

Je neleká hloubka rány, ani hnis a zápach její; kdo se k nim

přiblíží, ten jich již tím sobě získává; a ony se snad

proto již rodí — aby vykonávaly veliké skutky...

Madame M. byla vysoká, hbitá, štíhlá, ale snad poněkud

příliš útlá. Její pohyby byly tak různé, hned pomalé,

volné, ano až vážné, hned zase tak hbité a čiperné, zrovna

až dětsky živé, a zároveň jimi prohlédala jakási plachost,

zíralo z nich něco prosícího jaksi o záštitu, což však

nikdy ani z daleka zřejmě vysloveno nebylo.

Jak jsem již pravil, všecky podivné návyky lstivé blondiny mě

rmoutily, škádlily, ano tak mne rozčilovaly, že jsem se stále

červenal do krve.

To mělo však také ještě jinou příčinu, podivnou, hloupou

snad, kterou jsem skrýval a tajil, po které jsem však přece

stále prahl a již jen při pouhé vzpomínce na ni klopil jsem

hlavu někde v tajném, temném koutečku, ve kterém mne nemohl

postihnouti zrak oné modrooké čtveračky; již pouhá myšlénka

na tuto příčinu mne div nezadusila studem a bázní, — slovem

— byl jsem zamilován, to jest, — dejme tomu, že jsem nyní

vyřkl nesmysl: to snad ani nebylo možné; ale proč jsem stále

viděl před sebou, ač zde bylo takové množství různých osob

— jen jednu jedinou tvář, která mne všude, ať jsem vkročil

kamkoli, pronásledovala?

Proč právě za ní slídil stále můj zrak — tehda, kdy mne

ještě dámy málo zajímaly?

To se stávalo obyčejně za večerů, když nepohoda nás

uzavírala do prostranných komnat, a já stával při některé

temné stěně, dívaje se kolem, a nenacházeje zde žádného

zaměstnání ani zábavy, protože si mne, vyjma moji mučitelku,

nikdo nikdy ani nepovšiml — a nudil jsem se tak, že mně pak

podobné večery bývaly něčím strašným, k nepřečkání.

Tu jsem se obyčejně díval na kolem se hemžící tváře,

naslouchal jsem hovoru, kolem mne se rozléhajícímu, ze kterého

jsem velmi často nerozuměl ani slůvka, — a právě v takových

chvilkách mihotaly se mi, Bůh ví proč, před očima ty tiché

pohledy, skromný úsměv a překrásná tvář mad. M. (neboť to

byla ona); v těch chvilkách byla pak celá moje pozornost

obrácena pouze k ní — a to byly pro mne chvilky nevýslovného

blaha a štěstí.

Někdy jsem po celé hodiny nemohl od ní ani svých zraků

odloučiti; pamatoval jsem si již každičký její pohyb, každý

její pohled, znal jsem každičký i nejslabší tón jejího

zvučného, stříbrného, ač poněkud zasmušilého hlasu — a

podivná věc! — ze všeho mého pozorování, i ze všech těch

sladkých dojmů vyvinula se neobyčejná zvědavost ve mně.

Snad to bylo jen proto, že jsem zde tušil nějaké velké

tajemství...

Největší mukou pro mne bylo, škádlila-li mne má mučitelka v

přítomnosti mad. M.

Všecko to vysmívání a všecky ty komické výstupy, které se

mnou prováděla, zdály se mi nyní velice ponižujícími.

Stalo-li se někdy, že jsem byl příčinou ohromného smíchu

všech přítomných hostí, který býval vylouděn i na rtech

mad. M. — tu jsem vyletěl ze spárů své tyranky, hoře zlostí

a studem utekl jsem nahoru, kde jsem v zuřivosti strávil pak

ostatní zbývající část dne, nemoha se objeviti již v sále.

Ostatně jsem snad tehda ani nechápal svůj stud, své

rozčilení; celý tento proces odehrával se ve mně zcela

nevědomky.

S madame M. nepromluvil jsem do toho dne ještě ani dvou slov,

snad bych se k tomu ani nebyl odhodlal — promluviti vůbec na ni.

Tu jednoho večera, po strašně zažitém dnu, byl jsem po

procházce tak unaven, že jsem se odloučil od celé společnosti

a ubíral se sám zahradou domů. V tom vidím na osamocené jedné

lavičce ve stromořadí seděti mad. M. Seděla tam samotinká,

jakoby si byla schválně vybrala toto klidné místečko, s hlavou

skloněnou na prsa, v rukou mechanicky převracejíc šáteček.

Byla tak zamyšlena, že ani nepozorovala, že se k ní ubírám.

Když jsem přišel až k ní, tu mne přece zpozorovala; vstala

rychle s lavičky, a utřela si oči šátečkem, který v ruce

držela. — Plakala. Když si osušila oči, usmála se na mne a

šla zároveň se mnou k domovu.

Již se ani nepamatuju, o čem jsme spolu tehda hovořili; jen to

mně utkvělo v paměti, že mne stále někam posýlala, hned

abych jí utrhl kytičku, zde tu a tu tam, anebo abych se podíval,

kdo to jede tam na koni ve stromořadí.

A když jsem byl od ní několik kroků vzdálen, tu hned zase

přikládala svůj šáteček k očím a utírala si rychle

neposlušné slzy, které jí stále v srdci překypovaly, až se

vysvobodily z ubohých okovů ven.

Já pochopoval, že jsem jí jen na obtíž, když mne tak často

od sebe posýlá, ona to sama asi také pozorovala, že jsem již

všecko viděl, ale nemohla se proto přece přemoci, a to mne

ještě více zarmucovalo.

Zlobil jsem se sám na sebe v tuto chvíli, zlořečil jsem na

svoji nešetrnost a nepozornost, ale proto pro všecko nenacházel

jsem žádného východu, jak bych se od ní vzdálil, tak, aby

nepozorovala, že jsem prohledl její bol a smutek, — a tak šel

jsem stále vedle ní, v smutném naladění, ano s hrůzou v

srdci, byl jsem všecek rozčilen a zmaten a nenacházel jsem ani

jedinkého slova k udržení hovoru.

Toto setkání mne tak rozčililo, že jsem pak po celou

zbývající část večera slídil s velkou zvědavostí, ale

zcela tajně po mad. M. — nespouštěl jsem jí ani na minutku s

očí.

Ale prováděl jsem to tak nemotorně, že mne ona sama dvakráte

postihla, jak ji všude sleduju a jak jí ani nespouštím s očí;

po druhém tom pohledu jsem viděl, že se na mne jaksi usmála. A

tento úsměv byl jedinkým za celý večer, který se objevil na

její tváří, na jejích rtech.

Zármutek stále nechtěl, zmizeti s tváře její, která nyní

byla velmi bleda.

Po celý večer skoro hovořila s nějakou starší dámou, zlou a

nesmírně svárlivou stařenou, kterou nikdo neměl rád pro její

vyzvědačství a klepařství, ale které se všickni báli, a

proto byli nuceni stále si jí všímati, ať již volky či

nevolky.

V deset hodin přijel muž mad. M. Do této chvíle slídil jsem za

ní ještě ustavičně, nespouštěje s očí její bledou tvář;

když muž její vešel do sálu, viděl jsem, jak se zarazila, a

tvář její, beztoho již dosti bledá, byla pojednou bledší

jejího šátečku, který držela v ruce.

Bylo to tak nápadné, že to i druzí pozorovali. Nedaleko mne

hovořilo spolu několik osob a já zaslechl, vlastně domýšlel

jsem se toho, že mad. M. není příliš šťastna. Povídaly si,

že její muž jest na ni strašně žárliv, zrovna jako

mouřenín, ale ne snad z lásky nýbrž ze sobectví.

Především byl to Evropan, člověk moderní s mnoha novými

ideami v hlavě, kterými se stále všude blýskal. Co se

zevnějšku jeho týkalo, byl černovlasý, velký, zvláštní a

hřmotný muž, s modním vousem, se spokojenou zarudlou tváří,

s bílými jako cukr zuby a s bezúhonným gentlemanským

chováním.

Říkalo se o něm vůbec, že jest vážný, rozumný člověk.

Takto se nazývá i jinde jistý druh lidí, který dovede dobře

žíti na cizí útraty, který nikdy nic nedělá, který nikdy

ani nechce ničeho dělati, a který od věčného lenošení má

tam, kde jiní srdce mívají, kousek tuku.

Každé chvíle slyšíš od podobných lidí, že jsou velmi

zaměstnáni jakýmisi nepřátelskými a spletitými

záležitostmi, které „unavují jejich genia", a že proto

vzbuzují jen soustrast. To jest již jejich běžná frase, jejich

mot ďordre, jejich heslo, jejich motto, frase, kterou se ti sytí

břichopáskové všude blýskají, která však začíná již

nuditi, protože jest pouhým tartufstvím, lichým, prázdným

slovem.

Ostatně někteří z těchto světáků, kteří nemohou najíti

žádného zaměstnání, protože vlastně nikdy žádného

opravdově nehledali, domáhají se hlavně toto, aby se všichni

domívali, že nemají místo srdce kus tuku, ale naopak, něco,

což jest však hluboko, velmi hluboko v nich uloženo, — ale co

vlastně, to by nemohl povědíti ani nejvýtečnější chirurg,

arciť že již z pouhé uctivosti k nim. Tito pánové

protloukají se tak světem, že obracejí všecken svůj instinkt

na hrubé úsměšky, které jsou jen krátkozrakým odsouzením a

nesmírnou pýchou. A protože nemají jiného nic na práci kromě

toho, aby pozorovali a nazpaměť se učili chybám cizích anebo

jen jejich slabostem, a protože v nich není o nic více dobrého

citu než tolik, kolik ho dáno bylo za úděl ústřici, tu jim

není za těžko při takových chránících prostředcích žíti

s lidmi dosti prozřetelně a dosti spokojeně.

A tím oni se také stále vychvalují a vypínají. Oni jsou ku

příkladu přesvědčeni o tom, že celý svět jest jejich

nevolníkem; že jest mezi nimi týž poměr, jako když si skoupí

do zásoby ústřice; že jsou všickni lidé mimo ně hlupáci;

že každý se podobá pomoranči nebo houbě, kterou mohou

vymačkat, dokud je jim třeba šťávy, že jsou pány všeho a

že všecken ten chvály hodný pořádek věcí pochází odtud,

že oni jsou tak moudrými s neoblomnými charaktery.

