Celý týden zdržovali rodiče své děti doma, aby je uchránili před
nemocí. Dnes však byli všichni tak vzrušeni, že zapomněli i na
opatrnost. Chlapci okamžitě využili rozčilení dospělých a vyběhli na
ulici. Nejraději by se byli pustili s výpravou za Kassonem, věděli
však, že by u dospělých nepochodili. Proto sledovali odjiždějící muže
alespoň zpovzdáli a po jejich odjezdu vyčkávali trpělivě na břehu
moře.
„Brr! To je zima! Zahrejme si na něco!“ navrhl Jiří Welch.
„Na co?“
„Udělejme štafetu!“
„Hurá! To bude něco!“
Chlapci utvořili kruh a už běhali.
„Ale to nic není takhle do kruhu,“ nelíbilo se to malému Eskymáku.
„Jak bys to tedy chtěl?“
„Udělejme to tak jako dospělí, jeden za druhým!“
„Ale kam poběžíme?“
„Třeba do města a zase zpět.“
Nový návrh se všem líbil. Ihned se začali rozestavovat. První se
postaviI Jiří a ti další vždy asi po třech stech metrech. Poslední
byl malý Eskymák. Stál několik metrů před prvním nomským domkem.
Když byli všichni na svých místech, zvedl Eskymák kapesník na
znamení, že je připraven. Sotva to spatřil hoch, který stál před ním,
zvedl svůj. Tak znamení postupovalo až k Jiřímu.
V okamžiku, kdy chtěl Jiří vyběhnout, dolehl k jeho sluchu podivný
hluk. Pohlédl k moři a nevěřil svým očím. Všechny skupiny se vracely.
A nebyly samy! Mezi nimi byl Gunnard Kasson!
Jiří vzrušením zapomněl mávnout a rozběhl se k městu. „Gunnard
Kasson!“ křičel z plných plic na nejbližší spojku.
„Prosím?“
„Gunnard Kasson!“
Spojka pochopila.
Poskočila na místě, jako by vedle ní střelil. A už pádila dále...
A tak se stalo, že zpráva o Kassonově příjezdu se dostala do města za
několik minut.
Poslední spojka běžela ulicemi města a volala známé, tisíckrát
vyslovené jméno.
Lidé vybíhali z domů a zmateně se rozhlíželi. I telegrafista vyběhl
ze své kanceláře. Když zaslechl výkřik chlapce, napadlo mu, není-li
to jen žert. Byl by to sice trochu divoký a krutý žert, ale věř
chlapcům! Přesto podlehl všeobecnému vzrušení a rozběhl se i s mnoha
jinými směrem k moři.
Sotva doběhl za město, spatřil přijížděti dlouhý průvod mužů. Z
jejich rozjásaných tváří snadno vyčetl radostnou a tak dlouho
očekávanou zprávu.
Ačkoliv ho zvědavost pudila vstříc přijíždějícím, přemohl ji a
spěchal do své kanceláře. A za několik okamžiků seděl u
telegrafického přístroje a chvějící se rukou vyklepával závěrečnou
zprávu:
„Nome, 2. února 1925. Štafeta dojela!“
Sotva byl hotov, vyběhl zase ven...
Doktor Welch byl právě u oběda. Ani doma však neměl klidu. Myslil na
nemocné, a hlavně na Kassona. Přijede? Každou chvíli odbíhal od stolu
k oknu. Už by zde měl být...
A přece, když zaslechl osvobozující výkřik, zůstal jako přimrazen.
Zbledl, nohy mu zdřevěněly a nemohl se hnout s místa.
„Sylvie, slyšelas?“ zašeptal a hlas se mu třásl rozčilením.
„Bohudíky! Tedy přece...!“
A také její pohnutí, které v sobě tlumila tolik dní a nocí, vytrysklo
žhavými slzami.
Doktor Welch rychle přemohl mocné dojetí, hodil na sebe zimník a
spěchal na ulici.
Přiběhl mezi rozjásaný dav právě včas, aby mohl přivítat poslední
článek štafety.
Objal přepadlého Kassona a políbil ho.