Lednový večer 1925.
Studený severák dul přímo od pólu. Proháněl se ulicemi městečka Nome
jako zběsilý oř. Hvízdal si do skoku, skučel, burácel, sténal a
kvílel. Zlobně se opíral do silných okenních tabulí a vnikal do
vyhřátých příbytků.
Po šesté hodině vítr ještě zesílil. Zvedal se země čerstvě napadlý
sníh, vynášel jej do výše a v hustých mracích jej hnal před sebou. Z
dálky se ozýval temný hukot obrovských ledových ker, které na sebe s
rachotem narážely, spojovaly se a zase praskaly, až se země
zachvívala.
Přes nepohodu se začaly k sedmé hodině dveře domů otvírat a do vánice
vycházeli rodiče se svými dětmi. Vítr se do nich opřel, sotva
překročili práh domu, ostrými jehlami se zabodl do jejich tváří a
pronikal až do kostí. Chodci se zachvěli zimou, vtáhli se do svých
těžkých zimníků, maminky přitáhly dětem šály a čapky vtlačily až na
oči, ale nic nebylo platno. Vítr je zastavoval, štípal, dusil, vháněl
jim slzy do očí, zalepoval chřípí.
„To je hrůza!“ vzdychali dospělí a děti vzlykaly.
Nikdo se však nevrátil domů. Všichni spěchali k hotelu, jehož jasně
osvětlená okna jako by je přitahovala magnetickou silou.