Ve své bezměrné hrdosti nepřipouštějí, že by mohli míti na

sobě též nějakou chybičku.

Podobají se zcela těm taškářům, těm novým tartufům a

falstafům, kteří jsou tak zabráni do svého taškářství, že

již myslí, že to musí tak býti, aby žili a taškařili;

dokazují jiným tak často, že jsou poctivými a počestnými

lidmi, že již i sami opravdově věří, že jejich darebáctví

a taškářství jest poctivým a přímým jednáním.

Na své vlastní svědomí, na toho svého soudce, pro všecku svou

samolibost docela zapomínají; — a pro všecko ostatní jsou

trochu tlustými.

Na prvním místě vidí všude svoji zlatou osobu; jejich Molochem

i Baalem jest jejich vlastní, velkolepé já. Celá příroda,

celý svět není pro ně ničím více, než velkým zrcadlem,

které jest stvořeno proto, aby se ten bůžek mohl sám sobě

obdivovati a aby před a za sebou kromě sebe ničeho neviděl; a

proto není nic divného, že potom vidí kolem sebe všecko v

takovém ohyzdném světle. Takovíto tvorové mají pro všecko

připravenu frasi, a sice — což jest důkaz jejich obratnosti

— vždy frási modní. Oni sami také dokonce napomáhaji modě,

dávajíce jí takový smysl — aby měla úspěch. Ano, oni se

též snaží, aby první vyčenichali odjinud nějakou tu modní

frasi, aby se pak zdálo, že od nich samých pochází.

Zásobují se svými frasemi proto, aby ukázali všecky své

sympatie k člověčenstvu, aby ukázali, co jest rozumná a

opravdová filantropie, a pak — aby pokárali vzmáhající se

romantismus, to jest všecko pěkné a pravdivé, každý atom

jeho, který jest dražší nežli celá tlupa těchto

hlemýžďovitých tvorů.

Zhruba však nepoznají pravdy v odchýlené, nové a nehotové

formě, a zavrhují všecko, co ještě není dospělé, co není

zralé, co se neustálo, nýbrž ještě kvasí.

Sytý člověk žije vždycky vesele, o nic se nestará; sám nikdy

ničeho nedělal, ničeho nezná, neví, jak jest to těžké

vydělávati si chléb, a proto běda tomu, kdoby nějakým

způsobem drsným chtěl naraziti na jeho tučné city: to by mu

nikdy neodpustil, ale vždycky by na to pak narážel, mstil by se

za to s velkou chutí a horoucností.

A konec konců tedy jest, že ten můj hrdina není nic více a nic

méně než nějaký obrovský a nadutý měšec, plný sentencí,

modních frasí a etiket všeho druhu a způsobu.

Ostatně pan M. měl zvláštní jednu vlastnost, pro kterou byl

člověkem dosti pozoruhodným: byl to vtipkář, povídálek

vyššího druhu a v salonech měl kolem sebe vždycky dosti

posluchačů. V tento večer zvláště podařilo se mu vzbuditi

velkou pozornost — udělal dojem.

Slovo měl vždy ve své moci; byl naladěn právě do

společnosti, byl vesel, radoval se z něčeho a proto se mu

povedlo upoutati k sobě celou pozornost.

Ale mad. M. byla po celý večer opak svého muže; byla jaksi

churava; tvář její byla k nepoznání smutná, a mně se stále

zdálo, že jí dlouho zadržované slzy náhle vyhrknou a skanou s

krásných, dlouhých řas. — Celé toto jednání mne

neobyčejně překvapilo — jak jsem již dříve pravil.

Odešel jsem dnes ze salonu se zvláštním pocitem — s jakousi

zvědavostí, a po celou noc zdálo se mi jen o panu M., ač se

mně do této doby málokdy cos tak divného a neobyčejného

zdávalo.

Druhého dne z rána byl jsem vyzván ku zkoušce k živým

obrazům, ve kterýchž jsem hrál též nějakou malou úložku.

Již po celých pět dní konaly se přípravy k živým obrazům,

k divadlu a k bálu; všecko to chystáno bylo pro jediný večer

— za příčinou domácí rodinné slavnosti, narozenin mladší

dcery našeho hostitele.

K této slavnosti, která se měla odbývati, bylo sezváno z

Moskvy více než sto hostí a proto bylo všude plné ruce práce,

mnoho křiku, mnoho příprav i mnoho zmatků.

Zkouška, nebo lépe řečeno, přehlížení kostumů, naznačeno

bylo na ranní hodinu proto, poněvadž náš regisseur, známý

umělec R., přítel a host našeho hospodáře, z přátelství k

hostiteli uvolil se vzíti na se spořádání obrazů, sestavení

osob, a tím tedy i úlohu našeho učitele, odjížděl ještě

dnes do města, by tam nakoupil potřebných věcí — a do

nastávajícího svátku nebylo již dlouho, proto jsme musili

šetřiti času.

Já účinkoval v jednom obraze spolu s madame M. Obrázek ten měl

představovati scénu ze středověku a nazýval se:

„Paní zámku a její páže."

Při setkání s madame M. na zkoušce cítil jsem veliký zmatek.

Zdálo se mi, že čte v mé duši všecky ty city, které v ní

víří, všecky ty otázky, ty domněnky, které se tam od

včerejšího dne stále znova a znova rodí.

A mimo to se mi ještě zdálo, že jsem tím vinen, že jsem

viděl včera její slzy, a že jsem zpozoroval její zármutek,

že se musí tedy následkem toho na mne horšit, hněvat, protože

jsem se stal vetřelým svědkem a účastníkem jejího tajemství.

Ale chvála Bohu, všecko se obešlo bez velkých obtíží: nebyl

jsem vůbec ani pozorován.

Ona se myslím vůbec nestarala ani o mne, ani o zkoušku: byla

rozčilena, smutná a velmi zádumčiva; bylo to zcela zřetelné,

že ji něco velmi trápí.

Když jsem byl se svojí úlohou hotov, odběhl jsem rychle,

převlekl se a za deset minut byl jsem již zase v zahradě na

terase.

Skoro v téže chvíli vyšla se mnou ze dveří i madame M. a nám

jaksi naproti, v tutéž minutu, vyšel sám sebou velice

spokojený muž její, který se vracel ze zahrady, doprovodiv tam

skoro všecky dámy, a přenechav je tam skoro z ručky do ručky

— jakémusi mrštnému a prázdnému cavalierovi servantovi.

Setkání muže se ženou bylo zcela neočekávané. Mad. M. se

pojednou ještě více zasmušila a jakýsi lehký hněv kmitl se v

jejím hbitém, netrpělivém škubnutí.

Muž její hvízdal si zcela volně nějakou arii, a po celé

cestě urovnával si své vousy; nyní však, když se setkal se

ženou, zachmuřil se a tak se na ni podíval, jak si nyní

vzpomínám, jakoby byl nějakým inkvisitorem.

„Jdete do záhrady?" ptal se jí, vida v její ruce slunečník a

knihu.

„Ne, do háje," odpověděla mu na to, lehce se červenajíc.

„Sama?"

„S ním..." řekla krátce madame M., ukazujíc při tom na mne.

— „Ráno chodívám obyčejně sama na procházku —" dodala

ještě nejistým a tichým hlasem, právě takovým, jakým

mluvívá ten, kdo poprvé ve svém životě lže.

„Hm... A já tam nyní právě doprovodil celou společnost. Jdou

tam všickni ku květinové besídce, chtějí doprovoditi ještě

N...ého. On již, jak snad víte, odjíždí. Přihodila se mu

nějaká nehoda v Oděsse. Vaše sestřenka (to mluvil o krásné

blondince) ta se hned směje, ale hned zase div nepláče, —

všecko najednou, — že jí člověk nerozumí. Řekla mně

ostatně, že vy se na něho jaksi hněváte a proto že jste ho

asi nešla vyprovodit s nimi. Či jest to tak schválně?"

„Ona se stále směje," odpověděla na to madame M., scházejíc

dolů se stupňů terasy.

„To jest tedy váš každodenní cavalier servant?" dodal pan M.,

křivě ústa a nasazuje si na nos lorgnet, aby mne lépe viděl.

„Ba že!" vykřikl jsem na to, rozzlobiv se na lorgnet a na jeho

úsměv; když jsem se mu vysmál tak přímo do očí, přeskočil

jsem celé tři stupínky s terasy.

„Šťastnou cestu!" bručel pan M. za námi — a šel dále za

svými záležitostmi.

Rozumí se samo sebou, že jsem hned přiskočil k mad. M., když

na mne ukázala svému muži, a díval jsem se na ni tak, jakoby

mne byla již aspoň před hodinou vyzvala, a jakobych již aspoň

celý měsíc ji doprovázel na jejích ranních vycházkách.

Ale nemohl jsem nijak porozuměti, proč se tak pojednou

zasmušila, proč se tak zarazila, a co měla asi za příčinu,

že se utekla k té malé lži? Proč mu neřekla přímo, že jde

sama? Nyní jsem nevěděl, jak se mám na ni podívati; ale jsa

ještě celičký jako u vidění, zvedal jsem nyní pomalu svých

zraků k její tváři; ona však právě tak jako před hodinou na

zkoušce — nezpozorovala ani nyní mých tázavých pohledů, ani

mne celého vůbec. Pořád tatáž mučící starostlivost, ale

ještě zjevnější a hlubší než tehda se jí zračila na

tváři, v její chůzi i v jejích pohybech.

Pospíchala někam, zrychlujíc své kroky, a s netrpělivostí

stále a stále zjevnější nazírala do stromořadí, do

každého houští a roští v háji, nezapomínajíc při tom

dívati se i zpět k domu hostitele našeho.

Já též něco očekával.

Pojednou se za námi rozléhne koňský dupot. Byla to celá

družina jezdců, kteří doprovázeli toho N., který tak rychle

opouštěl naši společnost.

Mezi dámami byla též naše blondina, o které se zmínil pan M.,

vzpomínaje slz jejích.

Ale nyní se zase dle svého obyčeje již chechtala jako malé

dítě, a hbitě ujížděla na svém překrásném hnědém koni.

Když k nám všickni dojeli, N. sňal klobouk s hlavy — ale

nezastavil se ani na minutku a neřekl mad. M. ani slůvka.

Brzo na to celá skupina zmizela nám s očí. Já se podíval zase

úkradkem na madame M., ale div jsem nevykřikl leknutím: ona

zůstala státi, bledá jak sníh, a plakala usedavě.

