Nikdo jiný se nemohl odvážit tak nebezpečné cesty, jaká byla z Ruby
do Unalakliku, než Leonard Seppala. Jako Gunnard Kasson i on pocházel
z Finska. Od dětství žil ve studeném podnebí, takže drsné Aljašce
přivykl daleko dříve než tisíce jiných přistěhovalců. Byl vysoké,
štíhlé postavy, měl světlé, vlnité vlasy a modré oči, z nichž
vyzařovala dětská hravost i železná vůle.
Jeho spřežení bylo nejlepší z celého Ruby. U nás si rolníci zakládají
na krásných koních. Na Aljašce se mužové chlubí svými psy. Zvláště
vedoucí pes Balto, který dostal jméno po Baltickém moři, aby měl
Seppala stálou a živou připomínku na svou vzdálenou vlast, vynikal
vzrůstem, silou, odvahou a inteligencí. Neskákal sice na povel přes
tyč, ani nepanáčkoval, ani „neprosil“. Ale stačilo, aby mu jeho pán
řekl několik slov, a pes snadno pochopil, co se od něho žádá.
Někdy se stalo, že smečka psů se začala rvát. Jediný Seppalův pokyn
-- a Balto byl mezi nimi. Kdyby se psi na něho svorně vrhli, jistě by
ho roztrhali. Ale bylo až podivuhodné, jak mocně působila na všechny
přítomnost statného vlčáka. Stačilo, aby jednomu nebo dvěma rebelům
nakousl ucho, krátce zaštěkal, vycenil zuby a rozhlédl se jako král
-- a bylo ticho. Psi zavrčeli a schlíple se stáhli do svých bud, nebo
se začali lichotit Baltovi.
Z počátku se držel Seppala toku Yukonu. Jel lesem, který poněkud
zmírňoval prudkost vichřice. Přesto jelo spřežení jen velmi pomalu,
neboť co chvíli se objevil na cestě vyvrácený strom, který bylo nutno
objíždět.
K ránu překročili Yukon a brzy se dostali na rovnou pláň. Zde
nebezpečí vyvrcholilo. Nejen že vichřice, nespoutaná hradbou pralesa,
začala řádit jako šílená, nejen že mráz zesílil tak, že Seppala by
mohl naměřit 60 °C pod nulou -- ale kromě toho ujížděli na takovém
povrchu půdy, že každý krok mohl znamenat pád do hlubiny.
Seppala znal takové močálovité kraje, kde byla zamrzlá jen slabá
vrstva na povrchu, která se snadno prolomila i pod tíhou jediného
psa, natož celého spřežení! Proto jel velmi opatrně, spoléhaje hodně
na vrozenou bystrost Baltovu.
Hodina za hodinou míjela a jednotvárná krajina nebrala konce. Psi
umdlévali únavou a pomalu i hladem, neboť na širé pláni nebylo ani
místečka chráněného proti vichru, kde by mohl Seppala spřežení
nakrmit. Když viděl, že čeká marně na nějaký pahorek, rozhodl se ke
krátkému oddechu i v otevřeném kraji. Zastavil spřežení a podělil psy
zmrzlými rybami. Psi se na ně dychtivě vrhli. Než Seppala došel k
Baltovi, byla dvojice u saní s pokrmem hotova a krátkým vrčením se
dožadovala přídavku. Seppala jim hodil ještě několik ryb a pohladil
je. Přitom padl jeho zrak na sníh, na němž bylo několik rudých skvrn.
Zarazil se. Od čeho pocházejí? Vtom jeden z psů pozvedl nohu a
Seppala spatřil do krve rozdrásanou tlapku. Bezmezná lítost mu stáhla
hrdlo. Rázem ji však přemohl. V Nome umírají děti. Čekají na
záchranu. Není možno kvíleti a ztráceti čas s několika oděrkami.
Ještě jednou pohladil psy a shýbl se pro otěže.
Psi, kteří se stále ještě za ním ohlíželi, se patrně domnívali, že
jim chce dát novou dávku masa. Rychle se shlukli k němu. Každý chtěl
být první.
A v té chvíli se to stalo.
Ozval se krátký, suchý praskot. Seppala hned pochopil, oč jde. Dříve
však, než mohl uskočit, led se pod ním prolomil a Seppala se sáněmi
se octl v močálu.
Polekaní psi uskočili na pevný led a chtěli prchnout. Ale Balto se
vracel obloukem pro svého pána.
„Kupředu, Balto! Táhni!“ vykřikl Seppala a snažil se lehnout si na
pevný led, který se však pod ním stále lámal.
Chytrý pes porozuměl. Vrátil se na své vedoucí místo a napjal všechny
síly. Ostatní psi byli donuceni táhnouti také.
