Gunnard Kasson měl na vybranou: buď mohl jet po souši, nebo po moři.
Cesta po břehu byla sice bezpečnější, ale velmi dlouhá. Přímá cesta
přes zamrzlý záliv Nortonův byla velmi nejistá, avšak mnohem kratší.
Záleželo na každé hodině. Do Unalakliku došel telegram z Nome o
prvních obětech záškrtu. Proto se Kasson rozhodl, že pojede přes
moře.
Věděl, že nejtěžší úlohou na moři bude orientace. Kdyby svítily
hvězdy, dovedl by snadno určit směr jízdy. Ale vichřice trvala v
neztenčené síle dále. Znemožňovala výhled a oslepovala. Nikde nebylo
pevných bodů, které by usnadňovaly orientaci. Proto si vzal dokonalou
busolu[5] se světélkující růžicí, podle níž mohl směr jízdy určit
velmi přesně. V noci se musel na ni dívat téměř nepřetržitě.
[5: Busola = kompas.]
Jakmile se rozšeřil skoupý severský den, jelo se mu již lépe. Zato
čím více se vzdaloval od pevniny, tím více nástrah se stavělo v
cestu. Nebyly to jen četné trhliny v ledu, které činily jízdu tak
nebezpečnou. Velmi často narazil na zpříčené kry, které trčely do
značné výše. Některá byla tak vysoká, že ji musel objeti. Ale byla-li
kra či ledová hora nakupena do výše a ke všemu se táhla do značné
dálky, takže objíždění by trvalo velmi dlouho, Kasson ji raději
přejel.
Bylo to velmi obtížné, neboť přední psi se museli vyšplhat na
vrcholek, přelézt jej, sjíždět po odvráceném svahu dolů a svou tíhou
táhnout za sebou zbývající psy i sáně.
A přece to Kasson volil raději, neboť nechtěl zbytečně ztratit ani
minutu.
K večeru vichřice ustala.
Kasson nakrmil psy a po krátkém oddechu pokračoval v cestě.
Minula tichá noc, v níž jen občas zadunělo moře praskotem ledu.
Druhého dne se vlekli psi kupředu jen s největší námahou. Tak jako
Seppalovo spřežení -- i oni krváceli z četných odřenin.
Kasson předpokládal, že dorazí do Nome ráno 2. února. Ale když se již
blížilo poledne a pevninu stále nebylo vidět, znepokojil se.
Neodchýlil se příliš od určeného směru? Nezbloudil a nejede snad do
širého Tichého oceánu?
Při té myšlence se zachvěl. Neboť to by znamenalo nejen zdivočení psů
hladem a jeho smrt, ale i pohromu pro Nome a jaký výsměch osudu by
spočíval v tom, že štafeta selhala až před cílem!
Bystře se rozhlížel; neuvidí-li před sebou nebo po pravé straně pruh
pevné země. Ale všude, kam oko dohlédlo, leželo jen zamrzlé moře, tu
a tam zvlněné ledovcem nebo sněhovou horou.
Pojednou zpozoroval v dálce před sebou, poněkud vpravo, několik
temných bodů, které se nápadně odrážely od bílého přikrovu moře.
Vlci!
Kasson nepocítil bázně. Naopak, měl téměř radost, neboť přítomnost
vlků byla náznakem, že pevnina nemůže býti daleko!
S novou chutí pobídl psy.
Jen aby je vlci nezpozorovali! Kasson je sice připraven na všechno,
má výbornou opakovací pušku a dostatek nábojů -- ale teď, když už je
tak blízko cíle, škoda každého zdržení!
Zajel se spřežením za vysokou kru a tam se ukryli.
Potom opatrně vyhlédl na ledovou pláň. V duchu zajásal. Vlci běželi
po vzdáleném obzoru a hnali se tím směrem, odkud Kasson přijel.
Pádili jako vítr. Za chvíli mu zmizeli a očí.
Oddychl si a s novými silami, kterých mu dodala myšlenka, že cíl
nemůže již býti příliš vzdálen, pobídl psy k rychlejší jízdě.
Chvíli jeli klidně.
Náhle však psi začali jevit nepokoj. Aniž je Kasson pobízel,
zrychlili běh, takže sáně jen letěly.
Co to má znamenat? Větří snad psi novou smečku vlků? Či vyvstává již
nové nebezpečí v podobě ledního medvěda?
Kasson se znepokojeně rozhlédl. Když se podíval dozadu, rázem
pochopil rozčilení psů.
Za nimi se hnala smečka vlků. Byli to ti, které spatřil před chvílí.
Cestou asi narazili na čerstvou stopu Kassonových saní a pustili se
po ní.