Nyní se konečně setkaly naše zraky: mad. M. se nesmírně

pojednou začervenala, obrátila se rychle stranou, a nepokoj a

hněv objevil se znova na její tváři.

Byl jsem zde zbytečný, ještě více než včera, — to jest

již jasnější dne, ale kam mám jen jíti? Co si počíti?

Najednou se mi zdálo, jakoby mad. M. teprve nyní něco napadlo;

usedla, rozevřela knihu, kterou držela v rukou, a začervenavši

se velmi nápadně a nechtíc zúmyslně na mne hleděti, řekla co

možná nejrychleji:

„Ach! To jest částka druhá, zmýlila jsem se; prosím tě,

přines mně částku první, ano?"

Jak bych ji nebyl pochopil! Má úloha se tedy již končila — a

jinak mne ani nemohla od sebe vyhnati.

Utekl jsem s její knihou a nevracel se. První částka zůstala

ležeti celé ráno velmi spokojeně na stolku... Byl jsem všecek

rozčilen, nepatřil jsem ani sobě samému; srdce mně bilo tak,

jakoby se stále něčeho lekalo. Snažil jsem se všemi silami,

abych se nikde nesetkal s mad. M. Zato jsem se však jaksi divoce a

zvědavě díval na sobeckou figuru pana M., jakoby na něm bylo

něco zcela neobyčejného.

Sám bych však nemohl ani říci, co měla moje komická

zvědavost znamenati; pamatuji se jen, jako ve snu, že jsem byl od

toho všeho, co jsem dnešního dne již zažil, v jakési podivné

náladě, všecek udivený.

Můj den se však teprve začínal a byl pro mne pln rozličných

událostí.

Tohoto dne jsme velmi časně obědvali. Na večer byla ustanovena

všeobecná projíždka do sousední vesnice, kdež se odbýval

jakýsi svátek, tuším, že pouť, a proto jsme potřebovali

času, abychom se k tomu připravili.

Já se již na tento den těšil plné tři dny, v očekávání

nesmírného veselí.

Kávu jsme pili skoro všickni pohromadě na terase. Vyšel jsem

tam pěkně opatrně s druhými a schoval se za třemi řadami

křesel. Táhla mne sem jenom zvědavost, ale pro nic na světě

nechtěl jsem se postaviti před oči madame M.

Náhoda tomu chtěla, že mně bylo vykázáno místo nedaleko mé

tyranky — krásné blondinky.

Dnes se s ní děly pravé zázraky — zrovna nemožné věci:

byla dnes opravdu dvojnásobně tak krásnou jako jindy. Nevím,

jak se to dělá a čím to přijde — ale s ženštinami se

opravdu takové zázraky často stávají.

Mezi námi seděl dnes nějaký nový host, velký, bledý a

ještě mladý člověk, který se nesmírně dvořil naší

blondince a který k nám přijel z Moskvy, jakoby schválně jen

proto, aby zaujal místo odbytého N., o kterémž se povídalo,

že byl velice zamilován do naší krásky.

Co se týče tedy onoho příchozího, ten byl již ode dávna s

ní v takových poměrech, v jakých byl Benedikt k Beatrici v

Shakespearově „Mnoho povyku pro nic za nic".

Zkrátka, naše kráska měla tohoto večera nesmírný úspěch.

Všecky její žerty i její povídání bylo dnes tak graciosní,

tak naivní, jak se všeobecně povídalo, a tak bezstarostně

neopatrné — což jí však vždy bylo odpuštěno; ona sama to

dosti dobře pozorovala, že jest dnes hrdinkou večera, a proto po

celý večer dala si na sobě velmi záležeti.

Měla stále kolem sebe těsný kroužek udivených zamilovaných

ctitelů, kteří každé její slůvko zrovna pohlcovali; ale ona

také opravdu snad ještě nikdy nebyla tak svůdnou, jako právě

dnes.

Každé její slůvko bylo vzácností, bylo okouzlující, bylo

chytáno a roznášeno kolem celé terasy, a ani jedinký žert,

ani jedinké čtveráctví nebylo opominuto — ale mělo vždy

velký úspěch.

Zdálo se, že od ní dosud nikdo neočekával tolik vkusu, tolik

blesku, vtipu a rozumu.

Všecky její lepší vlastnosti byly vždycky zahrabány v

hromadě podivinství, v té přímé rozpustilosti, která někdy

by byla již skoro přestoupila meze; proto obyčejně málo kdo je

pozoroval; a kdyby je byl i zpozoroval, nebyl by jim věřil, — a

proto nyní ten neobyčejný úspěch její byl všude přijat s

velikým obdivem, který se šeptmo pronášel po celé terase.

K tomuto úspěchu se družila jedná zvláštní, poněkud

choulostivá okolnost, kterou vyvolala a na kterou upozornil muž

mad. M., který hrál po celý večer jakousi zvláštní úlohu.

Čtveračka se rozhodla — a musíme dodati, že k veliké

spokojenosti nejen vši té omladině, která byla kolem ní,

nýbrž i ku všeobecné snad spokojenosti všech přítomných

hostí, dorážeti na něho a dobírati si ho za mnohé věci,

které v jejích očích měly velký význam.

Dorážela na něho celou spoustou šípů, úsměšků, sarkasmů

kluzkých a nebezpečných, tak hladkých a ostrých se všech

stran, takých, které bijí přímo do cíle — kterých se však

člověk nemůže zachytiti, aby se jim vzepřel, a které tedy jen

stále dráždí oběť, přivádějíce ji až k šílenství, až

ku komickému zoufalství.

Nevím, ale zdá se mi, že celý tento žert byl již jaksi

dříve určen až do maličkostí — a že to tedy nebyla

žádná improvisace naší krásky.

Hned u oběda začal se tento zoufalý souboj. Nepravím nadarmo

„zoufalý", protože pan M. neodhodil tak zlehka svoji zbraň.

Musil sebrati celou přítomnost ducha, všecken svůj vtip,

všecku svoji vynalézavost, aby nebyl ušlapán v prachu, aby

nebyl poražen na hlavu — a tím aby neuvedl na sebe hodný

posměch.

Celý výstup dál se u přítomnosti mnoha svědků a

účastníků, kteří ani ze smíchu nevycházeli.

Dnešního dne neměl pan M. takého štěstí jako včera.

Všeobecnému pozorování neušlo též, že mad. M. několikrát

chtěla zadržeti výbuchy své neopatrné přítelkyně, která si

byla umínila, že oblekne toho řevnivého a žárlivého muže do

nejsměšnějšího kostumu, snad do kostumu nějakého

„Modrovousa", což se dalo souditi z toho, co jsem si já při

tom všem zapamatoval, a pak, že jsem byl sám do toho jaksi

zapleten.

A to se stalo dosti směšnou náhodou, zcela neočekávaně, a

jakoby naschvál; v tutéž chvíli stál jsem dosti v popředí na

terase, netuše v ničem zla a zapomenuv již zcela na všecka svá

dřívější pozorování.

Pojednou jsem se jí ocítil na ráně; představila mne jako

nějakého nepřítele a skutečného soupeře pana M., tak

jakobych byl vášnivě a horoucně zamilován do jeho ženy,

načež chtěla ta moje trýznitelka přisáhati, volajíc stále,

že jest o tom přesvědčena, že může i podati důkazů o tom,

co dnešního dne v lese viděla.

Nemohla však ani domluviti, nebot já jí přerval slovo právě v

této zoufalé chvíli... Měla právě tuto chvilku vypočítanou,

tak šibalsky připravenou ku konci, k čtveráckému zakončení

celého tohoto boje, a tak krásně to měla nastudované, že se

již již rozléhal kolem nesnesitelný chechtot a smích, který

se nedal ničím zadržeti.

A ač jsem již tak pomalu tušil, že ten smích není vlastně na

mne namířen — přece jsem byl tak zaražen, tak podrážděn a

polekán, že s očima plnýma slz, bolu a zoufalství, celý

udýchaný studem, prodral jsem se dvěma řadami křesel,

postoupil jsem až do předu a obraceje se k své tyrance, vykřikl

jsem štkavým hlasem, plným zlosti a rozhorlenosti:

„A vy se nestydíte — tak hlasitě, v přítomnosti všech

dám, mluviti takovou špatnou, vymyšlenou lež? Vy nejste již

tak malinkou — a zde přede všemi těmi pány... Co si o vás

pomyslí? Vy jste již tak veliká — jste již vdaná!..."

Nemohl jsem však ani dokončiti, — kolem mne rozléhal se

nesmírný, ohlušitelný tleskot.

Můj výstup způsobil opravdové, nadšené furore. Mé naivní

pohyby, mé slzy a pak hlavně, že jsem se ujímal pana M. —

všecko to způsobilo ďábelský smích, že jest mně samotnému

doposud, když si nyní na to vzpomínám, nesmírně do smíchu...

Zůstal jsem celý bez sebe, tváře mi jen jen hořely, a v tom

zoufalství, nevěda si co počíti, schoval jsem obličej do

dlaní a letěl ven; ve dveřích vyrazil jsem podnos jednomu

lokajovi, ale nepovšimnuv si toho, letěl jsem dále nahoru, do

svého pokoje. Vytáhl jsem ze dveří klíč, který byl zvenčí,

a zamknul jsem za sebou. Udělal jsem dobře, neb všickni, jakoby

mne uštvati chtěli, letěli jsa mnou.

Netrvalo ani minutu, a já za svými dveřmi slyšel hlasy všech

nejkrásnějších našich dám.

Slyšel jsem jejich zvonkový, stříbrný smích, jejich hovor,

jejich krásné hlasy; štěbetaly všecky najednou tak jako

vlaštovičky.

Všecky, všecky do jedinké mne prosily, žádaly, abych otevřel

dvéře aspoň na minutku; zapřisáhaly se, že se mně nic zlého

nesmí státi, ale že mne chtějí jenom celého zlíbati.

Ale — co se mi ještě hroznějšího mohlo státi — než bylo

toto?

Já div neshořel studem za těmi dveřmi, schoval jsem svůj

rozpálený obličej do podušky, a ani sebou již nepohnul.

Ony ještě dlouho klepaly, volaly mne, prosily, ale já byl ke

všemu tomu hluchý a necitelný, jako jedenáctiletý hošík.

Co si mám nyní počíti? Všecko jest odhaleno, všecko jest

prozrazeno, co jsem doposud tak řevnivě střežil a tajil. Nyní

na mne padne věčný stud a hanba!

