Uplynul rok.
A zase hvízdal studený severák od pólu.
Obyvatelé města Nome seděli ve vyhřátém sále hotelu a čekali na
začátek dětského představení.
„Tak přece se toho děti dočkaly!“ prohodil Davison.
„Snad to nebude zase tak nešťastně odloženo jako loni!“ řekla s
povzdechem paní Hastingsová. „Věřte mi, ani vzpomenout si na to
nemohu.“
„Zkusili jsme všichni dost,“ přisvědčoval Davison. „Ale nejhůře jste
byl na tom vy, pane doktore!“ obrátil se k doktoru Welchovi.
„Nu, je to za námi...“
„Ale když došlo to serum, zubatá se na nás asi velmi rozhněvala,“
žertoval šerif. „Vždyť od té chvíle jako když utne: konec úmrtí,
konec dalšího šíření záškrtu.“
„Celé to neštěstí bylo však také k něčemu dobré,“ prohodil starý pán.
„Dobré? Jak to?“ nechápali a tázavě pohlédli na člověka, který se tak
podivně vyjádřil.
„Nevšimli jste si, jak nás to všechny sblížilo? Jak jsme všichni od
té doby jakoby změněni?“
„Hm, to je pravda. Za celý rok tu nebylo jediného sporu. Advokát by
zde brzy zemřel hlady.“
„Myslím, že kromě té nemoci nás sblížilo ještě něco jiného,“ pronesl
zamyšleně Davison.
„A to?“
„Štafeta.“
„Ach, štafeta...! Ještě dnes se v člověku tají dech při vzpomínce na
hrdinství těch odvážlivců.“
„Mne mrzí jen to, že jsme kromě Kassona žádného z nich neviděli.
Víte, je to takové zvláštní: několik mužů se rve, dávají v sázku svůj
život -- a my se nikdy ani nedovíme, jak vypadají.“
„Mohli bychom je pozvat do Nome, ale prosím vás, takový kus světa!“
Vtom zazvonilo po třetí a představení bylo zahájeno.
Děti hrály divadelní hru, kterou měli nacvičenu již před rokem. Po
zažehnání epidemie nebylo již dosti času na zkoušky, proto to
odložili na zimu. Každé jednání bylo odměněno zaslouženým potleskem.
Když bylo představení ukončeno, předstoupil před obecenstvo šerif a
řekl:
„Milí přátelé, sečkejte ještě chvíli na svých místech. Mám pro vás
malé překvapení.“
Všichni usedli a zvědavě pohlíželi k jevišti.
Šerif pokynul chlapcům, aby spustili promítací plátno. Filmový
operatér odešel do své kabiny.
Zvědavost návštěvníků vzrostla dvojnásob.
Stroj zabzučel, světla zbasla. A na bílém plátně se objevil nápis:
Aljašská štafeta.
Sál zašuměl, ale hned zase nápadně ztichl.
Objevilo se nádraží v Nenaně. Hned potom Will Shannon se svými psy.
V tom okamžiku jako by dal někdo povel: návštěvníci povstali se svých
míst, tleskali, jásali, tiskli si ruce, slzeli.
A už defilovali další hrdinové: Wurd Kalland, Emil Erikson, Leonard
Seppala, Gunnard Kasson. Každý se svým spřežením. Gunnard Kasson s
pěti psy.
Sálem se rozlila záře oslňujícího světla.
A s tímto světlem v duši se rozcházeli Nomští do svých domovů...