Doktor Welch nebyl jediným člověkem, který několikrát za den
navštěvoval poštovní úřad v Nome. Druhým mužem, který ustavičně
odesílal telegrafické zprávy do civilisovaného světa, byl novinář
Hilton.
Od prvního rozhovoru s lékařem bylo mu jasné, že jde o událost
nesmírného významu. A to by nesměl být novinářem, aby toho důkladně
nevyužil.
Sotva se roznesla zpráva o epidemii, hned odeslal svým novinám
obšírnou zprávu, v níž podrobně vylíčil zoufalou situaci
nejsevernějšího města americké pevniny. Noviny ji otiskly v nápadné
úpravě na titulních stranách. A jelikož zprávu pohotově rozšířil i
rozhlas, věděl o věci zanedlouho celý kulturní svět.
Nome a jeho postižení obyvatelé se stali středem všeobecné
pozornosti. Nebylo člověka, který by neprojevil zájem o vzrušující
drama na pustém severu.
Každá nová Hiltonova zpráva byla událostí. Noviny tiskly zvláštní
vydání ve statisícových nákladech. Redakce byly zasypávány dotazy.
Rojily se nesčetné návrhy, jak dopravit serum z Nenany do Nome. Ale
všechny byly odsouzeny k zániku z toho prostého důvodu, že byly
neproveditelné.
Letci, kteří považovali dopravu sera především za věc svého stavu,
obléhali telefonickými dotazy meteorologické stanice. Byli mezi nimi
i takoví, kteří byli ochotni dáti v sázku svůj život, jen aby mohli
pomoci ohroženému městu. Ale zprávy meteorologických stanic byly tak
nepříznivé, že nebylo možno dát povolení ke startu.
A jak se blížil balíček sera k Nenaně, tak vzrůstalo dusné napětí.
Co bude dál?
V dílnách, v obchodech, na ulicích, ve vlacích, v úřadech, v
kavárnách, ba i ve školách se nemluvilo o ničem jiném než o Nome.
Uvázne balíček v Nenaně? Či stane se nějaký zázrak, jímž se přenese
serum na určené místo?
Byly to chvíle, kdy neštěstí vzbudilo v lidech ty nejušlechtilejší
city: soucit s trpícími a snahu pomoci jim.
Hlavní slovo v rozmluvách měli ovšem ti, kteří znali Aljašku z
vlastní zkušenosti. Byli to ponejvíce bývalí zlatokopové, jimž se
naskytla lákavá příležitost oživit vzpomínky na pohnutá léta svého
života. Vyprávěli o krutých mrazech a hrozných vichřicích, o
neschůdných průsmycích, z nichž zvláště Chilcootský zahubil sta
odvážných dobrodruhů, o strmých ledovcích a zrádných propastech, o
zvěři, která se v zimě stává velmi nebezpečnou...a všemi těmi
zprávami budili u posluchačů živý zájem -- ale potěšit jimi
nedovedli.
Čím jasněji lidé poznávali, že v tomto boji proti nelítostné přírodě
je člověk bezmocný a onemocnělé děti jsou odsouzeny k smrti, tím
větší sklíčenost se jich zmocňovala.
Tento mrak dusného napětí byl náhle rozříznut oslňujícím bleskem:
Pojede štafeta!
Tak jako v přírodě po vyšlehnutí blesku je chvíli hrobové ticho,
které je vzápětí vystřídáno ohlušujícím rachotem hromu -- i lidé při
čtení palcových písmen o aljašské štafetě zůstali jako omráčeni. Ale
potom se rozjásali jako děti, na potkání se objímali známí s
neznámými, ve vlacích a všude, kde se lidé stýkají, zavládla
podivuhodná ochota, úslužnost, sdílnost, zdvořilost a laskavost --
neboť všichni si uvědomili, že v těchto vzrušujících chvílích vydalo
lidství svůj nejkrásnější plod.