Abych však opravdu řekl, neuměl jsem ani sám sobě říci,

proč jsem se zlobil a co jsem vlastně chtěl skryti před

jinými; ale přece jsem se něčeho bál, a aby se toto něco

nevyzradilo, o to jsem se strachoval a třásl jako lísteček.

Něco mně přece bylo posud nevysvětlitelno a to bylo: bylo-li

moje jednání vhodné čili nic, bylo-li slavné nebo všední, a

bylo-li chvály hodné anebo opak toho?

Nyní jsem cítil v těch úzkostech a mukách, že jednání mé

bylo směšné a hanebné! Vzdor tomu, že rozum můj mi stále

říkal, že tento pocit vlastně není takým nelidským, tak

hrubým a lživým, proto přece jsem byl celý zaražený a

nešťastný; proces popírání se ve mně stále ozýval a nedal

mi pokoje; nemohl jsem s ním ani souhlasiti ani jej zavrhnouti:

byl jsem jako v nějaké mlze: slyšel jsem pouze tlukot svého

srdce a cítil jsem, že mu bylo ublíženo, a proto jsem se

rozplýval stále v slzách.

Byl jsem rozčilen: ve mně se bouřila nenávist zároveň s

velkou nelibostí, které jsem dosud neznal, protože jsem poprvé

v životě cítil opravdový bol, urážku a jakousi újmu na cti;

a to bylo opravdu všecko tak, bez všelikého přepínání.

Ve mně, v dítěti, byl hrubě uražen prvý neznámý, netknutý,

nezformovaný posud cit, byl odhalen, a tím zároveň uražen

první panický stud, ano byl tím též dotknut i první, možná

že dosti vážný, esthetický dojem a pocit.

Arciť, ty posměvačky neznaly asi všecko to mé mučení.

K němu se přidala ještě jedna okolnost, která mne také

ještě ke všemu soužila, ač jsem ji nijak nemohl rozluštiti

— neb jsem se toho bál.

V bolu a ve svých úzkostech zůstal jsem ležeti na posteli,

skrývaje stále tvář svoji do podušky; brzo mně bylo horko,

hned mne zase mrazilo.

Mučily mne vlastně otázky dvě, předně, co asi viděla a co

mohla viděti ta nehodná blondinka dnes v háji mezi mnou a mad.

M.? A za druhé jsem se stále sebe tázal: jak, jakýma očima,

jakými prostředky mohu se nyní já podívati do tváře mad. M.,

a nezhynouti v tutéž chvíli studem a zoufalstvím na místě?

Neobyčejný šumot a hluk na dvoře mne probudil ze ztrnulosti, ve

které jsem se nacházel.

Vstal jsem a popošel k oknu.

Celý dvůr byl pln rozličných ekypáží, osedlaných koní a

pobíhajícího služebnictva.

Zdálo se, jakoby všichni hosté odjížděli; několik jezdců

sedělo již na koních; druzí pak rozsedali se do ekypáží.

Teprve nyní vzpomněl jsem na ujednanou vyjíždku, a hle, jakýsi

nepokoj zmocňoval se pojednou mé duše; díval jsem se stále po

svém starém koníku, ale toho tam dnes nebylo, nepochybně na mne

již zcela zapomněli. Nevydržel jsem — a seběhl jsem rychle

dolů, nemysle již ani na nepříjemné sejití se všemi, aniž

na nedávnou svoji hanbu a ostudu.

Ale hrozná novina mne očekávala.

Dnes pro mne neměli místečka ani v ekypáži, ani žádného

koně; všecko již bylo obsazeno a ujednáno, a já tedy musil

ustoupiti jiným.

Měl jsem zase nový zármutek a proto postavil jsem se na

zápraží a smutně se díval na dlouhou řadu vozů, kabrioletek,

vozíků, ekypáží — v nichž nebylo ani malinkého koutečku

pro mne, — a pak na vyparáděné jezdkyně, pod kterými se již

koníci stávali nepokojnými.

Jeden z jezdců se musil jaksi opozditi. Čekali již jen na něho,

aby se mohli vypraviti na cestu. U vchodu stál jeho kůň hryze

uzdidla a kopaje kopyty do země, stále se plašil a polekaně se

vzpínal samou nedočkavostí. Dva podkoní ho drželi, každý s

jedné strany za uzdu, a ostatní se jaksi bázlivě od něho

odvraceli v uctivou vzdálenost.

Dnes právě musila se přihoditi neočekávaná událost, pro

kterou jsem nemohl jeti s nimi.

Nejen že přijeli noví hosté a pobrali mně všecka místa i

všecky koně, rozstonaly se ještě dva jízdné koně, z nichž

jeden patřil zrovna mně; byl to můj starý, neohrabaný koník.

Nebyl jsem však samotný, kdo trpěl touto nešťastnou náhodou;

pozoroval jsem, že pro našeho nového hosta, pro toho mladého,

bledého muže, o kterém jsem vám již povídal, nebyl též již

žádný jízdní kůň pohotově.

Aby se odvrátila všeliká nepříjemnost, musil se náš hostitel

uchopiti všech prostředků: musil totiž nabídnouti hosti svému

toho vzteklého, nevyježděného hřebce, arciť s poznámkou, že

se na něm nijak jezditi nedá, a že by ho byl již dávno prodal,

kdyby byl našel kupce na něho, ale právě pro tu jeho divokost a

zpupnost že ho nikdo nechce.

Varovaný host prý však prohlásil, že jezdí výtečně, a

proto že vsedne na kteréhokoliv koně, jen aby mohl jeti a

nemusil zůstati doma.

Hostitel náš mlčel, ale já pozoroval, že se na jeho tváři

jeví jakýsi šibalský, dvojsmyslný úsměv.

Poněvadž čekal ještě stále na vychloubavého tohoto hostě,

neseděl sám ještě na svém koni, ale s netrpělivostí si mnul

ruce a stále pokukoval po dveřích.

Něco podobného bylo pozorovati též na oněch dvou podkoních,

kteří drželi hřebce, div se nezadusili hrdostí a pýchou, že

právě oni dva krotí takového koně, který pro nic za nic ubije

člověka až do smrti, — a oni stojí zde s ním, před tváří

všech hostí.

Něco, co se velmi podobalo ďábelskému úsměvu jejich pána,

zračilo se i v jejich očích, vypoulených netrpělivostí a

čekáním, a upřených na dvéře, z kterých měl vyjíti nově

příchozí smělec.

Ano i kůň choval se tak, jakoby se byl smluvil i se svým pánem

i se svými sluhy; stál zde hrdě a sebevědomě, jakoby cítil,

že se na něho dívá tolik očí zvědavých, a jakoby se pyšnil

zde přede všemi svojí pověstí, zrovna tak, jako když se

nějaký prázdný větroplach pyšní svými kousky.

Zdálo se, jakoby vyzýval toho smělce, který se odváží na

něho se posaditi.

Tento smělec se konečně objevil.

Přicházel, neohlížeje se kolem, ani očí nezvedaje se

schůdků, a omlouval se v rychlosti, že nechal na se tak dlouho

čekati; pozorně si při tom natahoval rukavice a teprve tehdy

zvedl oči, když měl zvednouti ruku, aby uchopil opratě koně;

pojednou se však tento tak vzepřel, postavil se tak divoce na

zadní nohy, že všichni přítomní se dali do ohromného křiku.

Mladý muž odstoupil, zlostně a mrzutě se podíval na divokého

koně, který se třásl po celém těle jako list osikový, funěl

zlostí a divoce kroutil krví zalitýma očima, stále se stavě

na zadní nohy a zvedaje přední do ohromné výšky, jakoby

chtěl vyletěti do vzduchu a vzíti s sebou i ty dva podkoní,

kteří ho stále ještě drží za uzdu. Chvíli stál muž jaksi

zaraženě; pak se zlehka začervenal nad tou malou překážkou,

zvedl oči od země a otočil se teprve kolem na polekané dámy.

„Ten kůň jest opravdu krásný!" řekl jakoby pro sebe, „a

dle všeho dá se soudit, že na něm jeti, bylo by velice

příjemné, — ale... ale víte vy co! Já na něm přece

nepojedu," dokončil, obraceje se k našemu hostiteli s bodrým

úsměvem, který tak dobře slušel jeho dobré a rozumné tváři.

„Ale proto vás přece počítám mezi výtečné jezdce,

přísahám vám na to, že mluvím pravdu," odpověděl vesele

majitel nepřemožitelného koně, vroucně a jaksi uznale tiskna

ruku svého hostě, „a to právě proto, že jste hned z

prvopočátku poznal, jaké zvíře to jest," pravil vážně

dále. „Pomyslete jen, já, který sloužil dvacet let u husarů,

já ležel již třikráte na zemi pod jeho milostí, to jest,

právě tolikrát, kolikrát jsem na něho vsedl... na toho

darmožrouta. Můj drahý Tankrede, zde není pro tebe místa a

lidí; nepochybně tvým jezdcem byl kdysi jakýsi Ilja Muromec, a

ten nyní sedí na svém sídle ve vesnici Karačarově a čeká,

až ti zuby vypadají. Odveďte ho! Nastrašil se již dost!

Nadarmo jsme ho vyrušili," doložil hospodář — mna si

spokojeně ruce.

Můžeme ještě dodati, že mu Tankred nepřinášel žádného

užitku, a že byl jen tak nadarmo živen, přes to že ten starý

husar ztratil při něm celou svoji jezdeckou slávu; zaplatil za

něho, za ničemu ohromnou sumu peněz, a on si vždycky vyjel z

konírny jen tak, aby se pochlubil svojí krásou.

Ale proto přece byl nyní v nadšení, že si jeho Tankred nejen

nezadal na své pověsti, ale polekal ještě jednoho výtečného

jezdce, a tím si získal nových vavřínů.

„Co — vy tedy nepojedete?" zvolala blondinka, které pro

dnešek byl nutným její cavallier servant, „snad se nebojíte?"

„Ano, uhodla jste!" odpověděl na to mladý člověk.

„A to povídáte tak vážně?"

„Ale poslechněte, snad byste nechtěla, abych si zlomil ještě

dnes vaz?"

„Tedy se rychle posaďte na mého koně, toho se nemusíte pranic

báti, ten jest velmi klidný a mírný. Budeme hned hotovi; oni

nám v okamžiku přemění sedla! Zkusím toho vašeho koníka

sama; to přece není možné, aby byl Tankred vždycky tak

negalantním."

