Od té chvíle, kdy přišla do Nome zpráva, že štafeta je na cestě,
obyvatelé města si oddechli. Věděli, že ještě není vyhráno. Věděli,
že teprve nastává hlavní boj se zákeřnou smrtí. Přesto zoufalství
ustoupilo naději.
Doktor Welch zestaral za těch několik dní nejméně o deset let. Nebyl
to lehký úkol prohlížeti pacienty, kteří k němu vzhlíželi s bezmeznou
důvěrou, a nemoci jim poskytnouti pořádný lék.
Poštovní úřad byl denně obléhán. Nebyli to již jen doktor Welch a
novinář Hilton, kteří s takovou nedočkavostí očekávali zprávy o
blížící se záchraně. Rodiče nemocných dětí, i ti, v jejichž domě se
nemoc dosud neusadila, spěchali několikrát za den na poštovní úřad,
aby zvěděli, co je nového.
Každý úsek štafety byl sledován s bezdechým napětím. Jména jezdců
byla vyslovována s obdivem a úctou. A při každé zprávě, že vyjel
další jezdec, padal jim balvan se srdce.
Toho dne, kdy z Ruby vyrazil Seppala, bylo v Nome neobvykle živo. Nic
nebyly platny zákazy o shromažďování. Lidé byli plni veliké zprávy a
museli se někomu svěřit se svými dojmy.
„Slyšel jste již?“ tázali se jeden druhého na potkání.
„O čem?“
„No, o Seppalovi!“
„Ach, Seppala! Zlatý člověk...“
„A co myslíte -- dokáže to?“
„Dokáže. Seppala dojede. Určitě!“
„Ale když ta trať je tak dlouhá a --“
„-- a nebezpečná, vím. Ale kdosi říkal, že Seppalu zná. Prý je to
chlapík jako ze železa. A já -- sám nevím, proč mu tak důvěřuji. Ale
cosi mi stále říká, že Seppala dojede.“
„Však kéž by...“
Čím déle telegrafní úřad v Unalakliku mlčel, tím více rostla důvěra v
Seppalu. Nikdo nechtěl propadnout zoufalé beznaději. Nikdo neměl dost
síly, aby připustil myšlenku, že Seppala by mohl uváznout v
pustinách. Viděli strašnou polární vichřici a třásli se mrazem, který
byl i na jejich poměry neobyčejně prudký. Věděli, že kraj, jímž
projíždí Seppala, je plný nebezpečných nástrah. Že jsou tam zrádné
bažiny i hory s propastmi. Že je tam plno hladové a nebezpečné zvěře.
A přece věřili. Věřili tou podivnou vírou, jaké je schopen člověk jen
tehdy, když mu již nic jiného nezbývá. Bylo jim jí také třeba, neboť
jen tak dovedli zapudit stíny zoufalství a pochyb, které se v skrytém
koutku jejich duší neodbytně ozývaly.
Ale když došla zpráva o Seppalově příjezdu do Unalakliku, když celý
večer a dlouho do noci nebylo slyšet jinou větu než „Seppala dojel!“,
kterou vyslovovali se zvlhlýma očima a chvějícími se rty -- teprve
tehdy si mlčky přiznali, jak vratká byla jejich víra...
Vzrušení dostoupilo vrcholu, když Unalaklik hlásil, že Gunnard Kasson
je na cestě.
Gunnard Kasson!
Na něho myslil doktor Welch dnem i nocí. A nejen doktor Welch. I jiní
mužové v Nome a přičiněním Hiltonovým také ostatní svět. A hlavně
ovšem matky, které se skláněly nad nemocnými dětmi a s úsměvem na
tváři, ale s krvácejícím srdcem je povzbuzovaly, těšily i dodávaly
odvahy pouhými dvěma slovy: Gunnard Kasson...
Však to byl již sám zvuk hrdého jména, který dovedl posílit. Nebylo
třeba Gunnarda Kassona znát. Stačilo vyslovit jeho jméno, tvrdé a
úsečné -- a už jsi viděl před sebou muže, který se dovedl směle
postavit tváří v tvář i tomu nejhoršímu nebezpečí.
Gunnard Kasson je na cestě.
Zvítězí?