Bylo štěstím, že popruhy byly z velmi pevných koží. Jinak by jistě
praskly, neboť sáně se vzpřímily a nemohly vyklouznout.
Konečně se Seppalovi podařilo lehnout si na led. Naklonil se nad
zrádný močál, nadzvedl sanici a sáně se rozletěly po pevném ledu.
„Balto, stůj!“ zvolal Seppala a s námahou se zvedal. Měl sice kožený
oblek, který byl uzpůsoben nehodám podobného rázu, ale několik kapek
vody se přece jen dostalo až na tělo a teď nemilosrdně studily.
Spřežení poslušně zastavilo. Seppala doběhl k saním a jeho první
myšlenka patřila balíčku sera. Kůže, v níž bylo zabaleno, byla na
povrchu provlhlá, uvnitř však bylo naprosté sucho. Uklidněn vyskočil
na sáně a spřežení opět vyjelo.
Vichřice zuřila dál a Seppala cítil, jak mu začínají dřevěnět nohy.
Sotva si to uvědomil, seskočil se saní a běžel vedle nich. Trochu to
pomohlo. Krev se mu rozproudila v žilách, příjemné teplo se mu
rozlilo po zádech. Zároveň s ním však přišla taková únava, že chtěj
nechtěj musel znovu vyskočiti na sáně.
Zatím se začala krajina měnit. Místo rozlehlých plání se objevovaly
pahorky. Nejprve mírné, ale čím dále tím vyšší a vyšší, až přešly v
souvislá horská pásma.
Byla-li cesta tundrou nebezpečná, zde nebyla o nic jistější, neboť za
každým kopečkem se mohla neočekávaně objevit zrádná propast.
Bylo již pozdní odpoledne, když projížděl táhlým údolím. Po obou
stranách trčely do výše obrovské kopce, na nichž nebylo žádného
porostu. Síla vichřice tu značně polevila, proto se spřežení rozjelo
rychleji.
Pojednou se ozval temný hukot, jako by odněkud z dálky sem dolehlo
burácení bouře.
Seppala se znepokojeně rozhlédl. Sotva jeho pohled padl na stráň,
zvedající se po pravé straně do závratné výše, pochopil a zbledl.
Lavina!
Nesmírné spousty sněhu, které se uvolnily vlastní tíhou, se valily do
úzkého údolí, jímž projížděl!
Kam prchnout? Jediným pohledem se přesvědčil, že lavina se řítí v
takové šířce, že není možno jí uniknout.
Rychle zamířil na protější stráň. Zapráskal bičem a hlasitým výkřikem
pobídl psy k rychlejšímu běhu. Nebylo toho však třeba. Zvířata
vytušila nebezpečí a napínala všechny síly, aby unikla ničícímu
živlu.
Ale lavina byla rychlejší.
Sotva vyjel pes Balto nad úpatí protější stráně, otřáslo se celé
údolí temným rachotem. Spousty sněhu se zřítily do údolí a rázem
umlčely Seppalův výkřik i úzkostlivý štěkot jeho psů.
Štafeta byla pohřbena!
Údolí ztichlo. Dozněl hukot laviny, ustal tvrdošíjný zápas člověka s
přírodou. Jen ve výšinách zaječel nový nápor vichřice.
Ticho trvalo vteřinu, dvě, zvolna se měnilo v minuty.
A náhle se sníh pohnul. A pak znovu a znovu. A najednou se nad sněhem
zjevila hlava Baltova.
Pes pohlédl dopředu, potom se obrátil. Jeho oči byly plny němého
údivu. Chvíli to trvalo, než pochopil. Ale pak zaryl tlapy do sněhu a
hrabal a hrabal.
Zanedlouho se objevily hlavy první pohřbené dvojice. V tom okamžiku
se Balto jásavě rozštěkal a začal hrabat ještě houževnatěji. Druzí
dva psi se otřepali a ihned začali pomáhat Baltovi. Sníh odletoval
napravo i nalevo a nové a nové dvojice psů se dostávaly na povrch.
Konečně se objevily sáně a vedle nich Seppala. Byl zasažen lavinou
tak nešťastně, že hlavou narazil na sáně a pozbyl vědomí.
Psi se shlukli okolo něho s radostným štěkotem, hned však zmlkli.
Jejich pán se nehýbal.
Zvířata zůstala zaraženě stát. Žádné se ani nepohnulo. A snad by tam
celé spřežení zmrzlo, kdyby nebylo Balta.
Kdož ví, proč to udělal. Snad chtěl projevit lásku svému pánu, snad
se v něm probudil týž cit, jaký měl pro svá trpící mláďata, snad
lítost ho donutila k tomu, že se přiblížil až k svému pánu a -- začal
olizovat jeho tvář.