Řečeno a vykonáno! Ta čtveračka vyšvihla se hbitě se sedla,

a poslední věta vyřknuta byla již na zemi, před námi.

„To špatně znáte mého Tankreda, když se domníváte, že

dovolí, dáti se osedlati vaším, jeho nehodným sedlem! Ano, a

vás ani k němu nepřipustím, nedovolím, abyste si porouchala

svůj krček; bylo by ho věčná škoda!" prohodil náš hostitel

afektovaně, s velkou samolibostí a vnitřním uspokojením,

které již dávno známo bylo; neboť celá jeho affektace, ano i

poněkud ta hrubost jeho řeči (což vlastně dle jeho mínění

mělo býti znakem dobráctví, a pak znakem starého vojáka), ta

se jistě vždycky musila líbiti dámám, jak se domýšlel.

To byla arciť jeho vlastní fantasie; byl to jeho zamilovaný a

nám všem již dobře známý koníček.

„Nuže, ty plačtílku, neměl bys snad ty chuti zkusit, jak se

na něm jezdí? Viděla jsem, že bys byl tak rád jel s námi,"

— řekla chrabrá jezdkyně, zpozorovavši mne opodál

stojícího a ukazovala mi Tankreda, — hlavně proto, aby tak

nadarmo nebyla slezla s koně; aspoň mne chtěla trochu

poškádliti, když jsem jí přišel na oči, a když se jí prve

nepodařilo.

„Ty jistě nejsi takový jako... vždyť vím, tys známý již

hrdina a jistě se nebudeš bát; a zvláště když se na vás,

překrásné páže, budou dívati..." doložila ještě, otočíc

se rychle po ekypáži, která stála po blízku nás a ve které

seděla mad. M.

Nenávist a jakýsi cit pomsty zalíval mé srdce hned v tom

okamžiku, když jsem viděl, jak ta překrásná amazonka popošla

k nám s úmyslem, aby si vsedla na Tankreda...

A proto nemohu ani vypovědíti, co všechno jsem pocítil při

tomto vyzvání nezbednice. V tomtéž okamžiku, když jsem

zpozoroval a poněkud pochopil její pohled na mad. M., pojal jsem

v nenávist zrovna celý svět.

Hned na to v okamžiku, zavířila mně nová idea v hlavě... Ano,

co však povídám v okamžiku, to ani nebyl okamžik, — to byl

výbuch prachu, neboť ve mně již všecko překypovalo a já ve

svém rozhorlení si předsevzal, že rázem zahanbím všechny

své nepřátely a tím se jim pomstím za všecko, co se mně již

navyváděli, a před očima všech jim dokážu, co jsem za

člověka; anebo snad konečně mně někdo v téže chvíli

naučil dějinám středověku, ze kterých jsem dosud neznal ani

zbla; neboť pojednou se mi zdálo, že vidím kolem sebe turnýry,

paladiny, hrdiny, překrásné dámy, že slyším zvuky mečů a

kordů, křik a tleskot obecenstva, a mezi nimi též ostýchavý

hlásek jednoho polekaného srdce, který více blaží duši, než

veškery pochvaly a slávy, nevím, ozvaly-li se všecky tyto

výjevy v mé duši, nebo snad nějaká předtucha příštího

nevyhnutelného vzdoru, já ale ucítil, že nyní bije moje hodina.

Srdce mi bouřilo v těle, a já jako zběsilý se hnal dolů po

schodech a postavil se právě podle Tankreda.

„Vy si tedy myslíte, že se bojím?" vykřikl jsem směle a

hrdě, nevida nic kolem sebe samou horečkou, a tak se červenaje,

že mi až slzy vstoupily do očí a odtud tekly dolů po

tvářích. — „Tedy uvidíte!"

A již jsem držel v rukou uzdu koně, vstrčiv nohu do třmene

dříve, než mne někdo mohl uchopiti a zadržeti; ale v téže

chvíli Tankred se vzepnul, hodil hlavou a jedním skokem se

vyškubl z rukou zkamenělých podkoní a letěl jako s větrem o

závod; kolem stojící jen vykřikli a vzdychli.

To Bůh jen ví, jak jsem přehodil druhou nohu přes koně v tom

letu; to také nijak nepochopím, jak jsem udržel a neztratil uzdu.

Tankred vyletěl se mnou za mřížová vrata, obrátil se pak na

pravo, pustil se kolem mříže — a hnal se, kam ho oči nesly.

V následujícím okamžiku zaslechl jsem za sebou hlasy a

výkřiky asi padesáti hrdel, a tento křik způsobil v mém

stísněném srdci jakousi hrdost a uspokojení, že nikdy

nezapomenu oné bláznivé chvilky svého dětského života.

Všecka krev se mi hnala do hlavy, ohlušovala mne tak, že jsem

ani strachu nepocítil.

Nevěděl jsem, co se se mnou děje. A jistě, když si nyní

vzpomenu, bylo v tomto činu cosi rytířského — velkého.

Celé mé rytířství začalo i skončilo v jediném okamžiku, a

to bylo mé štěstí, sic by se nebylo rytíři vedlo dobře!

Však nevím ani, jakým způsobem jsem byl spasen.

Na koni jezditi jsem arciť uměl: vyučil jsem se tomu již

dávno, ale můj koník se podobal spíše ovci než koni.

Tankred by mne jistě byl shodil, kdyby byl měl k tomu času;

letěl — učinil asi padesát skoků a v tom uskočil na zpět.

Leknul se ohromného kamene, který ležel právě na cestě.

Obrátil se tedy zpět — ale tak rychle — jak se říká, s

rychlostí blesku, a hodil hlavou tak děsně, že se tomu až do

dneška divím, jak bylo možné, že jsem se udržel v sedle, a

že mne nevyhodil jako nějaký míč do výšky, a že mne

nerozbil na třísky, a pak, že sám sobě nevymknul nohy v tom

ďábelském obratu.

Obrátil se zpět ke vratům, zlostně házeje hlavou na všecky

strany, toče se z jedné strany na druhou, a jakoby byl opilý

vztekem a zběsilostí, házel nohama, jak se mu jen zlíbilo,

chtěje mne za každou cenu každým tím skokem se sebe

setřásti, jakobych byl tigrem, který se mu zaťal do masa i zuby

i drápy.

Ještě okamžik — a byl bych již letěl na zemi; zdálo se mi,

že již padám, ale v tom několik jezdců letí mi již na pomoc.

Dva z nich letěli do polí naproti nám; druzí dva přiletěli

až k nám, a přiblížili se tak blízko k Tankredu, že mně div

nohy nerozmačkali; zdržovali jeho let svými koni tak dlouho, až

ho mohli uchopit za uzdu a za řemení.

Za několik sekund byli jsme zase u zápraží. Někdo mne sundal s

koně, bledého a sotva dechu popadajícího. Třásl jsem se na

celém těle, jako bylinka ve větru a nepohodě, právě tak, jako

sám Tankred, který se stále vzpíral o zadní nohy, jakoby ani

kopyta nechtěl ze země vytáhnouti; dýchal tak těžce, že mu

vycházel až horký dech z jeho krásných, červených nozder, a

třásl se celý zlostí, jako list osikový, nad tou urážkou,

která se mu stala od takového drzého dítěte.

Kolem mne se rozléhaly výkřiky podivení, hrůzy a zmatku.

V tutéž chvíli bloudící zrak můj postřehl pohled paní M.,

která byla tak polekána, že vypadala jako zsinalá; této

chvíle nikdy ve svém životě nezapomenu—: celá má tvář

pojednou vzplála živým ruměncem, hořela jako plamen; nevím co

se se mnou dělo, ale ač jsem byl tak polekaný a zmatený nad

svým jednáním — sklopil jsem přece před ní oči k zemi.

Pohled tento všichni hned zachytili, porozuměli mu — a proto

zraky všech obrátily se najednou k paní M., která, pozorujíc,

že jest předmětem zvědavosti, pojednou sama se začervenala

tak, jako malé dítě, které jest v rozpacích nad nějakým

nepříjemným dojmem a proto, aby zakryla svoji rozpačitost a pak

hlavně svůj ruměnec, dala se do smíchu.

Arciť, dívá-li se kdo na to s povzdálečí, jest to snad

všecko dohromady k smíchu; ale v tento okamžik, jedinký

nevinný a neočekávaný obrat vysvobodil mne od výsměchu, a dal

zcela jiný směr všemu dalšímu počínání.

Vinnice celé této nešťastné náhody, ta, která dosud byla tak

krutou mojí tyrankou, uchopila mne zčista jasna do náručí a

líbala a celovala mne přede všemi, jak zde stáli, tak dlouho,

jakoby to ani konce míti nemělo.

Dívala se stále tak upřeně na mne, nevěříc dosud svým

očím, že jsem přijal její vyzvání, že jsem uchopil

rukavici, kterou mně hodila. Divila se, že nezemřela strachem a

hryzením svědomí, když jsem tak letěl na zběsilém Tankredu;

nyní, když již bylo po všem, když spatřila a pak i pochopila

s druhými můj pohled na paní M., ten můj bol, zármutek a pak

nenadálý ruměnec, když se jí konečně podařilo dáti celé

té hrdinné události jakýsi tajemný a nevýslovný půvab,

nyní po všem byla jaksi unesena mým „rytířstvím", že se ke

mně obrátila, mne uchopila a tiskla na svých ňadrech, jsouc na

mne pyšnou a hrdou.

Za chvíli zvedla teprve svá očka na všecky, kdož se kolem nás

kupili, a okázala jim svoji naivní, krásnou tvář, na které

bylo viděti dvě křišťálové a vážné slzy a vážným,

dosud od ní neslýchaným hlasem řekla, ukazujíc při tom na mne:

„Mais c'est trés sérieux, messieur, ne riez pas!" Nepozorovala

ani, že všichni před ní stojí zaraženi, a že se jaksi

všickni zahloubali do jejího uleknutí.

Toto neočekávané, rychlé pohnutí, toto vážné líčko, ta

jednoduchá naivnost, ty zcela neočekávané a vážné slzy,

které se stále draly do věčně se smějících oček, byly u

ní zjevem tak neobyčejným, že všickni zůstali před ní

státi, jakoby elektrisováni jejím vzhledem, jejím

nevypočítaným, ohnivým a vřelým slovem i skutkem.

