Toho dne žilo Nome od rána jako v horečce.
Každou chvíli vybíhali lidé z domků, aby se podívali, nejede-li
spása. Poštovní úřad byl zahrnován telegrafickými dotazy ze všech
končin světa: „Přijel již Gunnard Kasson?“
A stále ta mrazivá odpověď:
„Dosud nepřijel.“
Jak den pokračoval, tak vzrušení vzrůstalo, neboť epidemie
neochabovala. Doktor Welch nestačil desinfikovat injekční stříkačku a
plnit ji serem, které se ukázalo tak neúčinným.
Ať vstoupil dnes do kteréhokoliv domu, všude slyšel tutéž řeč, totéž
jméno:
Gunnard Kasson!
I nemocní je vyslovovali, třebaže mnozí ve vysoké horečce ani
nevěděli, oč jde. Ale dřevěné domky byly tak přeplněny tímto jménem,
že hlasy nemocných byly pouhou ozvěnou.
„Nepřijel ještě, pane doktore?“ vítali ho.
„Ještě ne.“
„A co myslíte...dojede?“
„Musíme doufat, přátelé! To je jediné, co nám zbývá.“
Před polednem zašel šerif na poštovní úřad.
„Pane Smithe, spojte mě s Unalaklikem!“
„Prosím...okamžitě! -- Hotovo!“
Šerif uchopil sluchátko.
„Haló, tu šerif Nome. Nevíte nic o Kassonovi? -- Ne? A říkáte, že tu
mohl být již ráno? -- Ne, my tu nevíme zhola nic. -- Ano, zařídím.
Také jsem na to myslel, proto jsem vás volal. -- Děkuji -- ano,
děkuji!“
Šerif odložil sluchátko a vyšel na náměstí, kde živě rokovalo několik
mužů. Jakmile ho spatřili, spěchali k němu.
„Šerife, právě jsme mluvili o tom, že by se mělo něco podniknout...“
„S Kassonem?“
„Ano.“
„Výborně, přátelé! Aspoň vám nemusím nic zdlouha vyprávět, když
přicházíte sami s tím návrhem. Právě jsem se domluvil s Unalaklikem,
že se po něm podíváme. My i oni.“
„Bude to tak nejlépe,“ přisvědčoval Davison. „Nesmíme dopustit, aby
štafeta selhala v poslední chvíli.“
„Přátelé, řekl šerif, „rozejděte se domů, připravte rychle sáně a psy
a za čtvrt hodiny odjíždíme.“
Mužové se ochotně rozběhli domů. Za deset minut stálo před hotelem
patnáct jezdců se svými spřeženími.
„Kam pojedete?“ tázali se jich ti, kteří šli náhodou po ulici.
„Podívat se po Kassonovi.“
Zpráva letéla od úst k ústům a za chvíli vědělo celé město, že je
uspořádána výprava, která jde hledat Kassona. Kdekdo se chtěl přidat
k zachráncům. Kdekdo chtěl zaměnit hodiny trýznivého čekání za rázný
čin. Byla sice malá naděje, že by se a ním setkali -- moře je tak
širé a ledovce zabraňují výhledu! -- ale přece to bylo tisíckrát
lepší než nečinné přecházení po břehu s jedinou myšlenkou: dojede?
Nedojede?
A tak se výprava rozrostla do dvojnásobných rozměrů. Ti, kteří se o
tom dověděli později, spěchali za odjíždějící výpravou jako o závod.
Na břehu Nortonova zálivu se zastavili.
„Rozdělíme se na tři skupiny,“ určoval šerif. „Jedna, pod vedením
Davisonovým, se bude držet břehu. Druhou povede Friman. Ta pojede
velikým obloukem doprava. S třetí skupinou pojedu já; pojedeme
uprostřed.“
„Bude dobře, když se skupiny rozdělí na jednotlivce, aby nám nic
neušlo,“ navrhl Friman.
Všichni souhlasili.
„A ještě něco,“ připomněl Davison. „Najde-li některá skupina Kassona,
dá ihned znamení ostatním třikrát opakovaným výstřelem.“
„Správně,“ souhlasil šerif.
„Mnoho zdaru!“ zvolali mužové a tři skupiny vyrazily kupředu. Novinář
Hilton se přidal ke skupině šerifově.
Jeli asi půl hodiny, když šerif dal znamení, aby zastavili.
„Slyšeli jste?“ zvolal.
„Ano.“
„Střílí se tam!“
„A je to přímo před námi!“
„Kupředu!“ zavelel úsečně šerif.
Ach, jaká to byla jízda!
A zase -- slyš!
Prásk! Prásk!
Nebylo pochyby. Gunnard Kasson -- kdo by to byl jiný? -- byl v
nebezpečí!
A náhle výstřely ustaly...
Mužové na sebe zaraženě pohlédli. A potom, jako by byli smluveni,
pobídli psy. Sáně se rozletěly ještě větší rychlostí.
Zanedlouho se dostali k ledové kře, která jim znemožňovala rozhled.
Psi se rozběhli k divokému útoku na vrcholek ledové překážky.
Většina z nich sklouzla s nezdarem dolů. Ale několika jezdcům se
zdařil výstup hned napoprvé. Mezi těmito byl i šerif.
Pohled, který se jim naskytl s vrcholku ledovce, naplnil je hrůzou.
Dole, přímo pod nimi, stál široce rozkročený Kasson. V rukou třímal
sáně a prudce se jimi oháněl. U jeho nohou leželo několik mrtvol, ale
další útočníci se sápali stále divočeji.
„Palte!“ vykřikl šerif. „Ale pozor na psy!“
Výstřely zarachotily nad ledovou plání. Několik vlků zůstalo ležet. A
nová salva ztenčila počet útočníků na polovici.
Ostatní vlci se nejprve bojovně rozhlédli, odkud se na ně přihnala
tak neočekávaná pohroma. Sotva však spatřili několik postav, dali se
na útěk.
Překvapení psi je začali pronásledovat, ale na Kassonovo zvolání se
ihned poslušně vrátili. Z dvanácti psů zůstalo na živu jen pět. A
všichni byli zle pokousáni, nejvíce Blesk.
Gunnard Kasson se podíval na své osvoboditele a slabě se usmál. Pak
sňal huňatou čepici a utíral si zpocené čelo. Teprve teď cítil, že je
se silami u konce.
„Kassone --,“ oslovil ho šerif, ale další slova mu uvázla v hrdle.
Byl tak dojat, jako ještě nikdy v životě.
I ostatní muži mlčeli. Cítili velikost chvíle a neradi by ji rušili
planými slovy. Vděčně pohlíželi na hrdinného muže, který nasadil
život pro záchranu jejich města.
„Já vím,“ usmíval se Kasson a upřímně stiskl podávané ruce.
Šerif vytáhl z kapsy láhev s osvěžujícfm nápojem. Kasson se zdlouha
napil.
„A -- pro psy...nemáte něco?“ zeptal se.
Několik mužů ochotně rozbalilo vaky s masem. Ranění psi se na ně
dychtivě vrhli.
Teprve teď si Kasson všiml, jak jsou zřízeni. Mužové mu je pomohli
ošetřit a naložili je na své sáně.
Potom se zadívali v němém obdivu na nepatrný balíček. Tento pohled
jim připomněl, jak netrpělivě jsou doma očekáváni.
Do Kassonových saní zapřáhli několik svých psů -- a třikrát opakovaný
výstřel oznámil ostatním skupinám, že zachráněné serum je na cestě k
městu.