Štafeta se stala heslem dne. Děti prováděly štafetové běhy od rána do
večera. V tělocvičně, cestou do školy i ze školy, na kluzišti i při
sáňkování. Dospělí se na ně dívali a podivno! -- teď jim vůbec
nevadilo, že děti se jim pletou do cesty, že povykují a zlobí. Dívali
se na ně se schvalujícím úsměvem, neboť v nich nespatřovali hrající
si děti, nýbrž několik odvážných hrdinů, kteří právě podnikli
nevídaný závod se smrtí.
Will Shannon, Wurd Kalland, Emil Erikson, Leonard Seppala, Gunnard
Kasson!
Pět jmen, která elektrisovala svět! Pět jmen, k nimž se upíraly
všechny naděje nejen toho jednoho tisíce obyvatel v Nome, nýbrž
naděje statisíců a milionů lidí na celém světě! Pět jmen, která
vzbudila úctu a obdiv, sotva byla vyslovena.
Jen jedna věc tlumila jásot a nadšení. Byla to myšlenka, jak se jim
povede na dlouhé a nebezpečné cestě.
Ke každému z pěti hrdinů, jejichž jména do té doby nikdo nikde
nečetl, se upíraly naděje světa stejnou měrou. Neboť každý byl
sloupem, pilířem, který nesměl puknout. Každý byl článkem v řetězu,
který nesměl býti přetrhnut. Na každém z nich spočíval stejný díl
odpovědnosti. Selže-li jeden, štafeta nedojede.
Celý svět se chvěl o zdar nejodvážnější jízdy, jaká kdy byla
podniknuta.
Jen ti, kteří byli hlavními osobami v tomto obrovském zápolení, byli
klidni. Ani ve snu jim nenapadla myšlenka, že konají něco
mimořádného. Tvrdý zápas o denní chléb je naučil prostotě. Proto
úkol, který na sebe vzali, považovali za něco samozřejmého. Kdesi v
pustině umírají lidé, a my je můžeme zachránit. Padneme při tom?
Snad. Ale ať se stane cokoliv, uděláme vše, co bude v našich silách.
Vždyť jak bychom se mohli podívat ještě jednou v životě někomu klidně
do očí, kdybychom za takových okolností zůstali doma, v pohodlí, v
teple, u vyhřátých kamen? Je něco prostšího a samozřejměšího nežli
to, že jedeme?
A kdyby jim někdo ukázal sensační články v novinách, kdyby jim někdo
řekl, že jsou považováni za největší hrdiny přítomných dnů, zavrtěli
by nechápavě hlavou, mávli by rukou, jako by chtěli říci: „A dejte
nám pokoj s takovými hloupostmi!“
Však také by se zmýlil, kdo by se domníval, že štafeta byla zahájena
s nějakými obřady.
Will Shannon přijel se svými saněmi a spřežením dvanácti psů k
nádraží v Nenaně, ohlásil se u přednosty stanice a čekal na příjezd
lokomotivy.
Vyprovázelo ho několik přátel, kteří mu ještě pomohli prohlédnout
spřežení, utáhnout popruhy a podívat se na jeho odjezd.
A již se ozval hvízdot. Lokomotiva se vřítila do nádraží.
Strojvůdce hbitě vyskočil a podával přednostovi malý balíček.
„Tak -- zde to máte,“ hlásil.
„A to je všechno?“ divili se okolostojící malému objemu balíčku,
který nevážil více než půl kilogramu. Nemohli pochopit, že životy
mnoha lidí mohou záviset na něčem tak nepatrném.
„Ano,“ usmál se strojvůdce. „A jak to odešlete dále?“
Nebylo však třeba, aby mu to někdo vysvětloval. Neboť přednosta zatím
předal balíček Shannonovi. Ten jej zabalil do silné kožišiny,
převázal několika silnými řemeny a připevnil k saním.
Potom se rozloučil stisknutím ruky se strojvůdcem, přednostou a
přáteli, vyskočil na sáně, práskl bičem a -- štafeta vyrazila!
„Mnoho zdaru!“ volali za ním.
Ale první muž štafety to již neslyšel. Nebylo času na dlouhé průtahy.
Vědomí, že každá hodina, snad každá minuta může znamenat záchranu
lidského života, nutilo k spěchu.