Zdálo se, jakoby žádný z těch okolostojících nemohl s ní

spustiti zraků, každý se bál, aby nepropásl tu novinku a ten

dojem, který se tak zjevně zračil v její tváři.

Ano i náš hostitel tak zčervenal, jako nějaký tulipán, a

mnozí později povídali, že v jedné minutě zaslechli, jak

pravil, že „k své hanbě" se musí přiznati, že byl též

jeden okamžik zamilován do svého krásného hostě.

Po celé této události byl jsem tedy hrdinou dne.

„To jest pravý De Lorge! To jest rytíř Toggenburg!" rozléhalo

se kolem mých uší, a v tom již se rozlehl hlučný tleskot.

„To jest příští pokolení!" dodal k tomu náš hostitel,

když společnost poněkud umlkla.

„On musí, musí s námi jeti!" volala kráska: „musíme a

najdeme mu také někde místa. Posadí se vedle mne, anebo si mně

sedne na klín... Nebo, ne ne! Mýlila jsem se!" opravovala se

rychle, smějíc se při pouhé vzpomínce na naše seznámení.

— Ale v tom smíchu hladila mně tak něžně ruku, chtíc toho

vší silou dokázati, abych nebyl uražen.

„To se samo sebou rozumí, že pojede!" volalo najednou několik

hlasů: „on musí jeti — vždyť si vybojoval čestné místo!"

A v okamžiku byla celá věc rozluštěna. Ta samá stará panna,

která mne vlastně seznámila s blondinkou, byla se všech stran

obklopena prosbami vší mládeže, aby pro dnešek zůstala doma,

a aby mne popřála svého místa, k čemuž ona musila dáti své

svolení a ještě k tomu ve své velké zlosti pěkně se

usmívati, zatím co v nitru kypělo to zlostí a hněvem.

Její protektorka, okolo které se stále točila, má bývalá

tyranka a od nedávná má přítelkyně, volala na ni, letíc již

na svém koni ku předu, že jí závidí, že může zůstati

doma, nebo my prý jistě promokneme až na kůži.

A uhodla dobře. Asi za hodinu dalo se do takového lijáku, že z

naší vycházky nebylo nic. Musili jsme se uchýliti na několik

hodin do vesnických chalup a proto jsme přijeli domů teprve po

desáté hodině, v pošmurném počasí, jaké bývá po dešti.

O mne se začala pokoušeti zimnice. V tu samou chvíli, když jsme

měli vsedati do vozů a jeti nazpět, přišla ke mně paní M. a

divila se mi, že nemám s sebou ničeho, jenom lehkou kazajku a

nic na krku.

Já odpověděl, že jsem neměl ani času vzíti s sebou plášť.

Vzala špendlík, sepjala mně límec od košile pevně ke krku,

sňala ještě svůj červený šáteček a tím obvázala moji

šíji, abych nedostal zápal v krku. Měla tolik na spěch, že

jsem neměl ani času, abych jí za to poděkoval.

Když jsme přijeli domů, vyhledal jsem ji v malém pokoji, kde

seděla pohromadě s blondinkou a pak s tím mladým, bledým

člověkem, který si dnes utržil tak málo slávy; nechtěje

vsednouti ze strachu na Tankreda.

Přišel jsem se jí poděkovat a odevzdat šáteček. Ale nyní,

po všech těch událostech, bylo mně jaksi něčeho líto, činil

jsem si výčitky; chtěl jsem se rychle vrátiti nahoru do pokoje

a tam v klidu si něco rozmysliti, něco uvážiti. Byl jsem

opravdu přeplněn všemi dnešními dojmy. Po krátkém

rozmýšlení popošel jsem však přece několik kroků ku předu

a odevzdal šátek, červenaje se při tom až po uši.

„Chtěl bych se vsaditi o nevím co, že si chtěl ten šáteček

ponechati," smál se mladý člověk, obraceje se k paní M., —

„na očích mu to člověk vyčte, že se velmi nerad loučí s

vaším šátečkem."

„Opravdu, opravdu jest tomu tak!" volala rychle blondinka. —

„Podívejme se na něho! Ach!" doložila s malým hněvem,

kroutíc hlavou a krčíc ramenoma; přestala však okamžitě,

pozorujíc vážný pohled paní M., která neměla dle všeho

žádné chuti žertovati.

Já se v tom rychle vzdálil.

„Ale ale, co tě to napadá!" volala za mnou blondina, dohonivši

mne v druhém pokoji, a vzavši mne přátelsky za obě ruce,

pravila: „Vidíš, když jsi si tak velmi přál býti

majetníkem krajkového šátečku paní M., mohl jsi si jej

pěkně podržeti a říci pak, že jsi jej někam položil, a že

se ztratil. Vidíš, jak jsi nepraktický! Ani to jsi nedovedl! To

jest tak směšné!"

Po těchto slovech dotkla se prstem zlehounka mé brady, smějíc

se mi, že jsem se začervenal znova jako vlčí mák.

„Což nepozoruješ, že jsem nyní tvou přítelkyní? Ukončíme

již to pronásledování, chceš? Ano nebo ne?"

Já se tomu jen smál a na znamení, že svoluji, podal jsem jí

ruku.

„Tedy dobrá! Ale proč pak jsi tak zbledl, a proč se třeseš?

Je ti zima?"

„Ano, není mně příliš dobře."

„Ach! ty můj chudáčku! To je beztoho jen od těch všech

dojmů! Já ti něco povím, počkej: Jdi si pěkně lehnout,

nečekej již na večeři a do rána bude zase dobře. Pojď..."

Odvedla mne nahoru — ale zdálo se, že nebude ani konce jejího

ošetřování. Nechala mne chvíli o samotě, abych se mohl

svléci, a seběhla zatím dolů; pak, když jsem již ležel v

posteli, přinesla mi čaj nahoru.

Později mně přinesla zase nějakou teplou přikryvku, abych se

lépe zahřál. Já byl opravdu celý rozčilený a nepokojný,

když jsem viděl její péči o mne, anebo to snad byl následek

celodenní nálady, té jízdy a vzniklé odtud horečky; ale když

jsem se s ní loučil, když mně dávala „dobrou noc", to jsem

ji tak srdečně a vroucně objal, jako nejlepšího a

nejbližšího přítele; všecky nejrůznější pocity přihrnuly

se rázem k mému ubohému srdci: byl bych se dal skoro do pláče,

když jsem se vinul k jejím ňadrům.

Ona zpozorovala moji tesknotu a mé rozčilení, a zdálo se, že

čtveračka byla trochu dojata.

„Ty jsi velmi hodný a dobrý hoch," šeptala mi do ucha,

pozorujíc mne svýma tichýma očima: — „prosím tě,

nehněvej se již na mne, ne? Viď, že nebudeš?"

Jedním slovem, stali jsme se pojednou nejvěrnějšími a

nejněžnejšími přátely.

Druhého dne probudil jsem se dosti časně z rána, ač již celý

můj pokoj byl ponořen do zlaté záře sluneční.

Vyskočil jsem z postele zdravý a čilý, jakoby ani nebylo stopy

po včerejší zimnici; na místě jejím pociťoval jsem dnes

nevýslovnou radost.

Rozpomenul jsem se na všecky včerejší události — i na

večer, a cítil jsem, že bych nyní dal všecko své štěstí za

to, kdybych mohl obejmouti tak jako včera svoji novou

přítelkyni, naši krásnou zlatohlávku, ale ještě bylo velmi

časně, a všickni hosté dosud spali.

Oblékl jsem se rychle a seběhl do zahrady a odtud dále do háje.

Doběhnul jsem tam za okamžik, tam kde byla zeleň nejhustší,

kde vše zavánělo pryskyřicí, a kam se tak vesele prodral i

sluneční paprsek, raduje se z toho, že může zde i tam

prorážeti spoustu hustých větví a listí. Ráno bylo čarovné.

Aniž jsem pozoroval, šel jsem dál a déle, až jsem konečně

vyšel ku kraji háje, k řece Moskvě. Tekla asi dvě stě kroků

pod vysokou horou. Na protějším břehu jejím sekli seno.

Zadíval jsem se, jak řady kos každým vzmachem sekáče hned se

vynořují z husté trávy na světlo a hned se tam zase

schovávají a tak se kmitají, jako nějaká háďata; jak

sežatá tráva hustými proudy odlétá na stranu, a jak se

skládá do dlouhých, přímých řad. Nevím si ani vzpomenouti,

jak dlouho jsem se díval na toto počínání sekáčů, když tu

pojednou zaslechnu nedaleko sebe, právě asi v průseku, který

vedl od silnice k našemu domu, frkot a rychlý dupot koňský.

Nevím též, zaslechl-li jsem kopyta koňská právě v tom

okamžiku, když kůň zůstal státi a když s něho asi mohl

jezdec slézti, anebo zdali jsem dupotu tomu naslouchal již déle,

ale pro myšlénky, které mne tak pevná zaujaly, nemohl jsem se

jaksi vzpamatovati.

S velkou zvědavostí ubíral jsem se tedy do háje, a sotva že

jsem udělal několik kroků, zaslechl jsem opodál sebe již

nějaké hlasy, které byly tak ukvapené a tak tiché, že jsem je

nemohl rozeznati.

Šel jsem ještě blíže, opatrně rozhrnuje poslední větve

posledních keřů, které mne ještě oddělovaly od průseku, ale

hned jsem je zase pustil z ruky: před očima mýma objevil se

známý bílý šat, a uši mé zaslechly tichý, ženský hlas,

který se do mého srdce loudil jako nějaká hudba.

Byla to paní M.

Stála vedle jezdce, který jí rychle cosi povídal, sedě při

tom na koni; k svému velkému překvapení poznal jsem v něm toho

N., toho mladého člověka, který nás opustil včera z rána a

na kterého se tak durdil pan M. Ale tehda vyprávěl, že jede

někam daleko odtud, na jih ruský, a proto jsem se tak podivil,

když jsem ho zas u nás spatřil, a to samotinkého s paní M.

Ona byla jaksi rozčilena — byla taková, jakou jsem ji dosud

nikdy nebyl spatřil; na tvářích se jí třpytily velké slzy.

Mladý muž ji držel za ruku a líbal ji, nahýbaje se se sedla.

Spatřil jsem je asi ve chvilce loučení. Zdálo se, jakoby byli

velmi pospíchali.

