Památce svých rodičů
věnuje autor.
Po větru poběžím daleko, daleko...
S velikou zprávou poběží po větru dál --
Srdce mé zazvoní podkovou bílého hřebce.
Poběžím, napolo zalknut a napolo Bůh,
s jedinou touhou: běžeti, vláti a třást --
až, spálený letem, kleknu a tělo dám zemi
a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.
(Jiří Wolker: Štafeta.)
ALJAŠKA -- daleká země na americkém severu. Nevlídná země
krutých mrazů a sněhových bouří. Země dlouhé zimy a krátkého léta.
Země nekonečných a pustých plání, nebetyčných hor a dravých proudů
řek. Země, která koncem minulého století prudce oddychovala pod
přívalem zlatokopů, jež tam lákaly horečné vidiny zlatých žil a žlutě
se lesknoucich bystřin. Země, která jako žádná jiná byla svědkem
závratně rychlého vzrůstu pyšných měst i jejich žalostného úpadku.
Země téměř liduprázdná, neboť jeden člověk -- běloch, Eskymák nebo
Indián -- tam připadá na 25 km2...
A k tomuto vzdálenému koutu naší zeměkoule se upřely před lety oči
celého světa. Miliony srdcí bušily prudčeji než obvykle. Nebyla to
zpráva o nových nalezištích drahého kovu, která elektrisovala
obyvatele všech končin, kam pronikla civilisace. To jemná srdce se
sevřela bolestným soucitem nad tragedií, jíž bylo postiženo město
Nome. Celý svět se sklonil v pokorné úctě a bezmezném obdivu před
hrdinstvím mužů Severu. V těch chvílích, kdy se vzrušením zatajoval
dech, mnozí si s hrdostí uvědomovali, jak krásné je být člověkem. A
všichni čekali v úzkostlivém napětí, dorazí-li včas k svému cíli
aljašská štafeta.