Bylo to všechno tak prosté, a přece v té prostotě leželo tolik
mužnosti a tvrdosti, ale i tolik něhy a lásky!
Cesta do Tolovany vedla rozsáhlým lesem po levém břehu Tanany,
vlévající se do největší řeky Yukonu. Byla však tak zaváta sněhem, že
Will Shannon musel jet cesta necesta.
Když štafeta opouštěla Nenanu, ukazoval teploměr −35 °C. Vál však tak
silný vítr, že se mráz cítil dvojnásobně. Will Shannon měl důkladný
kožich, kožešinovou čepici, vysoké boty a teplé palcové rukavice. A
přece po několika hodinách jízdy se chvěl zimou. Chvilkami běžel
vedle spřežení, aby si trochu rozproudil krev.
K večeru vichr ustal. Will Shannon využil chvilky ticha k nakrmení
psů. A pak zase pokračoval v cestě.
Za tmy to šlo mnohem pomaleji než za denního světla. Několikrát
spřežení narazilo na vysokou závěj sněhu, mnohokrát se sáně div
nepřevrhly, narazivše na vyvrácený strom. Psi umdlévali, i Will
Shannon cítil únavu v celém těle. Ani na okamžik ho však nepřepadlo
pokušení odpočinouti si. Věděl, že záchrana mnohých spočívá v jeho
rukou a jednal podle toho.
V Tolovaně jej očekávali už od večerních hodin. Nakrmené spřežení
Wurd Kallanda podřimovalo v nádražní budově. Wurd Kalland se svými
přáteli netrpělivě pohlížel na ručičku hodin. Dojede Will Shannon?
Dojel až před půlnocí. Byl unaven, ale usmíval se.
„Šťastnou cestu!“ přál Kallandovi, když mu předával balíček sera.
Wurd Kalland uložil serum na své sáně, zamával na pozdrav a vyjel.
Hned nato letěla do Nenany, do Hot Springs a Nome telegrafická
zpráva, že Will Shannon šťastně dojel a Wurd Kalland pokračuje v
další jízdě.
Wurd Kalland měl před sebou asi osmdesát kilometrů jízdy.
Nejnebezpečnější byl přejezd řeky Tanany. Byla zamrzlá do hloubky
jednoho metru i více, ale v místech, kde byly peřeje, tvořil led jen
slabý povlak. Stačilo dostat se na takové místo a...
Teplota k ránu nápadně klesla. Na obloze se objevily mraky, které
věštily blížící se sněhovou bouři.
Wurd Kalland pobízel psy k většímu a většímu spěchu. A když konečně,
napolo zmrzlý, spatřil roztroušené domky osady Hot Springs, objevil
se na jeho zkřehlé tváři spokojený úsměv.
A zase tentýž obraz jako v Tolovaně: nové spřežení, nový muž a nový
jásavý telegram o Kallandově vítězství.
Emil Erikson jel z Hot Springs do Ruby. Vzdálenost, která leží mezi
těmito dvěma osadami, se znásobila ještě tím, že musel dvakrát
přejíždět veletok Yukon.
Když vyjížděl, bylo nebe zataženo těžkými mraky a vítr se ani nehnul.
Emil Erikson znal takové ticho. Věděl, že po něm zpravidla přichází
vichřice, do níž se ani ten nejstatečnější seveřan neodváží. A přece
vyjel. Zoufalé Nome čekalo.
Vichřice se rozzuřila hned po poledni. Zároveň s ní snesl se s
olověného nebe celý příval sněhu. Vichřice jej hnala před sebou,
skučela, hvízdala, lámala stromy, oslepovala jezdce i psy. Chvílemi
byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok.
Psi se už jen vlekli. Emil Erikson se sotva držel na nohou. Ale
štafeta jela. Odpoledne, celou noc a ještě jeden celý den. Třiatřicet
hodin nepřetržité jízdy. Třiatřicet hodin nadlidského utrpení. 29.
ledna o deváté hodině večerní vjel polomrtvý Emil Erikson do Ruby.
Tam ho již netrpělivě vyhlížel muž, který měl projet nejdelším a
nejnebezpečnějším úsekem celé štafetové trati Leonard Seppala.