Ku konci N. vyndal z kapsy jakýsi balíček, opatrně

zapečetěný, a podal ho paní M.; objal ji jednou rukou, tak jako

dříve, nesestupuje ani s koně, políbil ji vroucně a dlouze. V

okamžiku pak bodl koně a zmizel jako střela.

Paní M. malou chvíli postála provázejíc ho očima plnýma slz,

a pak, když už zmizel, ubírala se unyle a smutně k domovu.

Učinila několik kroků v průseku, pak rychle a polekaně zahnula

do háje, a rozvírajíc větve, pospíchala, co jí síly

stačily, k domovu našeho hostitele.

Já šel pomalu za ní, pomatený a rozčilený vším tím, co se

přede mnou odehrálo. Srdce mi bilo prudce, jakoby se něčeho

obávalo. Byl jsem jako zkamenělý, jako omámený; všecky mé

myšlénky byly rozhárány a nepokojny; pamatuju se velmi dobře,

že při všem tom zmatku byl jsem však přece nesmírně smutný

a zaražený.

Chvilkami mihotal se před mýma zrakoma bujnou zelení její

bílý šat. Šel jsem za ní zcela mechanicky, nespouštěje ji s

očí, ale třásl jsem se strachem, aby mne nezpozorovala.

Konečně vyšla na pěšinku, která vedla k zahradě. Chvilku

jsem počkal v háji a pak jsem vyšel i já za ní; ale jak jsem

se podivil, když jsem zpozoroval na červeném písku, kterým

byla pěšinka posypána, ležeti zapečetěný balíček, který

jsem hned poznal, jak jsem se na něj podíval; — býl to

tentýž, který před deseti minutami byl dodán paní M.

Zvedl jsem jej: se všech stran bílý papír, a žádného

nápisu; na pohled byl malý, ale tvrdý a těžký, jakoby v něm

byly aspoň tři ne-li více archů papíru.

Co asi znamená tento balíček? Jistě by byl vysvětlil celou mou

záhadu. Možná, že v něm bylo dopověděno to, čeho nemohl a

co sel bál říci v tak krátkém čase shledání pan N. Vždyť

ani s koně neslezl... Pospíchal, anebo se snad bál, že by se

ještě v poslední chvilce rozloučení mohl prozraditi? — To

Bůh ví sám...

Rozhodl jsem, že zůstanu na pokraji háje a na pěšinku že zase

odhodím balíček, pro který jistě se vrátí paní M., až

zpozoruje, že jej ztratila; zatím jej zde budu střežit, aby se

nedostal do nepravých rukou.

Čekal jsem takto asi čtyři minuty, ale nemoha se dočkati

návratu paní M., chopil jsem se zase balíčku, vložil jej do

kapsy a pospíšil za ní, abych ji dohonil.

Zastihl jsem ji již v zahradě, ve velkém stromořadí; šla

přímo domů, rychle a netrpělivě, zamyšlena, s očima k zemi

upřenýma. Nevěděl jsem, co si počíti.

Mám k ní jíti a odevzdati jí, co jsem našel? To by bylo asi

tolik, jako jíti k ní a říci, že jsem všecko viděl, že

všecko vím. Prozradil bych se hned při prvém slovu. A jak pak

bych se mohl potom na ni dívati? A jak ona na mne?...

Myslil jsem stále, že se vzpamatuje, že zpozoruje svoji ztrátu,

a že se pak vrátí zpět po své stopě. Potom bych mohl nějak

nepozorovaně odhoditi balíček na cestu a ona by jej musila

najíti. Ale ne!... Již jsme došli k domu; ostatní ji viděli

již přicházeti...

Tohoto rána všickni hosté jakoby schválně vstávali

neobyčejně brzo, protože za příčinou včerejší nepodařené

vyjíždky umluvili si jinou, o které já nevěděl. Všickni se

již hotovili k odjezdu a snídali na terase.

Nešel jsem přímo za paní M. k domu, ale čekal jsem opodál asi

deset minut, aby mne s ní neviděli přicházeti; obešel jsem

ještě sad a vyšel pak k domu s druhé strany, mnohem později

než ona.

Ona se již procházela po terase, když já se vrátil, ale byla

bledá, rozčilená, ruce měla na prsou křížem složené, a dle

všeho bylo viděti, že chce v sobě přemoci nějaký zoufalý

zármutek a muky, které bylo viděti na jejích očích, i v její

chůzi, v každém jejím pohybu. Chvilkami sestoupila dolů se

schodů, prošla několikrát mezi keři směrem k sadu; její oči

jaksi netrpělivě a zimničně, ano až neopatrně hledaly něco

na písku pěšinek, ano i na podlaze terasy. Již jsem pranic

nepochyboval: zpozorovala ztrátu a domnívá se, že asi upustila

osudný balíček někde zde okolo stavení, — ano, tak tomu asi

bude, to si jistě myslí!

Jeden po druhém z hostí pozoroval, že jest nesmírně bledá a

rozčilena. Tu a tam se ozývaly otázky, jak se jí daří,

schází-li jí něco? Ona byla proto nucena zdáti se veselou,

smáti se, ano i žertovati.

Chvilkami dívala se pokradmu na svého muže, který stál na koci

terasy, rozmlouvaje se dvěma dámami a tentýž bol a tentýž

zármutek, totéž rozčilení opanovalo ji i nyní jako tehda při

jeho příjezdu.

Já vstrčil ruku do kapsy, pevně stiskl balíček a postavil se

opodál všech, s přáním, aby mne paní M. zpozorovala. Chtěl

jsem jí dodati aspoň pohledem svým trochu odvahy a tím ji

poněkud upokojiti; chtěl jsem jí říci něco tak mimochodem,

nepozorovaně.

Když se však na mne podívala, sklopil jsem oči k zemi a nemohl

sebou ani hnouti.

Pozoroval jsem její muka a nemýlil jsem se.

Nevěděl jsem dosud, co jest to za tajemství, kromě toho, co

jsem sám viděl a co jsem již pověděl.

Onen styk, možná, že není ani to, zač bychom jej považovali.

Možná, že onen polibek byl rozloučení, že byl poslední

slabou náhradou za obět, která byla přinesena její cti a

spokojenosti. N. odjel: opustil ji snad na vždycky. — A

pak—kdo ví, co toto psaní, které jsem držel v ruce, v sobě

obsahovalo? — Jak bychom mohli v tomto případě souditi — jak

odsuzovati?

O tom arciť není pochybnosti, že by odhalení tohoto tajemství

bylo pro ni smrtelnou ranou. Pamatuji se ještě do dneška na

její trpící tvář; člověk by nemohl již ani více zkoušeti,

než ona v tuto chvíli.

Cítiti, věděti, být přesvědčeným a očekávati jako na

trest, že za čtvrt hodinky, že za minutu se může odhaliti

celé tajemství, že někdo najde balíček a že jej zvedne; jest

bez nadpisu — může býti otevřen a pak... co potom? Jaký

trest může býti hroznější, než ten, co ji očekává?

Prochází se nyní mezi budoucími soudci svými. Za nějakou

chvíli jejich usmívající se, lstivé tváře budou hrozny a

neúprosný.

Ona uvidí jejich úsměšky, jejich hněv a ledový a mrazivý

pohled na jejich tvářích — a potom nastane věčná, trapná,

mučící noc v jejím životě... Arciť, tehda jsem všecko to

nechápal tak, jak dnes o tom rozvažuju.

Mohl jsem již mnohé předvídati a předpokládati, ano

strachovati se o ni, báti se o její klid a o její bezpečí,

kterému jsem ani docela nerozuměl.

Ale ať již její tajemství bylo jakékoliv, — těmi hroznými

chvilkami, kterých já byl svědkem, a kterých nikdy nezapomenu,

těmi minutami vykoupila si mnohé, jestli zde bylo co vykupovati.

— V tom již se ozývá kolem veselé vyzývání k odjezdu;

všickni se vesele hemží kolem; se všech stran se ozývá

veselý hovor a smích. Za dvě minuty — terasa jest zcela

opuštěna. Paní M. odřekla tuto vyjíždku, přiznavši se

konečně, že jí není zcela dobře. Ale chvála Bohu, všichni

mizeli velmi rychle, pospíchajíce k svým povozům, a proto

nebylo již ani času na nové vyptávání, na otázky a na rady.

Jenom několik jich zůstalo doma. Muž jí řekl též několik

slov; ale ona mu odpověděla, že se do večera jistě pozdraví,

aby se nedal tím vytrhovati, že si ani nelehne, ale že půjde

sama do zahrady — se mnou...

V tom se na mne ohledla. Nemohlo býti ani lepší příležitosti!

Já se začervenal samou radostí; za minutku byli jsme již na

cestě.

Šla těmi samými cestami, těmi pěšinkami, tím samým

stromořadím, kterým se nedávno vracela z háje, dobře si

připomínajíc svoji dřívější cestu, nepohnutě se dívajíc

před sebe, nezvedajíc ani očí se země; hledala na ní tak

náruživě, že mně ani neodpovídala na otázky; snad dokonce

zapomněla, že jdu vedle ní.

Když jsme došli až k tomu místu, kde jsem zvedl psaní a kde

zároveň končila pěšinka, tu se paní M. pojednou zastavila a

slabým, skoro umírajícím hlasem pravila, že jest jí hůře

než prve, že musí jíti domů.

Ale když došla až ku plotu zahrady, zůstala opět státi a

rozmýšlela se chvilku; úsměv zoufalství se objevil na jejích

rtech, a tak jak byla, bezbranná, zmučená, rozhodla se na

všecko, sklonila šíji přede vším a mlčky se vrátila znova

po prvnější cestě, zapomenuvši již docela, že jdu za ní.

Já byl bolestí a lítostí skoro bez sebe, ale nevěděl jsem, co

si počíti.

Přišli jsme, či lépe řečeno, dovedl jsem ji k tomu místu, z

kterého jsem zaslechl asi před hodinou dupot koně a jejich

rozmluvu.

Opodál hustého, krásného jilmu byla lavička, vytesaná z

velkého kamene, kolem kteréž se vinul břečťan a kolem níž

rostly bohatě šípky a jasmín. (Celý tento háj vůbec byl

poset malými můstky, besídkami, jeskyněmi a podobnými

překvapeními.) Paní M. usedla na lavičku a mechanicky se jala

prohlížeti krajinu, která se kolem nás rozkládala.

Po chvilce pak otevřela knihu a zadívala se nepohnutě do ní,

nepřevracejíc ani stránek, nečtouc, nevědouc asi vůbec, co

dělá. Bylo již asi půl desáté.

