Doktor Welch spěchal liduprázdnými ulicemi k poštovnímu úřadu.
Nemilosrdný mráz vnikal i pod jeho silný kožich, ale lékař nedbal. Ba
ani toho nevnímal. Všechny jeho myšlenky byly upjaty k jedinému:
opatřit serum a dopravit je co nejrychleji do Nome.
Konečně došel k poště. Zabušil na silné okenice a naslouchal. Chvíli
bylo ticho. Potom však zavrzaly schody, zaskřípal klíč a úředník
pootevřel dveře.
„Haló, kdo je?“ zavolal do tmy.
„Welch,“ zněla stručná odpověď.
„Ach, to jste vy, pane doktore! Pojďte dál, nebo ten vítr by člověka
odnesl.“
„Pane Smithe, musím odeslat bleskový telegram do Seattle,“ řekl
lékař.
„Nic snazšího, pane doktore! Račte dovnitř!“
Lékař vstoupil do úřadovny a usedl na židli. Poštovní úředník si
připravil tužku a papír.
„Tak -- prosím!“
A doktor Welch diktoval:
„Bakteriologickému ústavu v Seattle. Nome, 25. ledna. Epidemie
záškrtu, nemáme čerstvého sera. Pošlete ihned. Doktor Welch.“
Sotva úředník dopsal, zeptal se polekaně:
„U nás je záškrt?“
„Bohužel.“
„Kolik případů?“
„Zatím čtyři. Bojím se však, že jich bude mnohem víc.“
„To je zlé. Velmi zlé. Neboť dopravit serum ze Seattle v této roční
době -- to by byl hotový zázrak.“
„Vím. Ale nemají-li děti bezmocně zahynout, pak se ten zázrak musí
stát.“
Pan Smith usedl k telegrafickému přístroji a vyťukával klíčem na
pohled bezvýznamné, a přece tak důležité čárky a tečky.
„Půjde to rychle. Všechny linky jsou uvolněny,“ řekl, když byl
telegram odeslán.
„Děkuji vám. Přijde-li odpověď ještě teď v noci, pošlete s ní,
prosím, někoho k nám. Nepřijde-li nic, ráno se dojdu přeptat sám.“
„Měl jste se u nás ohřát, pane doktore!“
„Děkuji. Nemám stání. Kdo ví, nečeká-li mě u nás zase některá matka.“
Doktor Welch se vrátil domů. Paní Welchová na něho čekala.
„Jak jsi pořídil?“ otázala se hned ve dveřích.
„Už je telegram odeslán. Teď jen, aby v Seattle jednali rychle. Ale
věř --,“ chtěl ještě něco dodat, náhle se však odmlčel a zamyšleně se
zadíval do uhasínajícího ohníčku v kamnech.
„Chtěl jsi něco říci?“ zahleděla se na něho paní Welchová a její
pohled plný účasti byl svědectvím, jak se svým manželem cítí, jak s
ním prožívá všechny pochyby, zápasy a naděje.
„Ano...totiž...ono je to těžké, Sylvie! Ať to promýšlím jakkoliv,
nedovedu si představit, že by nám mohli dodat serum jinak než
letadlem. A pochybuji, že by se sem letadlo odvážilo teď, v mrazech,
jakých už dávno nebylo.“
Paní Welchová neodpověděla. I ona došla k témuž závěru, a přece
nemohla a ani nechtěla uvěřit, že by měly nomské děti v příštích
dnech umírat bez pomoci.
Trýznivé myšlenky nedaly manželům Welchovým ani usnout. Oba
přemýšleli a při každém šelestu ztišovali dech, aby nepřeslechli
klepání některé nešťastné matky nebo posla z poštovního úřadu.
K ránu se konečně ozvalo rázné zaklepání. Doktor Welch vyskočil z
postele a spěchal otevřít.
„Telegram, pane,“ podával mu lístek starý Jim.
„Děkuji vám, Jime,“ řekl lékař a spěchal s telegramem do ložnice.
„K pacientovi?“ tázala se paní Welchová.
„Ne. Telegram ze Seattle.“
„Už? Čti, prosím tě!“
„Doktoru welchovi nome stop[2] seattle šestadvacátého ledna stop
serum odesíláme letadlem do anchorage stop dále se letadlo nemůže
odvážit pro povětrnostní potíže stop další dopravu zařiďte stop
doktor jetkins.“
[2: Stop = tečka v telegramu.]
Anchorage -- Nome!
Jen tato dvě slova se mihla lékařovými myšlenkami, když dočetl
telegram. Dvě krátká slova, ale co mezi nimi leží ve skutečnosti!
Kolik ledových plání, sněhových hor a zrádných propastí! Kolik
vichřic a mrazů! Kolik bezútěšné polární tmy, a jak málo šedých,
zakřiknutých paprsků denního světla!
Ale výzva byla stručná a jasná. Další dopravu zařiďte! Nikdo se
neptá, jaké jsou možnosti dopravy v této pusté zemi. A mohl by se
tomu divit? Vždyť kdo tu má znát všechno lépe než on, doktor Welch,
který žije na Aljašce dvacet let? Ano, doktor Jetkins má pravdu:
Seattle -- Anchorage, to byla jeho věc. Ale Anchorage -- Nome, to je
záležitost doktora Welcha.