A pomohlo to. Raněný zamžikal a po chvíli otevřel oči. Balto jej
ještě několikrát olízl a pak se radostně rozštěkal.
Seppala se rozhlédl. Celé spřežení vězelo ve sněhu jako v hrobě.
Kdežto Balto měl k povrchu sotva několik decimetrů, kolem Seppaly se
už zvedaly sněhové hromady více než dvoumetrové. I kdyby nebyl
zraněn, z tohoto hrobu by se sám nikdy nebyl dostal.
Vděčně pohlédl na Balta i na ostatní psy. Jeho pohled byl plný díků.
Děkoval zvířatům za sebe, za svou ženu a děti, které v napětí čekají
doma, i za ty ohrožené v Nome, kteří toužebně vyhlížejí záchranné
serum.
Serum! Mělo být co nejrychleji v Nome! A on zde leží ve sněhu, jako
by měl bůhvíkolik času.
Chtěl se zvednout, ale nešlo to. V hlavě mu hučelo, před očima se
dělaly mžitky. Celé tělo měl jako v ohni.
Uvědomil si všechnu hrůzu svého postavení. Leží tu sám uprostřed
pustiny, nad ním burácí vichřice, která sype bez ustání nové a nové
vrstvy sněhu -- a v dálce na něho čekají s pevnou důvěrou. Zklame
jejich očekávání a naděje. Balíček, který urazil tisíce kilometrů,
který prošel tolika rukama obětavých lidí, se zastaví u něho. Seppala
nedojede.
Trýznivé myšlenky mu působily větší bolest než zraněné a prokřehlé
tělo. A jen jejich bodavým hrotům mohl vděčit za to, že se znovu
zvedl. Zapotácel se, zavrávoral a klesl opět do sněhu. Tak to
opakoval několikrát, až se mu konečně podařilo vysoukati se na sáně.
„Jeď, Balto,“ řekl mdle a pozbyl vědomí.
Balto vytáhl sáně z kanálu, který se psy vyhrabal, a jel po svahu tak
dlouho, dokud neminuli zřícenou lavinu. Potom sjel do volného údolí a
na rovné ploše se rozjel rychleji. Občas se ohlédl dozadu, aby se
přesvědčil, leží-li Seppala dosud na saních.
Byl to nevýslovně smutný pohled na ubíhající štafetu. Seppala ležel
na saních bez jediného hnutí. Psi, jako by si byli vědomi, že se zde
děje něco neobvyklého, jeli vážně a tiše.
Pojednou sáně narazily na tvrdý výčnělek. Vyskočily, zakymácely se a
vzápětí ležel Seppala na tvrdém sněhu. Při pádu se uhodil tak silně,
že ho bolest probudila z mrákot.
Posadil se na zemi a zmateně se rozhlédl. Sáně byly již několik metrů
před ním a ujížděly dál.
„Balto! Balto!“ zavolal vzrušeně.
Pes se ohlédl, zastavil a již se vracel k svému pánu. Několikrát
provinile zaštěkal a začal se třít okolo Seppalových nohou.
„Jsi hodný, Balto!“ hladil ho Seppala. „A dobře nás vedeš,“ pohlédl
na kompas.
Druhá noc se snesla na zasněžený kraj. A vichřice neutichala.
Seppala nakrmil psy a pokračoval v cestě po celou noc. Chvilkami jel
za jasného vědomí, chvilkami upadal v bezmocné dřímoty. A byl to zase
Balto, na němž spočívala všechna bezpečnost jízdy.
Druhého dne se štafeta už jen vlekla. Všichni psi měli nohy tak
rozdrásány, že za spřežením se táhla stuha rudé krve. Každé šlápnutí
působilo psům muka. Těly zvířat i vysíleného člověka lomcovala
horečka.
V zuboženém stavu dostihla štafeta Unalaklik. Měla za sebou přes 250
km cesty, čtyřicet pět hodin jízdy a celé moře utrpení.
Unalakličtí, kteří již několik hodin žili v ovzduší obav a nadějí,
vyjeli Seppalovi vstříc. Chtěli mu stisknout ruku, poděkovat mu,
podat občerstvení.
Seppala všechny objal vysíleným pohledem, mlčky ukázal na balíček
sera a skoro neslyšně zašeptal:
„Ošetřte psy!“
Potom se zvrátil a pozbyl vědomí.
To již Gunnard Kasson připevňoval balíček na své sáně.
A zatím co odváděli psy a odnášeli bezvládné Seppalovo tělo, aby mu
vrátili život, poslední, rozhodující článek štafety zamířil k moři.