Slunce stálo již hodně vysoko a pyšně nad námi plulo po

hluboké modravé obloze, tak že se zdálo, jakoby se ve své

zlaté záři chtělo rozplaviti.

Sekáči již hodně daleko obešli luka, sotva jsme je mohli s

našeho břehu dohlednouti. Za nimi se táhly ohromné pruhy

posekané trávy a chvilkami sotva vanoucí větérek donášel k

nám její libou, čerstvou vůni.

Kolem se rozléhal neúnavný koncert těch, „kteří nežnou ani

nesejou", kteří jsou tak volni jako ten větřík, který je

unáší na svých perutích. Zdálo se, že v tuto chvíli každý

kvítek, každá i nejmenší bylinka svojí vůní mluví k svému

Stvořiteli: „Otče! Jsem blažena a šťastna!"

Pozvednul jsem očí svých k té ženě, která jedinká byla v

celé té šťastné a veselé přírodě jako mrtvola: na řasách

jejích stály ustavičně dvě velké, bohaté slzy, vynucené

velkými bolestmi ze srdce.

V mé moci bylo oživiti a rozveseliti toto ubohé, umírající

srdce, ale já nevěděl, jak začíti, jak učiniti k tomu první

krok. Mučil jsem se. Snad jsem se již po sté zvedl, chtěje k

ní přistoupiti a odevzdati nalezený balíček, ale po každé

tvář má zahořela jak oheň — a já toho neučinil.

Pojednou mne osvítila šťastná myšlénka. — Prostředek byl

nalezen; byl jsem jaksi znovuzrozen...

„Chtěla byste, abych vám natrhal a uvil kytici?" optal jsem se

tak veselým hlasem, že paní M. rychle zvedla hlavu a upřeně se

na mne zadívala.

„Jdi a přines mi ji, když chceš," odpověděla mi po chvilce

slabým hlasem s jedva viditelným úsměvem, ale hned zase

sklopila oči a vnořila je do knihy.

„Nebo pak přijdou i sem, pokosí trávu, a nezůstane zde ani

jedinkého kvítečka!" zvolal jsem, a vesele se dal do trhání a

rovnání rozličných kvítků.

Za chvilku držel jsem v ruce kytici, chudou a jednoduchou. Styděl

bych se přinésti ji do pokoje; ale jak vzdor tomu všemu bilo mé

srdce, když jsem ta kvítka sbíral a v kytici vázal! Šipky a

jasmín jsem utrhl hned u lavičky. Věděl jsem, že opodál jest

pole s dozrávajícím žitem. Tam jsem si odběhl pro chrpu.

Smíchal jsem ji se zlatými klasy žita, s těmi, které se mi

zdály býti nejkrásnější a nejplnější. Nedaleko odtud

přišel jsem na celé hnízdo nezabudek a kytice má začala již

nabývati nějakého rázu. Ještě dále v poli nalezl jsem modré

zvonky, ano i slzičky Panny Marie, a pro žluté vodní lilije

seběhl jsem až dolů k řece.

Konečně jsem se zase vracel do háje k místu, kde seděla paní

M., abych tam ještě přidal k své kytici několik velkých

zelených listů javorových a jimi ji jaksi ovroubil a zakončil;

v tom jsem však zahledl zase nedaleko odtud celou rodinu macešek

a poblíže nich ucítil jsem příjemnou vůni fialek; — opodál

v trávě nalezl jsem pak tento skromný kvítek, schoulený pod

keřem do svých zelených lístků, oblitých ještě ranní rosou.

Kytice tedy byla hotova. Zavázal jsem ji dlouhou, tenkou travou,

kterou jsem zkroutil v provázek a pak do vnitř kytice opatrně

vsunul nalezené psaní; — přes ně jsem rozestřel různá

kvítka, ale tak, že psaní mohlo býti velmi dobře zpozorováno,

bude-li jen mé kytici věnována sebe menší pozornost.

Nesl jsem ji paní M. s nesmírnou radostí. Po cestě jsem však

shledal, že psaní jest příliš na vrchu; proto jsem, je

přikryl ještě více, než již bylo. A čím více jsem se

blížil k ní, tím opatrněji jsem je zakrýval kvítky, a když

jsem došel až na místo, zastrčil jsem je tak hluboko do kytice,

že již ani cípku nebylo viděti.

Na tvářích mých jakoby se plamen rozlil. Chtěl jsem si s

chutí zakrýti rozpálenou tvář rukama, a rychle pak utéci, ale

ona se podívala na kytici tak, jakoby vůbec zapomněla, že byla

pro ni přinesena a pro ni trhána.

Mechanicky, ani očí svých nezvednouc, vztáhla ruku, vzala můj

dárek a odložila jej na lavičku, jakobych jí jej byl dal jen

proto, a znovu se zadívala do knihy, jako bez vědomí.

Byl bych se dal málem do pláče nad touto nehodou.

„Ale pokud moje kytice bude vedle ní ležeti" — myslil jsem

si, „potud bude naděje, že na ni přece nezapomene!" Lehl jsem

si opodál lavičky do trávy, dal si pravou ruku pod hlavu,

zavřel oči a dělal jsem, jakoby se mi chtělo spáti. — Očí

jsem s ní však nespouštěl a čekal... Minulo asi deset minut;

mně se stále zdálo, že bledne víc a více... Pojednou

šťastná a neočekávaná náhoda přišla ku pomoci.

Byla to velká, zlatá včela, kterou ke mně na štěstí zanesl

dobrý vánek. Nejprve bzučela nad mojí hlavou a pak letěla k

paní M. Tato ji jednou, dvakráte od sebe odehnala — ale včela

se nedala tímto odbyti, — dorážela na ni ještě více. V tom

paní M. uchopila moji kytici a mávnula jí po včele. V tomtéž

okamžiku vyletěl balíček z kytice a padl přímo paní M. do

knihy. Já sebou škubl.

Několik okamžiků dívala se paní M. zcela němě, hned na

balíček, hned na květiny, které držela dosud v ruce, a zdálo

se, že nechce ani svým zrakům věřiti.

Pojednou se však začervenala, zalekla se a podívala se na mne.

Já však již předpokládal, že se na mne podívá, a proto jsem

rychle zavřel oči, a snažil se, abych vypadal, jakobych spal;

ani za všecko na světě bych se neodvažil nyní podívati se jí

přímo do očí. Srdce mé bušilo tak silně, asi jako ptáčku,

kterého nějaký vesnický dareba mačká ve svých rukou.

Nepamatuji se, jak dlouho jsem takto ležel se zavřenýma očima;

snad asi dvě nebo tři minuty. Po těchto osmělil jsem se je

poněkud pootevříti.

Madame M. vášnivě četla psaní a dle rozpálených tváří,

dle oživených, veselých očí, dle vyjasněného pohledu a

veselého obličeje, z něhož každá črta byla v tak veselém

napnutí, dle toho všeho jsem se domýšlel, že v psaní tom bylo

uloženo celé její štěstí, a že stesk a bol její zmizel

nyní jako dým.

Nevypravitelný, sladký pocit se rozlil po celém mém těle,

nemohl jsem se více přetvářeti.

Náhle, ještě daleko od nás ozve se pojednou volání:

„Madame M. Natalie! Natalie!"

Madame M. neodpověděla, ale rychle vyskočila s lavičky a

sklonila se nade mnou.

Cítil jsem, že se mi dívá přímo do tváře. Brvy se mi

třásly, ale já je přece zadržel — a neotevřel očí.

Snažil jsem se, abych dýchal rovně a tiše, ale srdce mne div

neudusilo svými bujnými údery. Horký dech její pálil mne do

tváře; ona se shýbla ještě níže a zdálo se, že zkoumá

moji tvář. Konečně polibek a velké slzy padly na moji ruku, na

tu, kterou jsem měl položenu na prsou. A políbila ji dvakráte

za sebou.

„Natalie! Natalie! Kde pak vězíš — bylo slyšeti již

poblíže nás.

„Hned! Hned!" odpověděla paní M. svým zvučným, stříbrným

hláskem, ale obestřeným dosud slzami, a tak tiše, tak tichounce

to vyřkla, že jsem ji jen já mohl slyšeti.

V tomto okamžiku však mne srdce už zradilo; zdálo se mi, že

všecka krev se mi žene do tváře; ale než jsem se nadál,

cítil jsem již na rtech vroucí její polibek. Vykřikl jsem

slabě, otevřel oči, ale hned na to padl mně na tvář její

včerejší červený šáteček — jakoby mne měl chrániti

před sluncem.

Okamžik na to už zmizela. Já zaslechl jen šelest rychle se

vzdalujících kroků. Zůstal jsem sám.

Strhl jsem se sebe šáteček a líbal jej, nemoha se vzpamatovati;

několik minut byl jsem jakoby smyslů zbaven...

Lapaje vzduch obracel jsem se na trávě a díval se tupě a

nevědomě před sebe, na chlumy, pestrající se nivy, na řeku,

která se klikatě kolem nich vine tak daleko, jak jen zrak jí

mohl dostihnouti; táhla se mezi novými chlumy a vesničkami,

které se na ní mihotají jako tečky, polité zlatým paprskem

slunce, díval jsem se do dálky na tmavé, sotva již znatelné

lesy, rozložené jako modravá mlha na pokraji rozkaleného nebe a

jakýsi sladký klid, přikouzlený tímto tichým obrázkem,

usmiřoval pomalounku mé rozhárané srdce.

Bylo mně pojednou volněji — oddechl jsem si svobodněji. Ale

přes to přece celá duše moje se zúžila, snad nějakou

předtuchou anebo očekáváním.

Něco nesměle a radostně tušilo mé ulekané srdce, které se

třáslo nedočkavostí.

Pojednou se celá hruď moje jaksi otřásla, zaštkala, jakoby ji

něco bodlo, a slzy, sladké slzy vytryskly mi z očí.

Zastřel jsem si rukama tvář, celý se třesa, jako malý

kvítek, a oddal jsem se zcela prvnímu dojmu srdce, prvnímu celé

mé bytosti dosud ještě novému a neznámému pocitu. Můj

dětský věk končil, loučil se se mnou v tomto okamžení...

Za dvě hodiny jsem se vrátil k domovu, ale nenalezl zde již

paní M. Odjela prý se svým mužem do Moskvy za nějakou nutnou

záležitostí.

Vícekrát jsem se s ní již nesetkal...

Psáno r. 1849.