Zapráskal bičem, vzkřikl na psy a ti se rozletěli po rovné pláni jako
šipky. Strach před hladovými vlky jim dodával neuvěřitelných sil.
Gunnard Kasson se setkal s vlky již několikrát. Znal je dobře již z
Finska. I zde, na Aljašce, se zúčastnil několika výprav na tyto
šelmy, když se stávaly v zimě dotěrnými a ohrožovaly bezpečnost
osady.
Ale ještě nikdy se a nimi nesťřetl za takových okolností jako nyní,
kdy na něm spočívala odpovědnost za záchranu tolika životů! A právě
tato okolnost byla příčinou, že se mu zachvěla ruka, když zamířil na
statného vlka, který předběhl celou smečku o několik metrů. Hned se
však ovládl.
Ozvala se krátká rána. Vlk se vymrštil do výše a zůstal ležet na
místě. Ostatní se vrhli na raněného druha.
Tato chvíle stačila, aby Kasson získal značný náskok.
Ale již se blížila smečka znovu! A ještě rychleji a dravěji, neboť
pach čerstvé krve vystupňoval jejich zuřivost na nejvyšší míru.
Kasson vystřelil ještě několikrát. Po každé zůstal jeden vlk na ledě
a smečka pohltila neočekávané sousto. Přesto se vzdálenost mezi
spřežením a vlky neusťále zmenšovala.
Jen rychlost psů se nezměnila. Cítili nebezpečí přímo v týle, proto
je Kasson nemusel pobízet.
Pojednou sáně narazily na nepatrnou kru. Povyskočily, a dříve než
tomu mohl Kasson zabránit, vypadla z nich krabice s několika
zásobníky nábojů!
Kasson se zachvěl.
Teď je téměř bezbranný. V pušce má sice ještě tři nebo čtyři náboje,
ale čím je to proti hladové smečce, v níž je ještě teď přes dvacet
vlků!
Jediná spása spočívá v rychlosti psů. Ale jak dlouho může trvat tento
šílený běh?
V poslední chvíli napadla Kassonovi šťastná myšlenka. Uchopil vak s
masem, které vezl jako potravu pro psy. A nyní začal házet kus po
kuse vlkům. Z počátku se zastavovali u každého sousta, rvali se o ně
-- a Kasson získal několik drahocenných vteřin. Ale když se to
opakovalo několikrát, vlci poznali, že na všechny se z malého kousku
stejně nedostane. Proto to přenechávali prvnímu, který se masa
zmocnil, a hnali se dále.
Potom Kasson rozevřel celý vak a rozhodil jeho obsah po zemi.
Tentokrát se zastavili všichni vlci a znova se chvilku zdrželi.
Kasson obrátil všechnu pozornost na spřežení a na cestu vpředu.
Kdo popíše jeho leknutí, když místo pevniny, jejíž blízkost tušil,
vyrostla před ním vysoká ledová hora, táhnoucí se dlouhý kus cesty
doprava i doleva!
Jediný pohled ho přesvědčil, že nahoru se nedostane. A na objíždění
bylo příliš pozdě...
Pochopil, že to znamená konec.
Zastavil se u samého ledovce. Několika prudkými řezy zbavil psy
řemenů. Nejprve vedoucího psa Bleska.
„Blesku, na ně!“ vykřikl.
Pes uposlechl. Odvážně se rozběhl proti smečce, která se rychle
blížila.
Ostatní psi zaváhali. Jako by se chtěli rozprchnout. Ale nakonec se
přece dali strhnout odvahou svého vůdce.
Nastal zoufalý zápas.
Kasson vystřelil zbylé náboje. Potom přiskočil k psům a pomáhal jim
mocnými údery pušky.
Vlci na okamžik zakolísali. Ale jen na okamžik. Jejich přesila byla
příliš veliká. Třebaže psi zápasili s podivuhodnou odvahou, přece
jich začalo ubývat.
Pojednou se vrhl největší vlk na Bleska. Kasson to zahlédl. Přiskočil
k útočníku a rozmáchl se k smrtící ráně.
Vlk pustil Bleska, hbitě se uhnul a zahryzl se do pažby, která
zaduněla o tvrdý led. Mocným trhnutím vytrhl Kassonovi pušku z rukou
a odběhl s ní několik kroků, kde se s ní začal rvát.
Kasson odskočil k saním. Díval se po nějakém předmětu, jímž by se
mohl bránit. Ale kromě balíčku sera a několika houní byly sáně
prázdné...
Rychle shodil houně a zvedl těžké sáně do výše. Bude se jimi ohánět a
bránit do posledního dechu.
Však již se dávali psi na ústup. Běželi za svým pánem, jako by u něho
hledali ochranu.