Ustaraný lékař se pomalu napřímil. Rázem jako by s něho spadla
všechna malátnost, bezmocnost a strach před příšerou epidemie. Byl
jedním z těch lidí, kteří se nebojí odpovědnosti. Kteří mají radost,
jsou-li postaveni před takové úkoly, jež většině lidí připadají
nezdolatelnými. Byl jedním z těch, kdož smysl života spatřují v
plnění povinností.
Rychle rozhodnut odešel na poštovní úřad.
„Dobrý den, pane Smithe. Tak už víte...“
„Ano, pane doktore! Ale co dál?“
„Můžeme navázat telefonní spojení s Anchorage?“
„Doufám, že ano. Aspoň po půlnoci bylo hlášeno, že linky jsou
neporušeny.“
„Výborně! Spojte mě se staničním úřadem!“
Výzva k staničnímu úřadu v Anchorage letěla po drnčících drátech přes
pusté tundry, zamrzlé řeky a rozsáhlé pralesy daleko rychleji než
nejdivější tornado.
Zanedlouho bylo spojení navázáno.
Doktor Welch uchopil sluchátko.
„Zde Nome, doktor Welch. Kdo je u telefonu?“
„Přednosta stanice Anchorage.“
„Pane přednosto, dnes vám bude doručeno serum --“
„Ze Seattle pro Nome, ano, vím o tom,“ nenechal ho domluvit
přednosta. „Očekáváme je k večeru.“
„Funguje železniční spojení do Nenany?“
„Prozatím ano. Na některých místech se vytvořily sice dosti velké
závěje, ale zase se podařilo trať uvolnit.“
„Nuže, jakmile vám bude serum doručeno, odešlete je nejbližším vlakem
do Nenany.“
„Zařídím to, pane doktore! Ostatně -- počkejte okamžik u telefonu,
promluvím si s výtopnou.“
„Prosím!“
Doktor Welch držel sluchátko. Za malou chvíli se ozval přednosta
znovu.
„Haló -- jste u telefonu?“
„Ano.“
„Pane doktore, serum odešleme do Nenany zvláštní lokomotivou.“
„Výborně, pane! Děkuji vám!“
„A jak je dopravíte z Nenany?“
Doktor Welch se zaraženě odmlčel. To kdyby věděl! Dříve než mohl
odpovědět, vběhla do místnosti poštovního úřadu plačící žena. Byla to
Eskymačka.
„Pane doktore, prosím vás, pojďte ihned k nám! Náš Kudlag je nemocen,
je takový horký, těžko se mu dýchá --“
„Počkejte, matko, hned to bude,“ řekl jí. A obrácen k telefonu,
zvolal:
„Haló!?“
„Prosím!“
„Oznamte do Nenany, že další dopravu sera zařídím. Ať vyčkají mých
pokynů.“
„Ano, vyřídím. Vytrvejte!“
„Děkuji.“
Doktor pověsil sluchátko, rozloučil se se Smithem a šel s Eskymačkou
do jejího příbytku. Byla to ubohá chatrč ze směsi dřeva, hlíny, mechu
a kamení.
V rohu na dřevěné pryčně, pokryté opelichanými kožišinami, ležel asi
desetiletý chlapec. Vyrážel nesouvislé, nesrozumitelné výkřiky. Na
čele se mu perlil pot.
Lékař poznal na první pohled, že přichází pozdě.
„Kdy onemocněl?“ zeptal se nešťastné matky, která nepřestávala
srdcelomně naříkat.
„Před -- dvěma -- dny,“ škytala.
„Ba už před třemi,“ ozval se skuhravý hlas z jiného kouta slabě
osvětlené místnosti.
Doktor Welch tam pohlédl. Teprve teď zpozoroval, že tam leží hromádka
koží, v ní jakási hmota tuku, kostí a špíny, což dohromady
představovalo zamračenou hlavu eskymácké rodiny.
„A proč jste mě nezavolali dříve?“
„Když nám nenapadlo, že by to mohlo být tak zlé! Oh, pane doktore,
zachraňte nám ho!“ naříkavým hlasem prosila žena.
„Je to velmi vážné. Ale snad se nám ho podaří zachránit,“ řekl lékař.
Svými slovy chtěl jenom potěšit a posílit. Věděl, že zde je již
všechno marné.
Z eskymácké chaty zamířil přímo k šerifovi.
Zanedlouho vědělo celé město, co se stalo. Byl vydán zákaz společného
shromažďování. I hotely byly zavřeny, neboť epidemie se neomezila
jenom na děti. Ve dne se ukázalo, že onemocnělo i několik dospělých
osob.
Doktor Welch měl plné ruce práce. Sám již nevěděl, v kolika domech
vykonal návštěvu nemocných. A každá injekce, kterou dával, bodla ho
více než pacienta. Byl si vědom, že může katastrofu jen oddálit, ale
že jí nebude moci zabránit natrvalo.
Pozdě odpoledne mu oznámili, že Kudlag zemřel.
Když se konečně večer vracel k svému obydlí, byl k smrti znaven. Za
celý den nepojedl ani sousta. A tíha bolestí všech pacientů se snesla
na jeho bedra. Trpěl se všemi a za všechny.
Před půlnocí někdo zabušil na venkovní dveře. Doktor Welch šel
otevřít. Na ulici stál posel z pošty. Přinášel telegrafickou zprávu z
Nenany:
„Doktoru Welchovi, Nome. Stanice Anchorage oznámila, že odesílá serum
zvláštní lokomotivou. Na trati jsou nové závěje, ale dělníci je již
prohazují. V poledne může být serum v Nenaně. Oznamte, co s ním!“